Šesté setkání

Domácí cvičení¶

Skupinky k tabulce o obtížných pocitech v pracovním sešitu: ve dvojicích/trojicích stručně (3 min.) si vybrat pocit z tabulky, či nějaký jiný, který je méně obtížný. Popsat pocit, jak reagovalo tělo, myšlenky, jak jsem se choval. Ostatní přitom jen poslouchají a všímají si, co se děje v nich. Jak reaguje tělo/pocity/myšlenky? Vracet se k tomu, co říká ten, kdo hovoří.

Doma si můžete toto cvičení částečně nahradit tak, že se 3 minuty nahrajete, jak o obtížném pocitu hovoříte, a potom si nahrávku všímavě poslechnete.

Úvod do tématu¶

Ve stresových situacích jsme se již učili kultivovat pozornost pro tělo a myšlenky, dnes přejdeme k pocitům. „Stres“ v obecné řeči je často nespecifický pojem pro nezpracované nebo obtížné pocity, a obtížné pocity ve stresu určitou roli hrají, proto se jim musíme věnovat (např. zlost, strach, neklid, zoufalství, frustrace, pocit převálcování, selhání atd). Témat je to velmi zajímavé, ale zároveň nepříjemné, protože těžké pocity odkrýváme neradi.

Pocity jsou součást lidského bytí, mají signální charakter; mít k nim zdravý přístup a umět s nimi zacházet je pro snižování stresu velmi významný zdroj. Např. při chronickém onemocnění je vedle vlastní tělesné nemoci často významným problémem strach (že se nemoc zhorší, že budu upoutaný na lůžko či zemřu) a tento strach je dalším zdrojem obrovské zátěže, která může i zhoršit tělesný stav.

Pocity nejsou škodlivé. Jsou však dvě krajnosti přístupu k pocitům, které škodlivé jsou:

1. „zapadnutí“ do pocitu („tonutí“), identifikace s pocitem, nafouknutí jeho významu − vede ke ztrátě autonomie, prostoru;

2. potlačení pocitu („blokování“), nevědění o něm − vede k neprožívání, ke ztrátě kořene vitality.

Učíme se jít určitou střední cestou, která spočívá v:

1. přijímání všech pocitů,

2. zastavení jejich hodnocení na „dobré“ a „špatné“,

3. dovednosti jasně je pojmenovat, když se objeví.

Primární a sekundární utrpení¶

Primární utrpení jsou bolestivé události mimo naši kontrolu (vnější — např. nemoc, fyzická bolest, nebo i vnitřní — např. nenadálý pocit opuštěnosti či deprese); obrazně se hovoří o „prvním šípu“, kterým jsme zasaženi. Mysl, která není všímavá a reaguje, v reakci na první šíp, vytvoří zásah „druhým šípem“, sekundární utrpení: bolestivá emoční reakce na první šíp, který není rozpoznán jako šíp a mysl se jeho prožitku chce automaticky vyhnout.

Sekundární utrpení má podobu jedné z krajnosti v přístupu k pocitům: „blokování“ (aktivní) či „tonutí“ (pasivní); jejich typické projevy, zejm. při chronifikaci, jsou uvedené v tabulce.

Zkuste do tabulky na str. 57 vyplnit některé typy stresu/obtíží/utrpení, které je neodvratitelné (primární − mimo naši kontrolu) a které je odvratitelné (sekundární − reakce mysli, která − aspoň teoreticky − nemusí nastat).

Zajímavá věc, které si možná všimnete, je, že sekundární utrpení, které už nastalo, se stává primárním utrpením, na které mysl může zase zareagovat. Tak se např. z pocitu bezmoci (první šíp, přišlo samo od sebe) povstane hněv (druhý šíp, reakce mysli), z hněvu (první, už tu je) agresivní chování (druhý šíp, reakce), z agresivního chování (první, už se stalo) sebevýčitky (druhý šíp, reakce); šípů se může zřetězit opravdu mnoho. Každý okamžik je příležitost pro všímavost, aby ty zřetězené šípy zastavila či utlumila, nakolik je vytrénovaná.

Cvičení: kontakt s obtížným pocitem¶

Udělejte si tuto vedenou meditaci; potřebujete k ní asi 15 minut, kdy nebudete rušeni: