Klidně a pozorně jako žabka#
Eline Snelová
Tiráž
Přebal
Děti bývají často až příliš zaneprázdněné, stejně jako dospělí. Nedaří se jim usnout, mají obavy, jsou neklidné a snadno je něco rozptýlí.
Tlačítko NAPÁJENÍ je neustále zapnuté, ale kde je tlačítko PAUZA?
Tato malá kniha pomůže schované tlačítko PAUZA objevit a vysvětlí, jak ho co nejlépe používat.
Je nádherným úvodem do techniky mindfulness pro děti (5-12 let) a rodiče. Jednoduchým a přístupným způsobem popisuje, co je to mindfulness (česky také překládáno jako všímavost nebo plná pozornost) a jak cvičení založená na mindfulness mohou dětem pomoci
uklidnit se,
lépe se soustředit,
snadněji usnout,
zmírnit dětské obavy a strach,
zvládat hněv ad.
Abyste mohli milovat, musíte být doma sami v sobě.
Ráda bych poděkovala svému muži Henkovi a našim dětem Hansovi, Anne Marlijn, Koenovi a Rikovi za jejich procítěnou potřebu milovat, přijímat, podporovat a motivovat jak sebe, tak i ostatní při každé příležitosti.
1. Jak pracovat s touto knihou#
Texty v knize se týkají každého člověka, jsou určeny k tomu, abyste je zkoušeli vy i vaše děti. Pokyny ke cvičení jsou psány ve druhé osobě jednotného čísla, abyste je mohli číst dětem a aby se jich přímo dotýkaly. Stejnou formou jsou namluveny i nahrávky na CD. Můžete je pustit jenom jednomu dítěti, ale i celé skupině dětí ve školce, ve škole nebo během kurzu. Cvičení obsažená v knize si určitě můžete vyzkoušet spolu s dětmi. Uvidíte, že trénink plné pozornosti neboli mindfulness prospívá nejen jim, ale i dospělým. Můžete k tomu přizvat klidně i další členy rodiny (viz cvičení Mám tě rád, protože… ad.) a společně se vydat na cestu, která vás zklidní a obohatí.
Pokud mají děti rády váš hlas, můžete si cvičení z CD mírně přizpůsobit a předříkávat je dětem sami.
U nás doma jsme začali večerním cvičením, které má dětem pomoct s usínáním. Protože ještě neexistovala nahrávka, ale pouze její textový přepis, přečetla jsem si cvičení a vyzkoušela ho s dětmi před spaním. A dělám to dodnes. Je to moc krásná chvilka, kdy děti svým hlasem doprovázím až k usnutí. Děti si na cvičení zvykly, mají ho rády a samy se o něj hlásí. Vědí, že to bude vždycky téměř stejné, a přece ho chtějí slyšet znovu a znovu každý večer.
Nejprve je nechám představit si, co všechno se jim honí za zavřenými víčky, a postupně se nachystáme na cestu z hlavy dolů do bříška, kde je úplný klid. Někdy do bříška cestujeme s celou karavanou rozdivočelých zvířátek (nejčastěji v podobě Ivů nebo tygrů) a víme, že je musíme uklidnit. Cestou se vždy na chvilku zastavíme v oblasti srdce a učíme se vnímat, děti i já, jeho tlukot a jeho biologický i symbolický význam pro naše životy. Pak už pokračujeme pomaličku do bříška, kde je „ticho, teploučko a nejsou tam žádné myšlenky“. Při představě, že se děti mohou do bříška položit jako do měkkého polštáře, který se lehce pohupuje v rytmu jejich dechu, už většinou obě spokojeně spí.
Přeju vám, abyste v knize našli pomocníka pro obtížně zvládnutelné situace a také aby se radost z přítomného okamžiku pohodlně zabydlela ve vašich domovech.
Petra Kryštofová,
editorka českého vydání
2. Předmluva#
Knihy Klidně a pozorně jako žabka jsem si poprvé všiml v jednom velkém knihkupectví v centru Amsterdamu v dubnu roku 2011. Upozornil mě na ni Joke Hellemanns, lektor, který se zaměřuje na cvičení snižování stresu založené na technikách mindfulness. Četl ji a moc se mu líbila. V sekci nacpané knihami o mindfulness tam takových knih ležela pěkná hromádka. Což by ještě před pár lety bylo v takovémto knihkupectví zcela nemyslitelné. Knihy takto nápadně vystavené byly samy o sobě důkazem, že žijeme v nové době. Nácvik mindfulness se velice rychle stává součástí našich životů. Kniha Eline Snelové spolu s její prací s holandskými dětmi je součástí mnohem rozsáhlejšího hnutí, které se zrodilo v téže době v různých zemích světa s cílem praktikovat cvičení mindfulness ve školách. Eline je průkopnicí; její přístup je jasný, tvůrčí a pro děti snadno uchopitelný.
Takový byl můj první dojem z knihy.
Nácvik mindfulness je v jakémkoli věku snadný a současně má obrovský význam. Zahrnuje především učení — jak neustále vylepšovat sebeuvědomění i uvědomění si ostatních lidína světě a jak potom využít nepopiratelné výhody, které to přináší. Možnosti, jak využít to, co se naučíte, jsou nekonečné. V tuto chvíli nemůžeme tušit, jaké konkrétní znalosti budou naše děti potřebovat za pět, deset nebo dvacet let, protože jejich svět i práce, kterou budou vykonávat, se budou od té naší značně lišit. Co ale víme s jistotou, je to, že budou potřebovat umět se soustředit, vědět, jak zaměřit svou pozornost, jak naslouchat a učit se a hlavně — jak mít zdravý vztah sami k sobě i k ostatním, a to se týká jak myšlenek, tak emocí. Jak sami dále zjistíte, právě taková sada dovedností, takový přístup k učení a vědění jsou samotnou podstatou mindfulness.
Mindfulness je vrozená schopnost, kterou lze tréninkem rozvinout, prohloubit i naučit se ji využívat. Je třeba ji pěstovat — stejně jako když zasadíme a zaléváme semínko rostliny. Zakoření a vyrůstá v našich srdcích, potom rozkvete a nakonec kreativním, užitečným a zajímavým způsobem nese své plody. Vše začíná u vnímání přítomného okamžiku. Děti každý den ve škole po přečtení svého jména na prezenční listině odpovídají „přítomen“. Často se to ale týká jen tělesné schránky. Mindfulness nás učí, jak být plně duchem přítomný. A přesně o tom je tato kniha i cvičení na přiloženém CD.
Klidně a pozorně jako žabka představuje dětem mindfulness snadno pochopitelným a hravým způsobem. Vede děti k tomu, aby dokázaly zušlechťovat a opečovávat okamžik přítomnosti: přítomnost srdce, přítomnost mysli i tu tělesnou. Přítomní jsme, když dáváme pozor, když jsme v kontaktu se svými momentálními prožitky. A kvalitu své pozornosti rozvíjíme a prohlubujeme pokaždé, když věnujeme pozornost tomu, co je v daném okamžiku nejdůležitější. Tuto schopnost máme všichni, ale ne všichni ji vědomě rozvíjíme. Je třeba se na to zaměřit a soustředit. Tak proč s nácvikem mindfulness nezačít u těch nejmenších? Svět kolem nás je tak složitý a točí se v tak rychlém tempu, že je naprosto nezbytné vědět, jak se ukotvit v přítomnosti. Jedině tak se člověk dokáže ve světě zorientovat, může dál růst a učit se a svou jedinečností nějak přispět světu.
Přestože rozvíjení pozornosti a uvědomění si sebe sama nazýváme mindfulness (z anglického mind — mysl, pozn. překl.), je důležité si uvědomit, že bychom tomu mohli stejně tak dobře říkat heartfulness (z anglického heart — srdce, pozn. překl.). Nejde totiž čistě o hlavu a rozum, ale o celé bytí, o všechny druhy inteligence, způsob poznávání a života, včetně toho, jak kultivovat vlídné chování k ostatním i k sobě. Jakkoli tuto schopnost pojmenujeme, vědecké studie z oblasti neurověd i lékařství potvrzují, že mindfulness je dovednost pro život velice důležitá a má nesmírný dopad na naše tělesné i duševní zdraví. Podporuje a zlepšuje učení, emoční inteligenci a celkovou životní pohodu. Tato kniha pro rodiče představuje skvělý způsob, jak se o mindfulness něco dozvědět a naučit to i své děti. Jedno z mých nejoblíbenějších cvičení je mimo jiné osobní předpověď počasí.
Podobná cvičení na trénink mysli i srdce nebývala dříve pro děti dostupná. V současné době se ale čím dál častěji dostávají do škol jako součást denního rozvrhu i oficiálních osnov. O mindfulness se ve zvýšené míře zajímají i sami rodiče. Jednak kvůli sobě a možná i proto, aby tato cvičení představili nsvým dětem a naučili je tak lépe zvládat vše, co je potká ve škole a v životě. Když svým dětem pomůžete s nácvikem mindfulness, bude to určitě stát za to. Nemělo by to ovšem skončit tak, že byste jim cvičení vnucovali poháněni vlastním nadšením a očekáváním. Jako rodiče přirozeně chceme, aby naše děti měly co největší užitek z cvičení rozvíjejících pozornost a emocionální vyrovnanost. Pokud jste ovšem příliš nadšení nebo zaměření na výsledek, může to mít zcela opačný účinek, případně děti od mindfulness odradíte úplně. A navíc podobný nátlak není zcela v souladu s povahou techniky mindfulness, která není orientovaná na cíl.
A zde se skvěle uplatní vřelý, hluboký zájem a zkušenosti Eline Snelové. Dokáže o těchto otázkách s dětmi hovořit velice obratně. Její přístup vnáší do problematiky úžasnou hravost a to platí jak u předškoláků, tak mladších školáků. Současně si ale k srdci bere i vážnější trápení, se kterými se děti potýkají, a pomáhá jim najít kreativní způsoby, jak se s nimi vypořádat. Učí děti, jak přijmout své nejsložitější pocity a myšlenky a jak s nimi pracovat. Ukazuje jim také, jak mohou zvládnout sociální situaci, ve které se nacházejí a která může být skutečně závažnou součástí jejich dětství.
Hravé, ovšem současně hluboce upřímné pojetí knihy Klidně a pozorně jako žabka učí děti i rodiče techniku mindfulness formou hry, experimentu nebo dobrodružství.
Jon Kabat-Zinn
duben 2014
3. Úvod do mindfulness#
Když bylo mé dceři pět let, měla potíže s usínáním. I když byla hodně malinká, ptávala se mě: „Když tvoje tělo chce spinkat, ale hlava říká ne, jak usneš?“ Někdy bývala vzhůru ještě v deset hodin večer. Netrvalo dlouho a byla úplně vyčerpaná. A já s ní. Pořád vstávala z postele, vzhůru ji držela celá řada bláznivých myšlenek, které jí vířily hlavou: přemýšlela o Timovi, který si s ní už nechce hrát; o zlaté rybce, která v akváriu plave břichem vzhůru; o někom, kdo leží pod postelí a jistě se jí chystá ublížit. Nezabíralo nic — od relaxačních cvičení a pohádek na dobrou noc přes horkou koupel a nekonečné napomínání „Jdi prostě spát jako všichni ostatní“.
Pak jsem si ale uvědomila, že kdyby dokázala věnovat míň pozornosti všem těm otravným myšlenkám, které se jí neustále objevovaly v hlavě, a přesměrovala ji z hlavy do břicha, možná by se konečně uklidnila. V břiše nemá žádné myšlenky, jen svůj dech, který jemně pohybuje břichem nahoru a dolů. Jemný pohyb. Uklidňující pohyb. Pohyb, který Ji pomalu ukolébá k spánku.
Mé dceři je dnes jednadvacet let a toto cvičení stále praktikuje. Přestože je velice jednoduché, opravdu vám pomůže přesunout se z hlavy do břicha, kam na vás vaše myšlenky nemůžou, kde je ticho a klid.
Mindfulness — nebo bdělá, laskavá pozornost — prospívá nejen dětem. Rodiče taky ocení způsob, jakým mohou uniknout vytrvalému a houževnatému vlivu vědomí. Proud myšlenek se nikdy nezastaví. Jediné, co můžete udělat, je přestat na ně reagovat, přestat je poslouchat.
Toto je první cvičení, které jsem dělala spolu se svou dcerou. První z mnoha. Děti ho mají před spaním moc rády.
Co je mindfulness?#
Mindfulness není nic jiného než uvědomění si přítomného okamžiku, otevřená dobrá vůle porozumět tomu, co se právě děje uvnitř i kolem nás. Znamená to žít v přítomném okamžiku (což není to stejné jako myslet na přítomný okamžik) bez toho, abychom ho nějak posuzovali, cokoli ignorovali nebo se nechali unést tíhou každodenního života.
Být při tom, když vstáváme nebo nakupujeme potraviny, když se naše děti krásně usmívají nebo při menších či větších konfliktech, znamená, že naše mysl se netoulá nikde jinde, je právě v tu chvíli na tom místě. Když si uvědomujeme, co se právě děje, když se to děje, šetříme tím energii. Tato bdělá, laskavá přítomnost dokáže změnit naše chování stejně jako náš postoj vůči sobě samým i našim dětem.
Mindfulness, to je umění cítit slunce na kůži, vnímat, jak se po tvářích dolů koulí slané slzy nebo ucítit bodnutí zklamání ve svém těle. Mindfulness znamená pocítit radost i smutek tak, jak přijdou, a právě v onen okamžik. Nemusíme s tím přitom nic dělat ani na to okamžitě reagovat nebo si dělat názor. Mindfulness znamená, že obracíme přátelské vědomí k tady a teď v každém okamžiku. Ale nácvik mindfulness musí být záměrný a vyžaduje jisté úsilí.
Mindfulness pro děti?#
V dnešní náročné době se děti i rodiče snaží najít psychický i tělesný klid a mindfulness pro děti tento požadavek splňuje. Klid sám o sobě ale nestačí; uvědomění je také třeba.
Před několika lety jsem vyvinula program nácviku mindfulness pro děti školního věku. Kurz se jmenuje Mindfulness má smysl a vychází z osmitýdenního mindfulness programu pro dospělé od Jona Kabat-Zinna. Pilotního osmitýdenního projektu se zúčastnilo tři sta dětí a dvanáct učitelů z pěti škol. Jednou týdně absolvovali třicetiminutovou lekci mindfulness a následně každý den deset minut nácviku toho, co se naučili. Desetiminutová cvičení absolvovali denně po celý rok. Jak žáci, tak učitelé se projektu věnovali s opravdovým zájmem. Zaznamenali také pozitivní změny jako klidnější prostředí školních tříd, lepší soustředění a větší otevřenost. Děti se chovaly vlídněji k sobě i ostatním, byly sebejistější a méně vše kolem sebe soudily.
Děti jsou přirozeně zvídavé. Rády se učí nové věci, žijí přítomným okamžikem a jsou extrémně všímavé. Ale stejně jako dospělí toho mají často na práci až příliš. Jsou pak unavené, neklidné a snadno ztrácí koncentraci. Hodně dětí se zabývá příliš mnoha věcmi najednou a nemají vůbec Čas jen tak „být“. Rostou moc rychle. A často musí žonglovat s mnoha míčky naráz: co se sociálních i emocionálních otázek týče, doma i ve škole. Přidejte tu spoustu věcí, které se musí naučit a zapamatovat, a zanedlouho je toho opravdu moc. Jsou pořád v zápřahu. Ale kam se podělo tlačítko PAUZA?
S nácvikem bdělé pozornosti se děti naučí, jak se na chvilku zastavit, popadnout dech a dokázat vnímat své potřeby v určitém okamžiku. Díky tomu zvládnou vyhnout se přepínání do stavu „autopilot“, budou umět rozeznávat podněty takové, jaké jsou, a naučí se, jak přijmout fakt, že ne vše v životě je hezké nebo v pohodě. Naučí se věnovat laskavou pozornost všemu, co dělají. Naučí se nic neskrývat, ale naopak hýčkat si porozumění vlastnímu vnitřnímu světu i světu kolem sebe.
Když budou mít naše děti možnost už jako malé setkat se s hodnotami, jako je pozornost, trpělivost, důvěra a přijetí, bude v nich dovednost žít „tady a teď“ pevně zakořeněná. Stejně jako mladý stromek, který má kolem sebe dostatek prostoru k tomu, aby rostl a byl sám sebou.
Pro jaké děti se hodí cvičení mindfulness?#
Cvičení mindfulness je vhodné pro děti od pěti let, které potřebují zklidnit všechny ty neposedné myšlenky, co jim víří hlavou, a které by se chtěly naučit rozumět svým emocím a pracovat s nimi a současně zlepšit svou schopnost soustředění. Tato cvičení pomůžou i dětem, které trpí nedostatkem sebevědomí a potřebují se ujistit, že být sám sebou je úplně v pořádku. Spousta dětí má pocit, že nejsou dost dobré, a cítí se extrémně nejisté samy sebou. Dělá jim to starosti a se svým pokrouceným sebeobrazem se vyrovnávají tak, že na sebe strhávají pozornost, nebo ji naopak od sebe odhání, snaží se za každou cenu potěšit druhé, nebo jsou naopak sobecké, případně se chovají tvrdě a šikanují ostatní. Ocitají se tak v pasti vzorců chování, které rozhodně nejsou v jejich zájmu.
Cvičení jsou vhodná i pro děti, kterým byl diagnostikován syndrom ADHD, dyslexie nebo poruchy autistického spektra. Cvičení sama jmenované poruchy neodstraní, ale dětem velice prospějí a budou je bavit. Mindfulness není forma terapie, ale svou podstatou může terapeuticky působit. Děti se díky cvičení naučí jinému přístupu, jak se vyrovnávat s reálnými problémy, jako jsou citové bouře nebo nutkání jednat impulzivně po každém podnětu nebo myšlence.
Pojďme na to#
Na konci knížky najdete přiložené CD s několika klíčovými cvičeními mindfulness; jsou jasně formulovaná a snadno zvládnutelná, takže s nimi můžete začít ihned. Zakládají se sice na tréninku mindfulness pro dospělé, ale jsou modifikovány pro potřeby dětí a rodičů. Společně tvoří podstatu učení, jak být více pozorný (angl. mindful) v každém okamžiku dne. Knížka slouží jako podklad pro tato cvičení a trénink mindfulness zastřešuje a sjednocuje. Cvičení, která najdete na přiloženém CD, jsou označena ikonou ▶️ s číslem cvičení.
Cvičení můžete provádět společně se svými dětmi. Některé děti rády cvičí samy a řada rodičů má tato cvičení také v oblibě. Cvičit můžete vsedě na židli nebo na pohovce, případně vleže na posteli.
Mimo cvičení na CD najdete ještě některá další v této knize. Ta můžete také praktikovat společně se svými dětmi. Text můžete předčítat z knihy nebo jej podat vlastními slovy, zatímco děti cvičí. Oba způsoby mají stejný účinek.
V každé kapitole také najdete různé náměty ke cvičení, které můžete zapojit kdykoli během dne: při mytí nádobí, nakupování, před nebo po večeři. Jsou nazvané „Tipy na doma“. Mohou vám pomoci nakouknout jak do svého vnitřního světa, tak do světa svých dětí.
Jak pracovat s CD
Cvičte pravidelně.
Cvičení dělá mistra. Pro bdělou pozornost to platí stejně jako pro jakoukoli jinou činnost. Pravidelné cvičení zlepší dovednosti v této oblasti. Na cvičení si vyhraďte konkrétní čas, třeba dvakrát týdně. Některé děti je zvládnou hned napoprvé, zatímco jiné se cvičení nějakou dobu brání, připadá jim nudné nebo divné. V takovém případě se s dětmi dohodněte, že cvičení vyzkoušíte pětkrát a teprve potom se jich zeptáte, jestli jim to něco přineslo.
Cvičení neberte příliš vážně.
Zkuste je dětem představit jako zábavnou a uvolněnou činnost a bavte se. Pokud ze strany dítěte zaznamenáte jakoukoli nechuť nebo odpor, nechte to na jindy.
Čas od času si cvičení opakujte.
Pomůže, když si občas během týdne zacvičíte. To, jak se při cvičení cítíte, se s každým dalším pokusem mění a pokaždé je to nové. Doporučuji opakovat cvičení pravidelně, jedině tak z nich budete mít ten největší užitek. Je to dobrodružná cesta za novým poznáním.
Buďte trpěliví.
Nácvik mindfulness vyžaduje hodně tréninku, ale neměli byste přitom příliš tlačit na výsledek nebo mít přehnaná očekávání. Je to stejné, jako když se učíte cizí jazyk nebo hrát na hudební nástroj. Ani z housenky se nestane motýl přes noc.
Když s vámi cvičí vaše děti, ukažte jim, že si toho ceníte.
Vaše podpora je pro ně zásadní. Všem nám jdou věci líp od ruky, když nás někdo povzbuzuje.
Ptejte se na prožité pocity.
Poté, co docvičí, poproste své děti, aby zkusily popsat, jaké to bylo. Zážitky nejsou ani dobré ani špatné. Jsou zakotvené v tomto okamžiku. Většina dětí o nich mluví ráda, ale pokud ne, je to v pořádku.
4. Rodičovství a mindfulness#
Většina rodičů přirozeně umí věnovat svým dětem vědomou pozornost. Přesto ale spousta z nich zažila výtky jako „tati, ty mě neposloucháš!“ nebo „mami, tohle jsem ti už říkala stokrát“. Někdy si všimneme, že naše reakce na něco, co dítě řeklo, jsou přehnané. Rozzlobíme se, a než se nadějeme, řekneme, co jsme nechtěli. Nebo máme pocit, že bychom se měli vyjadřovat jasněji: ne znamená ne a tak to prostě je.
Jak je možné, že naše rodičovské reakce bývají rozzlobenější, nepřátelštější a nepřiměřenější, než jsme původně chtěli?Všichni v sobě nosíme vzorce chování z dob vlastního dětství. Naše odpověď třináctiletému synovi může zabarvovat nějaká stará bolest. Takže když nám řekne, že si bude chodit domů, kdy chce, s odůvodněním: „všichni mí přátelé se můžou sami rozhodnout, jak dlouho budou venku“, můžeme mu se svou odpovědí připadat směšně staromódní. Nějaké staré obavy nám zabrání v tom, abychom jasně vyjádřili, co si o celé situaci opravdu myslíme. Samozřejmě, že neexistuje žádný rychlý a jednoduchý recept na to, jak být vnímavým a stále duchapřítomným rodičem. Ale existuje něco jako recept, který vede ke vzájemné lásce a respektu. Mezi nejznámější přísady patří přátelství, porozumění, otevřenost a přijetí. Můžeme přidat i laskavý dotyk jako krátké obětí nebo pochování v náručí.
Vlny nezastavíš#
Neumíme ovládnout moře a zastavit vlny. Ale můžeme se naučit po nich surfovat. To je ta základní myšlenka, o kterou se trénink mindfulness opírá. Lidé mají problémy. To je život. Všichni prožíváme smutek i stres, vždycky je tu něco, s čím se musíme poprat.
Pokud dokážeme být v takových situacích opravdu přítomní a bdělí, zvládneme je nepotlačovat a nepřát si, aby se to nikdy nestalo, pochopíme, co je potřeba udělat. Když správně zaměříme svou pozornost a ty „vlny“ uvidíme takové, jaké skutečně jsou, budeme mít více informací, abychom se správně rozhodli co dál a jednali podle toho. V takovou chvíli si totiž uvědomíme své podráždění hned, jak začne vystrkovat růžky. A jakmile si uvědomíme, že nám právě došla trpělivost nebo že máme chuť se po někom ohnat, máme stále na výběr. Je méně pravděpodobné, že se necháme unést buď svými emocemi, nebo emocemi ostatních. Můžeme zastavit, počkat, dát si přestávku na pár nádechů a výdechů. Podívejme se znovu na celou situaci a všímejme si toho, co cítíme, co si myslíme nebo co se chystáme udělat. Buďme si vědomi toho, jaké síly pohání naše vlny, i toho, že máme sklon reagovat automaticky. Možná nám i dojde, že už nejsme natolik zaměstnaní myšlenkami na to, „jaké by ty vlny měly správně být“.
Zkuste využít tlačítko PAUZA (CD cvičení 5). Dětem i jejich rodičům vždy prospěje krátká přestávka na nádech a výdech — jen tak dlouhá, aby se vyvarovali automatické reakce.
Dan je otcem dvou hlučných a divokých dětí. Má sklon reagovat velice rozzlobeně, když začnou děti křičet nebo se hádat, pokud není po jejich. „Přivádí mě k šílenství, když mě ten starší opět ruší při důležitém telefonátu jen proto, že chce bonbon. Stejné je to s mladším, když spěchám, abych ho vyzvedl ze školy, a on mi prostě oznámí, že se mnou nejede, že jede domů se svým kamarádem Johnem!“
„V takových situacích svůj vztek nedokážu vůbec ovládnout. Jsem jím úplně pohlcený. Během chvilky jsme v sobě. Automaticky zdvihnu hlas, popadnu ho za ruku a řeknu mu, aby dělal, co jsem mu řekl. Cítím, že je to úplně k ničemu. Popravdě se za svoje chování stydím, protože bych jim opravdu šel rád příkladem. Ale já to prostě nedokážu. Všechny nás to hrozně vyčerpává.“
Nauč se surfovat#
Zastavit se a pozorovat. To jsou nejdůležitější kroky v procesu učení, jak zvládnout vlny. Když se zastavíme a na celou situaci se podíváme ještě jednou, máme šanci reagovat na složitou situaci jinak. Naše reakce nebude tolik poháněná frustrací a naučenými automatismy, a tím pádem můžeme být mírnější a projevit víc porozumění. Pomalu začneme chápat, že samotná situace není to, co působí potíže, je to naše reakce na ni. Takhle to popsal Dan, který se naučil využívat tlačítko PAUZA:
„Ještě pořád se stává, že se rozzlobím často ze stále stejných důvodů. Ale naučil jsem se nereagovat ihned a automaticky. Vím, že jsem velice vznětlivý. Tuk to prostě je. Takže předtím, než něco řeknu nebo udělám, se několikrát zhluboka nadechnu a vydechnu. Ten rozdíl je obrovský.“
Surfování není snadný sport. S vlnami nic nenaděláme — ani je nezmenšíme, ani je nemůžeme hnát do ještě větší výšky. Samy přichází a odchází: někdy jsou opravdu vysoké, někdy docela malé. Někdy jich je moc (nemocná matka, rozvádějící se přítel, hrozba propuštění z práce a podobně) a někdy je hladina vody úplně klidná. Když se naučíme znát svoje vlny a nereagovat na ně okamžitě, dosáhneme v životě většího klidu.
Otevři se realitě#
Právě jsem porodila syna. Bylo mi dvacet pět a vůně miminka zaplnila celý dům jako vůně exotických květin. Bylo to moje první dítě a byla to láska na první pohled. Svět byl celý zaplněný růžovým a všeobjímajícím obláčkem mateřství. Byl tak sladký a nevinný. Takže si umíte představit mé ohromení, to naprosté zoufalství, když můj milovaný chlapeček od prvního dne jen plakal a plakal. Byl pořád rudý od pláče a celý zmáčený od slz.
Jen jsem ho položila do postýlky, mohl se ubrečet. Ten křik byl nekonečný. Můj vztek a frustrace rostly úměrně narůstajícímu křiku. Musela jsem sebrat poslední zbytky trpělivosti, abych na něj kvůli pocitu naprosté bezmoci nezařvala. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Ale chtělo se mi zakřičet: „Už přestaň!“
Nekonečný pláč, skutečnost, že jsem neměla ani chvilku klid, a z toho vyplývající závěr, že asi nejsem dobrá matka (proč by jinak takhle brečel?), mě neustále zneklidňovaly. Postavit se k tomu úplně jinak jsem dokázala až poté, co jsem otevřela dveře své naprosté vyčerpanosti a mnoha pochybám („Všichni to zvládli, všichni kromě mě.“) a přijala fakt, že mám dítě se sklonem ke kolikám.
Teprve poté jsem se dokázala otevřít realitě: plačící dítě a já — jeho bledá, vyčerpaná mladá matka směřující k úplnému vyhoření.
Nebyla jiná možnost než přijmout, že růžový obláček a celá představa dokonalé matky nebyla v té době moje realita. Právě naopak. Realitou byla tvrdá práce, málo spánku a věčný boj s kojením. Byla jsem mnohem víc nejistá, víc, než jsem si kdy uměla představit. A chování mého dítěte nemohlo být vzdálenější chování těch dokonalých dětí, o kterých jsem čítala v časopisech pro maminky.
Jakmile mi toto všechno došlo a akceptovala jsem to, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Přestala jsem se bránit tomu, co se dělo, a naopak tomu dokázala čelit: moje uplakané dítě potřebovalo mou lásku stejně, jako kdyby neplakalo. Opájela jsem se vůní jeho hlaďoučké pokožky, cítila, jak mu bije srdce. Znovu a znovu jsem se zamilovávala a stále více byla schopná tolerovat jeho pláč. Někdy jsem ho houpávala na rukou celé hodiny, pomalu, přitisknutého k sobě, dokud pláč nezvolnil nebo neustal úplně. Uvolnit se, dýchat, poddat se, nechat to být.
Jedna moudrá porodní asistentka mě naučila odpočívat, zatímco uspávám dítě, sladit čas svého jídla a kojení, udělat si čas sama pro sebe, a hlavně se přestat bránit všemu, co se děje. „Ohýbejte se po větru, ne proti němu,“ zněla její rada, „jako mladý stromek.“ To mě uklidnilo, okamžitě mě to uklidnilo. Díky tomu jsem dokázala být tady a teď, v přítomném okamžiku se svým dítětem, které jsem tolik milovala.
Zbývalo změnit ještě jednu věc, svůj názor na to, jakou matkou bych měla být a jaké dítě by měl být můj syn. Rozhodla jsem se, že pro to, abych jednoduše byla matka, udělám všechno, co bude v mých silách. Se všemi radostmi i pády, které mě čekají. Castým překvapením jsem čelila pozorně a se zájmem a stále častěji odsouvala stranou svoje sklony soudit. Už jsem nechtěla věci měnit. A to byl začátek dlouhého, milujícího vztahu, ve kterém se dařilo vzájemnému respektu, humoru a otevřenosti a ze kterého vzešly dva statné stromy, z nichž jeden druhému dopřával spoustu slunečního svitu.
A podívejte se na mého syna dnes. Je to úžasná lidská bytost a dokonce už je i sám rodičem.
Přítomnost, porozumění a přijetí#
Existují tři základní hodnoty, které usnadňují často náročnou roli rodičů: přítomnost, porozumění a přijetí. Mají uklidňující účinky jak na nás, tak na naše děti. Díky otevřenému a nepředpojatému pohledu, jaký tyto hodnoty nabízí, jsme schopni své děti i sami sebe vidět takové, jací jsme, a ne takové, jací bychom chtěli být (nebo jak by nás chtěli mít ostatní). Pro naše dítě to může být základem jeho sebevědomí na celý život — bezpečné hnízdo, do kterého se může znovu a znovu vracet, kdykolivje to potřeba.
Prostřednictvím schopnosti být přítomní jsme jednoduše v kontaktu s přítomným okamžikem, s momentálními pocity a myšlenkami. Jsme otevření, zvídaví, velkorysí a neděláme okamžité závěry. Tady a teď s tou malou ručkou v té svojí. Tady a teď s jeho záchvatem vzteku. Tady a teď u každodenního sprintu do školy. Přítomni v každém okamžiku štěstí, smůly, rutiny a všeho, co je mezi tím. Pokud jsme plně přítomni, tak o nic nepřijdeme. Není místo pro otázky, jestli je něco dobře, nebo špatně. Plná přítomnost prostě stačí.
Porozumění znamená mít bližší vztah se svými dětmi, umění vžít se do nich zejména ve chvílích, kdy se věci zvrtnou neočekávaným směrem. Díky ryzímu zájmu o to, co se právě teď odehrává ve vnitřním světě dítěte, získáme vhled, jaký jsme dřív neměli. Co se děje právě v tuto chvíli v hlavě našeho dítěte? Na co myslí? Porozumění znamená umět vidět svět očima dítěte. Znamená to také umět mít nadhled a snahu pochopit, co od nás dítě potřebuje.
Přijetí je vnitřní dobrá vůle poznávat myšlenky a pocity svého dítěte stejně, jako to děláme s těmi svými — bez toho, abychom je chtěli měnit nebo s nimi manipulovat. Bez toho, abychom odmítali jakýkoli aspekt svůj nebo svého dítěte. Přijetí všech těch okamžiků, kdy zklamaly naše očekávání, křičí, když by měly být potichu, zapomenou poděkovat babičce za krásný dárek, jsou nevděčné nebo prostě předpokládají, že my vydržíme všechno. Ale jde i o přijetí těch momentů, kdy my sami nejsme duchem přítomní nebo milí, kdy nemáme svatou trpělivost a k ideálnímu rodiči máme opravdu daleko.
Přijetí není to samé jako „nechat si všechno líbit“. Jde o to uvědomit si, že jako rodič nemusíme mít nějaký názor na pocity, myšlenky a činy svých dětí nebo své vlastní. Přijetí pramení z uvědomění, že si s dětmi navzájem nejdeme po krku. I celoživotní nepodmíněná láska má své vrcholky i pády. Přijetí můžeme nacvičit. Získáme tak nekonečné možnosti, jak otevřít svá srdce a přijmout vše, co má přijít, a umět s tím pracovat tak vědomě, jak je to jen možné.
5. Pozornost začíná u dýchání#
Umět sledovat svůj dech je skvělá schopnost. Když dokážeme obrátit bdělou pozornost ke svému dechu, můžeme říct, že jsme v tu chvíli opravdu plně přítomní. Ne u včerejšího dne nebo zítřka, ale tady a teď. A teď je ta chvíle, která je opravdu důležitá. Svůj dech nemůžeme někde nechat ležet, zapomenout na něj nebo ho někde odhodit. Dokud žijeme, dýcháme.
Právě teď taky dýcháte. Cítíte to? Váš dech vám toho může spoustu prozradit. Řekne vám, jestli jste napjatí, klidní nebo neklidní; jestli dech zadržujete, nebo ho necháváte volně proudit.
Jakmile začnete sledovat pohyb svého dechu, začnete si ve větší míře uvědomovat svůj vnitřní svět a jste si víc vědomi okamžiku „tady a teď“. Je to také první krok na cestě k lepšímu soustředění.
Jaké výhody přináší vnímání dechu#
Když bylo mé dceři dvanáct, zlobila se, kdykoli jsem po ní chtěla, aby se soustředila. „Ale já nevím jak!“ křičela frustrovaně. „Ty zkoušky nezvládnu; nemůžu se soustředit a ty to víš. Odcházím ze školy a už se tam nikdy nevrátím.“
A protože byla frustrovaná a naštvaná z toho, jak ji neustále něco vyrušuje, nemohla se soustředit už vůbec. Vždycky švihla učebnicemi přes celý pokoj. Její reakce na chaos ve vlastní hlavě vyvolávaly stejně silné emocionální reakce v nás— rodičích. Musela jsem poslouchat tyto verbální útoky a připadala si jako ten nejhorší rodič.
Současně jsem z toho byla unavená a měla jsem pocit, že se mnou dcera manipuluje. Celá situace mi přerůstala přes hlavu. Roky zkušeností, které jsem měla s dospělými a dětmi ostatních liďí, jako by nebyly. Nic. Nula. Opravdu jsem já měla být vždy ta chápavá a vše přijímající? No samozřejmě. Jsem její matka. Já jsem ten člověk, kterému by měla věřit, že nebude odmítnutá.
Nálada doma se rychle zhoršovala. Pokud jsem nechtěla, aby její emoce — ani ty mé — dále eskalovaly, musela jsem něco vymyslet. Po jednom obzvlášť silném výbuchu vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje, třískla dveřmi a vrhla se na svou postel. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. A já se cítila naprosto bezmocná. Vtom tichu jsem si ale všimla ještě něčeho: nejasné, ale nezaměnitelné touhy být s ní, být nablízku jí i její bolesti, nejistotě a strachu ze selhání.
Šla jsem za ní nahoru, potichu zaklepala na dveře a zeptala se, jestli můžu vstoupit. Zaslechla jsem jen nějaké nejasné zamumlání a vešla dovnitř. Neochotně mi udělala místo na posteli. To byla ta chvíle, kdy bylo potřeba znovu popadnout dech. Společně. Byly jsme obě vyčerpané. Když jsem ji vzala za ruku, padla mi do náruče a zašeptala: „Promiň, mami.“ Pak jsme se obě úlevou rozplakaly. Musely jsme takhle blízko u sebe sedět alespoň dvacet minut. Jen jsme seděly a dýchaly.
Ve vypjatých chvílích, jako např. před zkouškou nebo nepříjemným setkáním, můžou děti opravdu využít síly svého dechu. Následující příběh o Sáře dětem ukáže, jak můžou díky dýchání zůstat klidné, i když právě prožívají něco opravdu intenzivního. Naučí se, že není třeba nechat se unést svými reakcemi na „nevyhnutelné“ události.
Desetiletá Sára jela tábořit s rodiči a jejich přáteli. Když si vyrazila se svým bratrem na obhlídku okolí, v touze zahlédnout nějaké srnky a zajíce spadla z kola a škaredě si narazila koleno. Roztrhla si ho o železnou zábranu pro dobytek tak, že jí byla vidět kost.
Jakmile její matka uslyšela ohlušující křik, rozběhla se tak rychle, jak to jen šlo. Tušila, že se stalo něco vážného. Když Sáru našla, byla holčička bledá jak stěna a hrozně vyděšená. Vytřeštěně zírala na ránu na noze a naříkala. Matka byla šokovaná. Sedla si vedle Sáry za železnou zábranu na cestě, která ránu způsobila, mluvila na ni a hladila ji po zádech. Sára se začala pomalu uklidňovat.
Kdosi také zaslechl křik a zavolal sanitku. Sářina matka tak měla čas a mohla být s ní, mluvit na ni: „Musel to být hrozný šok, broučku. A vypadá to hrozivě, já vím. Ale mluv na mě. Jak se cítíš?“
„Myslím, že budu zvracet,“ odpověděla Sára. „Je mi špatně, mám hrozný strach!“ A znovu se začala třást.
„Z čeho máš největší strach?“ zeptala se jí maminka.
„Bojím se nemocnice, injekcí a operace!“
„Nevíme, co se bude dít,“ odpověděla jí maminka. „Ale když se kolem nás děje něco opravdu strašidelného, pomůže nám myslet na dýchání. Soustředit se na každý svůj nádech a výdech. Uklidní tě to a trochu se uvolníš. A když jsi uvolněná, necítíš tu bolest tak intenzivně. Opravdu to pomáhá.“
Sanitka přijela s blikajícím majákem a Sáru naložili na nosítka. O několik hodin později byla zpět v táboře, s kolenem mohutně zafačovaným zářivě bílým obvazem. Ostatní děti se seběhly kolem ní. Byly zvědavé. A Sára pro ně měla dobrou historku. Nohu si nijak vážně nepoškodila, ale přece jen měla deset stehů. Děti se jí ptaly, jestli měla strach a jak moc to bolelo.
Na to jim odvětila: „Jasně, že jsem byla hodně nervózní. Ale maminka tam byla se mnou a radila mi, abych se soustředila na svůj dech. A to pomohlo.“ Injekce i šití bolelo, ale Sára nepropadala panice. Dokonce sledovala doktora, když ji ošetřoval.
Cvičení, při kterém se zaměříme na svůj dech, funguje vždy a všude — jak u dětí, tak u rodičů a prarodičů, a zejména při různých mimořádných událostech. Je to první a zároveň nejdůležitější krok na cestě k rozvážné reakci na složitou nebo ohrožující situaci: namísto toho, abyste okamžitě zareagovali, zaměřte svou pozornost na dech, na několik vědomých nádechů a výdechů.
Pozorně jako žabka: stopa 1 / stopa 2
Toto cvičení představuje pro děti snadno uchopitelný způsob, jak se naučit soustředit na svůj dech. Vyvinula jsem ho sama a často ho praktikuji jak doma, tak ve škole s dětmi ve věku až dvanácti let. Snadno mu porozumí a je to pro ně zábava.
Tipy a doporučení
Abyste mohli trénovat, jak být zvlášť pozorní jako žabka, potřebujete pro sebe a své dítě tiché a klidné místo, kde vás nikdo nebude rušit. Je dobré, když ostatní členové rodiny vědí, že cvičíte „žabku“ a nechcete být rušeni.
Cvičení můžete dítěti představit následovně:
Žába je pozoruhodný tvor. Dokáže dělat obrovské skoky, ale také tiše a úplně nehybně sedět. Přestože si je taková žabka velice dobře vědomá všeho, co se kolem ní děje, nijak nereaguje. Klidně sedí a dýchá. Šetří energií a nenechává se unést každým nápadem, který se jí zrodí v hlavě. Žabka sedí velice velice klidně a dýchá. Bříško se jí nafukuje a zase splaskává. Zvedá se a klesá.
Všechno, co dokáže taková žabka, dokážeš ty taky. Jediné, co musíš dělat, je vnímat svůj dech. Vše, co potřebuješ, je ticho, klid a dýchání.
Díky tomuto cvičení se děti naučí:
lépe se soustředit, což zlepší i jejich paměť;
reagovat méně impulzivně (nejednat okamžitě poté, co je něco napadne nebo něco pocítí);
dosáhnout jistého stupně kontroly nad svým vnitřním světem bez toho, aby musely cokoli odmítat nebo potlačovat.
Sedět klidně a pozorně jako žabka je důležité základní cvičení.
Děti, se kterými jsem pracovala na několika základních školách, prováděly toto cvičení každý den, a to při různých příležitostech: když měly potíže se soustředěním, když byly smutné nebo se hádaly a někdy před zkoušením či testem. Postupně se zdokonalovaly tak, že dokázaly práci dokončit rychleji a byly k sobě navzájem milejší. Vlastně měly ty chvíle, kdy nemusí dělat nic jiného než sedět a dýchat, moc rády. Uklidnily se při tom a cítily se uvolněně.
Tadeáš (5): „Mám dýchání rád a uvnitř se cítím měkký a uvolněný.
Jakub (11): „Nikdy jsem přesně nevěděl, co po mně máma chce, když mi říká, abych se uklidnil. Teď to vím. „Žabku“ cvičím každý večer přeď spaním.“
Nácvik bdělé pozornosti vyžaduje určité úsilí. Nikdy není snadné zlomit staré a zaběhnuté zvyky. Pro naši mysl to platí také. Když se děti naučí soustředit na svůj dech, uvědomí si, jak snadno se nechaly vyrušit svými myšlenkami, fantaziemi nebo plány na další den, které se jim objevují v hlavě.
Zničehonic myslím na zvuk auta, co přichází z ulice, a říkám si: To musí být soused odvedle, jede si zaplavat. Jezdí každé úterý. A pak se mi v hlavě objeví vzpomínky na moje hodiny plavání a to mi zase připomene loňské prázdniny a vodní skluzavku.
Pravidelné cvičení žabky pomůže přenést se zpět do „tady a teď“, do přítomného okamžiku, takže si budeme vědomi všech rušivých elementů kolem sebe. A jakmile si jich všimneme, můžeme se vrátit ke svému dýchání nebo jakékoli jiné činnosti. Mindfulness vždy znamená „tady a teď“.
Tipy na doma
Nemusíte cvičit jen podle CD. Vy a celá rodina se můžete soustředit na dýchání, zatímco sledujete televizi nebo hrajete na počítači, ve chvílích napětí nebo smutku nebo když ráno vstáváte či jdete večer spát.
Můžete děti požádat, aby si všímaly svého dechu:
Zatímco sledují strašidelný film.
Po skončení filmu se jich zeptejte, jestli si všimly, že čas od času zadržely dech, a co to znamená. Můžete si promluvit o tom, jestli by při sledování obzvlášť vypjatých scén nepomohlo, kdyby naopak volně dýchaly dál, anebo jestli fakt, že dech zadržovaly, neznamená, že byl pro ně film příliš strašidelný.
Když jsou uvolněné a cítí se šťastně a spokojeně.
V takových chvílích se jich můžete zeptat, jak hluboce, nebo naopak mělce dýchají, zda je jejich dech pravidelný, nebo nepravidelný. Požádejte je, aby si všímaly svého dechu, když jedou na kole, čekajíve frontě u pokladny nebo si povídají s kamarády. Co jim říká jejich dech?
Děti si budou postupem času více a více vědomy toho, jak se jejich dýchání mění, když mají strach, cítí se smutné, uvolněné nebo nadšené. Naše dýchání odráží vnitřní i vnější světy jako barometr.
6. Trénuj svou pozornost jako sval#
Při nácviku bdělé pozornosti hrají klíčovou roli naše smysly. Vše, co vidíme, slyšíme, cítíme svým dotykem nebo co ochutnáme, jsou vjemy, které se k nám dostávají v jednom okamžiku. Později už neucítíme tu vůní ani chuť; je to něco, co děláme právě teď.
Na své smyslové vjemy často myslíme. Hodnotíme je a komentujeme, říkáme věci jako: „Kdykoli v noci slyším nějaký hluk, mám strach, že se k nám chce někdo vloupat.“ Kritická mysl vytváří okamžitý a stálý proud myšlenek o tom, co si myslíme, že vidíme, slyšíme a cítíme. A naše interpretace jsou často všeli-jaké, jen ne pozitivní. Na skutečný prožitek mají vliv i naše touhy a očekávání: „Určitě se mu líbím, protože se na mě pořád dívá.“
Ve chvíli, kdy zvládneme udržet svou tlachající mysl na uzdě a používat svoje smysly bez jakýchkoli hodnocení, začneme svět kolem sebe vnímat úplně jinak. Bezprostředně vnímaná realita je úžasná věc. Čím víc budete vnímat skutečnost bez vměšování hodnotících soudů své mysli, tím víc jí zahlédnete. Je to pozoruhodný pocit!
Jsem z Marsu!#
S třiatřiceti dětmi ve věku devíti a deseti let jsem provedla smyslový experiment.
Požádala jsem je, aby si představily, že jsou z Marsu. To je okamžitě zaujalo. Jejich myšlenky byly skoro slyšet: „To bude zábava!“ Požádala jsem je, aby zavřely oči a nastavily ruce tak, abych jim do nich mohla něco dát: dvě drobnosti, které každé dítě zná. Začínalo to být ještě zábavnější!
Jakmile děti ucítily, že jim něco leží v dlaních, mohly otevřít oči a podívat se. Jen se podívat a nedělat si o tom žádný názor. Nakonec, byly z Marsu a neměly ponětí, co to vlastně drží.
Na co se dívaly? Ty dvě věci byly zvrásněné, měly nepravidelný tvar.
Jedna byla téměř kulatá a druhá spíš podlouhlá. „Současně hnědá i černá,“ řeklo jedno z dětí. Co cítily?
„Já cítím bylinky, ale nevím, jak se jmenují“
„Voní to jako něco, ale nevím co.“
A pak jsem se jich zeptala: „Co slyšíte, když je dáte k uchu?“
Jedno dítě odpovědělo: „Slyším, jak vržou.“
A jiné zase: „Já slyším takové tiché škrábání nebo něco takového.“
Pak jsem je poprosila, aby si ty předměty daly do pusy, mezi zuby, skously a pořádně všechno vychutnaly. Ve třídě bylo úplné ticho, až na občasné tiché pomlaskávání.
Jeden chlapec řekl: „Cítím v puse explozi sladkosti.“
Další vykřikl: „No ne, je to zároveň sladké i kyselé“
Ostatní děti měly podobné zážitky.
Co tedy bylo to, co jsem jim dala do rukou? Dvě malé rozinky. Rozinky už měly v puse mockrát, ale nikdy je neviděly nebo jim nechutnaly takovým způsobem jako tehdy v té třídě. A určitě je nikdy předtím neslyšely vrzat!
Cvičení „Jsem z Marsu“je zábavná a účinná cesta, jak děti naučit věnovat věcem pozornost novým a kreativním způsobem.
Pozorování s otevřenou myslí#
Malým dětem jde většinou nezaujaté, zvídavé a nehodnotící pozorování velice dobře. Ale jak stárneme, začínají nás sužovat pochyby a názory ostatních. Starší děti se tak často cítí nejisté a mají pocit, že nejsou dost dobré.
Provedla jsem ještě jeden pokus s pozorováním, tentokrát s trochu staršími dětmi, šesťáky. Měli za úkol si pečlivě prohlédnout dvanáct předmětů položených na podnose. Po třiceti sekundách se poďnos přikryl a děti měly zapsat, co viděly. Jedna dívka měla blízko k panice a prohlásila: „To nezvládnu, nepamatuju si jedinou věc.“
Bylo smutné vidět, jak moc si sama sebou není jistá, jak je přesvědčená, že to cvičení nemůže zvládnout, i když se o to ani nepokusila. Ujistila jsem ji, že ne vždy jsou naše myšlenky správné. Zkusila se soustředit a při prvním pokusu si zapamatovala čtyři předměty z podnosu, což bylo skóre srovnatelné s ostatními dětmi. To ji docela překvapilo.
Cvičení s dvanácti předměty jsme opakovali třikrát týdně po dobu čtrnácti dnů. Výsledky se exponenciálně zlepšovaly, současně se sebevědomím dětí. Všechny děti si pamatovaly předměty lépe a bylo pro ně snazší se soustředit. A v neposlední řadě si to také moc užily.
Tipy na doma
Bdělá pozornost vyžaduje trénink. Nepřijde k nám jen tak. Stejně jako u sportu nebo hry na hudební nástroj můžete bdělou pozornost cvičit pravidelným a soustředěným tréninkem.
S nácvikem můžete začít od chvíle, kdy se ráno probudíte.
Je tu nový den a vy máte čelit všemu, co přinese. A teď, když jste vzhůru, si také klidně můžete všimnout, jak se vám nohy zhoupnou přes pelest a nesou vás do koupelny. Dáte si sprchu a cítíte, jak vás voda zlehka hladí po kůži. Probouzení se s vědomím, že si uvědomujete své probouzení, je zvláštní zkušenost. Všimnete si tak věcí, kterých si běžně vědomi nejste: třeba toho, že vaše hlava je ještě pořád unavená nebo že se cítíte skvěle odpočatí a fit, nebo možná toho, že jste hned od rána vystresovaní.
Bdělé a vědomé probouzení vám pomůže začít pěkně pomalu. Ukotví vás v „tady a teď“, a vy tak máte šanci zbytečně předčasně nezařazovat vyšší rychlost. Pokud jste si plně vědomi toho, co děláte, právě když to děláte, a cítíte, co se děje právě ve chvíli, kdy se to děje, jste plně přítomní. A pokud jste při čemkoli přítomní, něco se tak učíte. Ne posléze při ohlédnutí zpátky, ale právě teď.
Sleduj, ale nehodnoť
Když se učíme dívat se na věci bez zasahování vlastních myšlenek, uvědomíme si, že tímto způsobem vidíme víc a přitom hodnotíme méně. Více si toho také zapamatujeme, protože když se díváme pozorně, vše skutečně vidíme.
Cvičení pro menší děti:
Toto je zábavné cvičení, které se dá zkoušet cestou do školy. Zkus si zapamatovat pět věcí, které po cestě uvidíš (strom, dopravní značku, neobvyklý dům, vchodové dveře do školy, dveře od vaší třídy). Jak vypadají? Můžeš si zkoušet všimnout na tom stromě nebo na dopravní značce více a více věcí, jako je barva a tvar, různé znaky… Když se budeš jen dívat a nehodnotit, jestli je něco hezké, nebo ošklivé, zahlédneš ze světa kolem sebe mnohem víc.
A pro větší děti:
Najdi si nějakou větvičku a nakresli ji na kus papíru. Kresli přesně to, co vidíš, ne to, co si myslíš, že vidíš. Zkoušej to několik dní po sobě a zjistíš, že si na větvičce všímáš mnohem více drobností a že dokážeš větvičku nakreslit čím dál přesněji.
Posloucháš mě?
Není vždy úplně snadné poslouchat, co kdo říká. Naše mysl se často toulá kdovíkde, ale tady s námi není. Ale stejně jako u pozorného sledování, i pozorné naslouchání se dá naučit. Vše, co k tomu potřebujeme,je bdělá pozornost a také schopnost všimnout si, kdyji ztrácíme. Uvádím několik jednoduchých poslechových cvičení:
Poslouchání nějakého zvuku bez toho, že bychom ho museli ihned nějak pojmenovat, posiluje naši schopnost naslouchat jeden druhému. Jaké zvuky slyšíš právě teď? Jsou to vysoké, nebo hluboké tóny? Hučení, nebo bzučení? Slyšíš v nich nějaký rytmus? Objevuje se ten zvuk před tebou, nebo za tebou? Blízko, nebo daleko? Je mimo tvoje tělo? Slyšíš nějaké zvuky vycházet ze svého těla?
Naslouchání jeden druhému, to je zábavné cvičení při společném jídle. Každý má dvě minuty na to, aby popovídal, jaký měl den, nebo se podělil o zajímavý zážitek. Ostatní přitom jen poslouchají a nijak to nehodnotí. Umět naslouchat s upřímnou touhou slyšet a pochopit, co se nám druzí snaží říct, je naprosto nedocenitelné.
Stejně jako posilujeme cvičením svaly, můžeme trénovat svůj „sval pozornosti“, když právě zaměstnáváme jakýkoli ze svých smyslů.
Vědomé jedení
Bdělé a pozorné jedení se může zdát snadné, ale někdy to je skutečná výzva. Zkuste přimět celou rodinu k tomu, aby pozorně snědli jediné sousto bez poznámek jako „mmm“, „mňam“, „tohle máme pořád“ nebo „tohle mi nechutná“. Taková zkušenost může být velice překvapivá. Co cítíte? Čeho si u jídla všímáte? Jak chutná? Vnímejte, jaký máte pocit v puse, když si dáte sousto soustředěně do úst, chvíli ho tam podržte a pak polknete.
Dejte si do pusy další kousek a všímejte si následujícího:
Jakou chuť opravdu vnímám, když přestanu myslet na to, jestli je jídlo chutné, nebo ne? (Mějte na paměti, že jsou to jenom myšlenky.)
Je chuť v mých ústech slaná, sladká nebo hořká? Nebo je tam od každého něco?
Je to tvrdé, nebo měkké? Drsné, nebo hladké?
Co se děje v mojí puse, zatímco jím? Co prožívám? Cítím, jak se mi tvoří sliny? Co dělá můj jazyk? Co se stane, když polknu? A v jakou chvíli o svém soustu úplně ztrácím přehled?
Soustředěné jedení je důležité. Dokážete při něm skutečně vnímat arašídy v arašídovém másle, šťavnatost jablka, měkkou sladkost banánu. A ještě jedna důležitá věc: dříve si všimnete, že už jste plní.
7. Přesuň pozornost z hlavy dolů do těla#
Už víme, že když obrátíme pozornost ke svému dýchání a všem smyslům, přinese to okamžitý prožitek dané chvíle. V této kapitole budu mluvit o pozornosti obrácené k celému tělu. Nácvik mindfulness se tak rozšíří o další rozměr. I když je tato kapitola zaměřená spíše na starší děti, ty menší nemají ze soustředěného vnímání svého těla o nic menší užitek.
Naše tělo má pro nás spoustu informací. Je to citlivě vyladěný nástroj, který reaguje na emoce, jako je šok, napětí, strach i pocity štěstí, na radostné myšlenky stejně jako na hlavu plnou starostí. Všechny signály, které vysílá, mají nějaký důvod. Říkají nám něco o tom, co přesně prožíváme právě v tuto chvíli, o našich možnostech i potřebách. Ztuhlá ramena; bušení srdce; žaludek jako na vodě; jsme příliš unavení a nemůžeme vstát z postele, nebo naopak vyskočíme jako zajíc; cítíme se svěží a pozitivně naladění. Naše tělo zaznamená vše.
Většinu těchto signálů zvládneme zachytit, ale ne vždy na ně dokážeme odpovídajícím způsobem reagovat. Většinou se nepříjemné pocity nebo myšlenky snažíme zapudit tím, že se je pokoušíme nějak posuzovat nebo nějak reagujeme: „Nebreč, brečí jen malé děti.“ Nebo: „Je třeba to dokončit, takže pokračuj v práci.“ A někdy prostě signály popíráme: „Já a unavený? Vůbec ne!“
Výsledkem je, že pracujeme dál, snažíme se potěšit druhé, hrajeme hry na počítači nebo se sami staráme o příliš mnoho věcí. A abychom se zbavili toho hrozného pocitu uvnitř, začneme hledat nějaký únik — něco k jídlu, začneme se chovat jak utržení ze řetězu nebo se naopak stáhneme do sebe nebo svoje negativní emoce doslova hodíme na někoho jiného. Takové chování ale nepřináší žádné skutečné ani trvalé řešení. Výsledkem je pouze starost navíc: ten nepříjemný pocit je teď navíc umocněný destruktivními a nezdravými zlozvyky.
Mindfulness nás učí, jak pozornost ze své hlavy dostat do celého těla. Dejte si vy i vaše děti krátký oddechový čas, věnujte pozornost svému tělu a podívejte se, co například můžete zjistit:
jsem pořád naštvaný/a kvůli něčemu, co včera někdo řekl;
necítím se dobře v určité skupině dětí;
jsem přejedený/á;
mám plno energie, nebo na mě naopak padá únava;
jsem smutný/á,
už se mi opravdu chce na záchod, ale nejsem ochotný/á tomu věnovat Čas.
Co říká naše tělo?#
Naše tělo nás většinou poslouchá. Když jsme zdraví a chceme se projít, naše tělo se začne procházet. Když chceme pracovat nebo hrát nějakou počítačovou hru, naše tělo nás posadí k počítači. Když chceme jíst, naše ústa se otevřou, žvýkáme a polykáme. Pokud budeme svoje děti učit, aby naslouchaly signálům svého těla, budou od raného věku vědět, že tělo nedělá jen to, co se mu poručí, ale že také vysílá zprávy o tom, že něco cítí. Únavu nebo příval energie, stejně jako bolest nebo pocit nasycení. Děti se také naučí, že není třeba dumat nad tím, co cítí, ale spíše se zaměřit na pocit samotný. Stačí, že si pocit ve svém těle uvědomí a obrátí k němu svou pozornost.
A až to udělají, můžou se rozhodnout co dál: Co s tím svým pocitem udělám? Kam s ním?
Techniku „Pryč z hlavy — dolů do těla“ jsem učila třídu středoškoláků a vžďycky se na to moc těšili. Sundali si brýle, tenisky a lehli si s polštářkem pod hlavou, někteří na záda, někteří na břicho. Třída si vždy společně nahlas vydechla.
Požádala jsem je, aby si uvědomili, že leží, a aby svou pozornost obrátili ke svému tělu. Co se děje? Čeho si přitom všimli? Někteří si všimli, že jsou neklidní a nedokážou se uvolnit. Jiné zase bolela záda nebo si všimli, že podlaha tělocvičny, na které leží, je dost tvrdá a studená.
Požádala jsem je, ať věnují pozornost svému tělu, ať vnímají, co se děje od hlavy až k prstům u nohou; měli za úkol uvědomit si své tělo bez toho, aby cokoli ignorovali nebo na to nějak reagovali.
Třída byla potichu. Nikdo ani nehlesl. Vzduch byl nabitý soustředěním, pozorností a úžasem.
„Jednu nobu mám studenou a druhou teplou; to je zvláštní“ řekl jeden kluk, když jsme se navzájem dělili o své zážitky.
Další k tomu dodal: „Všiml jsem si, že mě docela bodně bolí koleno. Divné, že jsem si toho nevšiml dřív.“
A dalšík tomu zase řekl: „Teprve teď jsem si uvěďomil, že se mi chce na záchodď.“ Jiní zase hojně zívali, byli trošku pobledlí a řekli, že se cítí neuvěřitelně unavení.
Jeden trochu starší student na sobě pozoroval toto: „Poslední dobou mě často bolíval žaludek a teď se to vrátilo.“ Poradila jsem mu, ať zkusí do břicha nasměrovat svou hřejivou, laskavou pozornost a zkusí zjistit, co se děje. Po chvíli na to řekl: „Bojím se, že by mě ostatní spolužáci mohli vyloučit z kolektivu. Nikdy se mi to nestalo, ale znám lidi, kterým se to právě děje. A já se bojím, že můžu být jedním z nich. Taky je mi těch odstrkovaných líto, jenže nevím, co s tím.“ Tato poznámka vedla k otevřené diskusi o vyloučení a odstrkování.
Kde jsou naše hranice?#
Když budeme naslouchat signálům, které vysílá naše tělo, dozvíme se něco i o svých hranicích a možnostech. Jak daleko můžeme zajít? A jak poznáme, kam až jsme zašli?
Děti se při tomto cvičení naučí samy poznávat, kdy by už překračovaly jistou mez. A „mez“ — to ještě není příliš, není to ani moc málo, je to tak akorát.
Protahování a dýchání
Postav se pevně nohama na zem. Jednu paži zvedni nataženou nad hlavu, co nejvýš dokážeš, a protáhni ji tak vysoko, jak to jen půjde. Jako by ses chtěl/a dotknout stropu. Jak vysoko dosáhneš? Vnímej, kam až to zvládneš, zatímco stojíš nohama pevně na podlaze a stále normálně dýcháš. Kam až to půjde? Někde musí být hranice, za kterou nedosáhneš. A jak poznáš, že ses jí přiblížil/a? Zadržuješ dech? Myslíš si, že dál už to nejde? Možná tě to už začíná trochu bolet. Co cítíš?
Nech paži opět klesnout. Vnímej, co v ní cítíš a jestli se ten pocit liší od pocitů ve druhé paži. Jaký máš pocit právě teď? Normálně dýchej a přitom vzpaž obě ruce, co nejvýš to jde, zatímco tvé nohy zůstávají přilepené k zemi. Představ si, že nad tebou na větvi visí krásná šťavnatá jablka. Chceš je utrhnout, ale tvoje paže jsou příliš krátké a nedosáhneš na ně. Jsou moc vysoko! Protáhni paže tak vysoko, jak to jen jde. A možná ještě kousek výš! Jaký pocit máš v těle teď? Možná si všimneš, že zadržuješ dech. To je jeden ze signálů, kterým ti tělo dává najevo, že už jsi dosáhl/a své meze. Možná tě už paže začínají bolet. To je další znamení, že dál už to nepůjde. Když teď víš, kde je tvoje hranice, zvládneš paže natáhnout jen tak daleko, abys přitom mohl/a normálně dýchat a nic tě nebolelo, a možná si i utrhneš jablko, když už jsi v tom. Jak daleko dosáhneš teď? Kde je tvoje hranice? Vnímáš ji? Jakmile dosáhneš své hranice, můžeš dát pomalu ruce dolů.
Když se znovu zamyslíš nad tímto zážitkem, co cítíš? Jsou tvé paže lehké, nebo těžké? Cítíš mravenčení nebo něco jiného? A co tvůj dech? Co už teď víš o svých mezích? A je ta mezní hranice vždycky mezní?
Na závěr tohoto cvičení nebo kdykoli trochu cítíš únavu, si zkus rozproudit krev v žilách a prokrvit kůži tím, že k sobě přiložíš dlaně a rytmicky si proklepeš tělo — nohy, zadek, břicho, hrudník, paže, krk a ramena. Nakonec si jemně prsty proklepej tváře, obličej a pokožku na hlavě. Můžeš se takto promasírovat i s někým navzájem.
Pokud toto cvičení provádíte se svými dětmi, pomáháte jim lépe vnímat své tělo.
Je důležité znát hranice. Říkají nám, jak daleko můžeme zajít — v jídle, při sportu, při žertování s ostatními nebo při testování doma nastavených pravidel. Děti při svém nadšení a horlivé snaze získat to, co chtějí, tlačí často na pilu příliš silně nebo příliš dlouho a nevědí, kdy přestat. To je něco, co se musí naučit od svých rodičů. Ale i pro ně může být někdy stanovení hranic oříškem. Mělo by dítě vždy všechno sníst, nebo to není nutné? Omezit dobu hraní počítačových her na hodinu denně, nebo ho nechat hrát, jak dlouho chce? Kde udělat tu tlustou čáru, za kterou nelze jít? Přílišná svoboda není úplně nejlepší, ovšem přehnaně autoritativní přístup taky ne. Obvykle je nejlepší zlatá střední cesta, kdy zůstává prostor pro vyjednávání a zároveň se dítě učí být zodpovědné za vlastní chování.
Matka říká své dceři: „Chtěla bych, aby sis tento týden uklidila v pokoji. Zvládla bys to do soboty? Můžeme se tak dohodnout?“ Jenže dcera by to raději udělala v neděli a to je taky v pořádku. Takže se shodly na termínu. Co se týče nastavování nějakých hranic, kombinace flexibility i neústupnosti je účinná. Stejně tak je důležité umět rozpoznat, kdy je dobré už původní dohodu neměnit a nechat věci tak, jak jsou.
Uklidni se, uvolní své tělo#
Některé děti nedokážou sedět bez hnutí déle než několik sekund, nemají ponětí o nějakých hranicích a je pro ně těžké se zklidnit. A navíc mají problém s relaxací. Jejich vrtění, cukání a kroucení dosahuje rekordní úrovně.
Nejmladší syn mé přítelkyně je zvídavý a impulzivní malý chlapec. Jeho velké oči nevydržív klidu, pusa se nikdy nezavře. Jeho nohy jsou neustále v pobybu a umí se rychle jako blesk vytratit: od stolu, oď domácích úkolů, od braní, od společné konverzace na pohovce. Přítelkyně si často povzdechne: „Uklidni se, ano? Odpočiň si.“ Na to se jí dostane naštvané odpovědi: „Já za to nemůžu, že se hýbu. To samo!“
Špagetový test: stopa 4
Vědomá relaxace je něco jiného, než když odpočíváme u sportu nebo při čtení. Není to lepší nebo horší, je to jen jiné. Dětem se líbí, když vědí, jak odpočívat, a „Špagetový test“ jim v tom může pomoct. V tomto testu se naučí, jak změnit syrové, tuhé špagety ve svém těle v dokonale uvařené, měkké a pružné nudle. Úplně vláčné. Dokonale uvolněné. Díky tomuto cvičení se naučí rozpoznávat, že klid je klid a po nějaké době tréninku i to, jak to vypadá, když jsou neklidní. Aby bylo cvičení účinné, bylo by nejlepší, kdyby ho děti zkoušely např. po sledování televize nebo po koupeli, ale ne když jsou zrovna něčím plně zaujaté. A po cvičení by, pokud možno, neměly hned vyskočit aktivně na nohy, ale chvíli spočinout a soustředit se na získaný klid. Můžou zůstat ještě chvilku ležet a relaxovat, dokud nebudou mít pocit, že se jejich tělo chce opět hýbat — bez toho, že by musely. Nenuceně. Děti ke svému překvapení zjistí, že klid a odpočinek je příjemný. Mají možnost se na chvilku zastavit a jen tak být. Jak se budou děti postupně víc a víc seznamovat s různými signály svého těla (v situacích, kdy jsou uvolněné, roztěkané, unavené, syté), zvládnou také lépe rozpoznávat případy, kdy jim není dobře. Kdy je jim špatně od žaludku nebo je něco bolí. Svým dětem můžete říct, že valnou většinu času je naše tělo zdravé a dělá vše, co po něm vyžadujeme: chodí, běhá, jezdí na kole, hraje si, pracuje. Ale sem tam se něco pokazí. Jinými slovy: jsme nemocní. A to je něco, co cítíte.
„Co znamená být nemocný?“ ptal se mě můj devítiletý syn, když zničehonic poprvé zaznamenal divný pocit v břiše.
A právě takový pocit zkoumá následující příběh.
Příběh nemocné veverky#
(Podle knihy Toona Tellegena)
Jednoho dne seděla veverka na mechu pod starým stromem. Nebylo jí dobře. Bolelo ji bříško. Náhodou šel kolem cvrček a bned si toho všiml. Řekl: „Veverko, ty jsi nemocná.“
„Ale co to přesně znamená být nemocná? “ dumala veverka.
Rozhodla se, že se zeptá mravence, který toho mnoho věděl o spoustě věcí.
„No,“ škrábal se mravenec zamyšleně na hlavě, „není nemocný jako nemocný. Můžeš být trochu nemocná, docela dost nemocná nebo opravdu vážně nemocná. Vážně nemocná je ta nejhorší možnost.“
„A co se tedy stane, když je někdo opravdu vážně nemocný, mravenečku?“ zeptala se veverka.
„No, může se stát cokoliv, jistě. Ale obvykle se nestane nic, vůbec nic. Za nějakou dobu se zase uzdravíš.“
„A mimochodem, co tvoje bříško? “ zeptal se mravenec.
„Moje bříško?“
„Ano“
A v tu chvíli si veverka uvědomila, že už ji bříško nebolí.
Až svému dítěti povyprávíte tento příběh, můžete se ho zeptat: Kam si myslíš, že zmizelo veverčino bolení bříška? Myslíš, že je někde nějaké místo, kam odchází všechna bolest, co jsi kdy cítil? Já se vsadím, že je.
Tipy na doma
Jak se cítíš?
Čeho sis všiml/a na svém těle? Bolívá tě někdy břicho nebo hlava? Bývá ti nevolno? Kdy to tak bývá? Chtěl/a bys o tom mluvit nebo to nakreslit? Mění se ten pocit během dne? Co pro tebe můžu udělat, jak ti můžu pomoct?
Jak se cítí tvoje tělo, když ráno vstáváš? Cítíš se dobře odpočatý/á, nebo unavený/á?
Přichystej si sedm takových teploměrů — na každý den v týdnu jeden — a zaznamenávej si, jak se cítíš (čím výš ho vybarvíš, tím se cítíš líp — úplně dole je únava, skvělý pocit je úplně nahoře).
Smích je nejlepší lék
Postav se před zrcadlo a začni se smát. Co se při tom děje ve tvém těle? Co se ještě směje, kromě tvého hlasu? Tvoje oči, tváře, pusa? Směje se taky tvoje břicho? A co ramena?
Zkus to s ostatními dětmi, je to zábava.
Vědomá chůze
Když běžíš rychle do schodů, běží jen tvoje nohy? Nebo běží ještě něco? Zkus si prosím všimnout, jaké další svaly se přitom zapojí.
Když se najednou zastavíš, čeho si na svém těle všimneš? Co dělá tvůj dech, svaly, tlukot srdce?
Všimni si prosím, jak často se bezmyšlenkovitě rozběhneš, a zkus místo toho jen jít pravidelným tempem (leda že bys opravdu moc spěchal/a nebo by třeba hořel dům).
8. Jak přežít vnitřní bouři#
Naše mysl se podobá moři nebo oceánu. Bouře, déšť nebo sluneční paprsky umí proměnit jakoukoli vodní plochu buď ve vířivou masu vody s hrozivě vysokými vlnami, nebo v křišťálově průzračnou hladinu, skrze kterou vidíme až do velkých hloubek.
Stejně to platí pro nás. Obzvláště pochyby nebo silné emoce se mohou vynořit kdykoliv. Když nebudeme toužit po tom, aby tyto pocity zmizely nebo se přeměnily v jiné, naučíme se své vnitřní bouře rozeznávat a vycházet z toho, co se skutečně děje.
Jaké je uvnitř počasí?#
Jedno z mých dětí se pravidelně ráno probouzelo dost nevrlé. Každé ráno stejný scénář a tak to šlo roky. Vždycky ráno přidusal dolů po schodech a vztekle odfrkoval. Pro ty schody to byla těžká zkouška, a stejně tak pro mě!
„Říkal jsem ti, že nebudu jíst, a ty stejně vytáhneš talíř.“ Než jsem stihla odpovědět, vystartoval na mě znovu: „Kam jsi dala můj školní batoh? Pořád ho dáváš, kam nemáš. Teď přijdu pozdě do školy a je to jen tvoje chyba!“
A pak se za ním jen nahlas a nemilosrdně zabouchly dveře.
Prásk!
Nakonec jsem se díky těmto pravidelným projevům extrémně špatného vnitřního počasí naučila rozeznávat první známky přicházející bouře. Rozhodla jsem se udělat něco, co Jsem nikdy předtím neudělala. Jednou ráno, hned poté, co můj syn sešel dolů do kuchyně, jsem ho poprosila, aby si sedl ke stolu. Vztekle se na mě podíval a já jsem si všimla, že je hrozně ospalý. Nechtěl dělat vůbec nic, nejmíň ze všeho sedět se mnou u stolu.
Několikrát jsem se nadechla a vydechla. Cítila jsem velké napětív ramenou, ale přesto jsem se rozhodla věnovat synovi laskavý pohled. Znovu jsem ho poprosila, aby si tam se mnou na chvíli sedl.
Neochotně mě poslechl a sedl si. Lokty na stůl, hlavu opřenou v dlaních, zatnuté zuby.
Požádala jsem ho, aby zkusil chvíli pozorně sledovat, co se uvnitř něj děje. Co v tu chvíli cítí? Hromy a blesky? Řádí tam bouře? Jakého stupně si myslí, že je? Osm, devět nebo dokonalá desítka? Zvolil desítku, ještě než mi stihl říct neobvykle ponurým hlasem, že je hrozně unavený. Už nějakou dobu se pohyboval na hranici svých možností. Ve škole se mu moc nedařilo. Bylo toho na něj moc. Byl pozadu, přestože dělal, co mohl, a nevěděl si s tím rady. A jak tam tak seděl, celý se sesunul, zhroutil a kapituloval. Vzdal se tomu hroznému vnitřnímu pocitu. Slzy jako hrachy padaly na talíř se snídaní. Přitáhla jsem si jeho vytáhlé tělo k sobě a chvíli ho jen tak držela.
Osobní předpověď počasí pomůže dětem porozumět vnitřnímu světu. Vy na oplátku budete moci vzít na vědomí náladu dítěte a pomoct mu (i sobě) ji přijmout.
Osobní předpověď počasí#
Když budete se svým dítětem komunikovat a nebudete se snažit jeho bouři nijak potlačit, naučí se to dělat stejně a naučí se vnímat své pocity. Tím, že vaše dítě ty hrozné pocity vezme na vědomí, naučí se, že je v pořádku něco takového cítit. Pak se můžete společně podívat na to, co je v takové chvíli potřeba: objetí, telefonát kamarádovi, společná snaha najít řešení problému nebo něco úplně jiného.
Jako rodič tak budete mít možnost podrobně prozkoumat i své pocity a sklony reagovat automaticky. I když nebude ve vašich silách vyřešit každý problém, budete si bližší a vaše dítě bude vědět, že může dát své pocity najevo a plně je přijmout. Ukažte dětem, že jste na jejich straně a že je milujete i v drsných povětrnostních podmínkách.
Cvičení: Osobní předpověď počasí
Pohodlně se někam posad, zavři nebo jen přivři oči a dej si chvilku, aby ses zorientoval/a v tom, jak se právě teď cítíš. Jaké je uvnitř tebe počasí? Klid a slunečno? Nebo je zataženo a prší? Nebo v tobě zuří bouře? Čeho sis všiml/a?
Moc o tom nepřemýšlej a dej dohromady zprávu o počasí, která co nejlépe vystihuje tvé momentální pocity. A jakmile se dozvíš, jak se právě teď máš, nech to prostě být… tak, jak to je. Není třeba něco dělat nebo cítit jinak. Počasí kolem tebe taky nejde změnit, že ne?
Zůstaň chvíli těmto pocitům nablízku.
Věnuj svou laskavou pozornost mrakům, čisté obloze nebo přicházející bouři… takhle to teď je…; ani počasí, ani náladu jednoduše nelze změnit. Později se počasí samo úplně změní…, ale právě teď je všechno tak, jak je. A to je úplně v pořádku. Nálady se mění. Přeženou se. Není třeba dělat vůbec nic. To je úleva.
Většinu dětí tohle cvičení s počasím baví. Díky němu si lépe uvědomí sluníčko, déšť nebo bouřku, která v nich řádí, a naučí se, že není třeba se identifikovat se svými náladami: já nejsem ta průtrž mračen, ale všimla jsem si, že prší; nejsem žádný strašpytel, ale vím, že sem tam mívám ze strachu knedlík v krku.
Ze všeho nejdůležitější je, že si děti dovolí cítit se tak, jak se právě cítí.
Tipy na doma
Nebraň se svému počasí
Nakresli obrázek, na kterém bude aktuální zpráva o počasí uvnitř tebe. A večer zkontroluj, zda je počasí stejné, nebo se změnilo. Je dobré vědět, že nikdy nic nezůstává zcela neměnné.
Až půjdeš domů ze školy, všimni si různých povětrnostních podmínek. Vnímej déšť, chladný vzduch na tváři, vítr, co ti podráží nohy, hřejivé slunce. A třeba si všimneš i toho, že jsi z bouřek buďto vyděšený/á, nebo nadšený/á.
Jakou mají dnes tvoji rodiče náladu? A co sourozenci a kamarádi? Zkus je pozorovat stejně jako počasí kolem sebe — ale nesuď je. Někdy prší a někdy svítí slunce. To platí pro všechny z nás.
9. Jak zvládat nepříjemné pocity#
Svými pocity reagujeme na něco, čím právě procházíme, na co myslíme nebo co děláme. Zlost, smutek, strach a radost jsou čtyři základní pocity. Emoce vždy vnímáme na tělesné úrovni. Umí udeřit tak silně, že nás úplně vyvedou z míry. Stává se, že se necháme úplně unést, jak příjemnými, tak nepříjemnými pocity, jako je láska, touha, stud, nejistota, osamělost, smutek nebo strach. Zčistajasna se ocitneme přímo v jejich středu. I jemnější pocity, jako třeba když jsme zahloubaní nebo vyrovnaní, fungují jako téměř neslyšná hudba na pozadí. Umí lehce a nenápadně ovlivnit naši náladu, přestože nejsou tak snadno zachytitelné jako zlost nebo strach.
Ve chvíli, kdy se nám pocity ozvou v těle, přidají se i myšlenky. A děti ještě přidají k pocitům nějaké soudy, jako např.: „Jestli dám najevo, že jsem smutný, budou si asi myslet, že jsem posera.“ Nebo velice rychle zaznamenají, co si o nich myslí ostatní: „Jestli budeš naštvaný, měl bys raději jít do svého pokoje. Nechci se u stolu dívat na naštvaný obličej.“
Takové projevy je utvrdí v tom, že negativní pocity jsou špatné, a můžou vést i k tomu, že si dítě začne myslet, že i ono je špatné. To samozřejmě vůbec není pravda. Pocity jsou pocity.
Je nutné, aby děti pochopily následující: „Já nejsem to samé jako moje pocity; jen ty pocity mám.“ I když si často myslíme pravý opak, pocity moc dlouho nevydrží. Zdá se, že trvají déle, nežje tomu ve skutečnosti, protože si kvůli nim děláme starosti.
Naučit své děti rozpoznávat a přijímat své pocity je naprosto zásadní. Žádný pocit není nutné potlačovat, měnit nebo okamžitě vyjadřovat navenek. Stačí si je prožít a věnovat jim svou laskavou pozornost.
Pamatuji si, Jak jsem jednoho dne seděla u stolu a připravovala si výuku na následující den. Moje dospívající dcera přišla domů a přivedla si kamarádku. Něco ale bylo špatně. Když jsem jim nabídla čaj, dceřina kamarádka propukla v pláč, až se jí hubená ramínka otřásala. Její rodiče se rozváděli. Pomalu a váhavě se rozpovídala. Její otec měl přítelkyni. Zničehonic začal chodit s někým jiným. Hrozně to bolelo. Bylo to pro ni nesmírné utrpení. Moje dcera neříkala nic. Jen ji tiše držela kolem ramen a poslouchala. Velice pozorně. Věnovala vyprávění své kamarádky plnou pozornost bez přerušování, bez jakýchkoli hodnocení. Jen přikyvovala, že rozumí. Dala kamarádce veškerou svou podporu, jako zralá moudrá žena, a já jsem viděla, jak moc to pro ni znamenalo.
Moje dcera věděla, že vyrovnat se s nepříjemnými pocity často neznamená něco řešit, soucitně přitakávat nebo z nich někoho obviňovat. Je třeba pouze věnovat tomu svou láskyplnou pozornost.
Nic takového jako nepříjemné pocity neexistuje#
Nic jako nepříjemné pocity opravdu neexistuje. Přesto může být někdy velice nepříjemné se s některými pocity vyrovnat (i s myšlenkami a chováním, které z nich vyplývají). Obzvlášť pokud se jedná o významné a silné pocity. Pocit nám říká něco o tom, jak celou záležitost prožíváme (ale ne nutně o tom, jaká ta situace skutečně je). Jestli chcete děti naučit, jak se vyrovnávat s pocity, naučte je následující:
Není třeba se nechat pocity unést nebo je jakkoli potlačovat. Děti můžou vnímat pocity ve svém těle, chvíli s nimi setrvat, věnovat jim pozornost a všímat si, když se mění. Také jim prospěje, když zvládnou pocity popsat slovy nebo je nakreslit: „Tohle je bolest, tohle zlost, teď se cítím šťastný a teď podvedený. A takhle to vypadá nakreslené.
Děti nejsou těmi pocity, jen je mají.
„Já nejsem uplakánek, jen se stalo, že je mi smutno.“
Zatímco jakékoli pocity jsou v pořádku, o chování se to říct nedá. Svoje pocity si nevybíráme, ale můžeme si sami zvolit, jak je projevíme navenek.
Jedna maminka mi vyprávěla o svém synovi. Často se mu stává, že ho úplně zaplaví pocit zrady: „Šimon má úžasný smysl pro spravedlnost. Jednomu chlapci ve třídě prozradil tajemství. Byl to kóď k online hře. Chlapec slíbil, že to nikomu neřekne — ruku na to. Následující den ten kód znalo i několik dalších dětí ve škole. Když se stane něco takového, Šimon je zoufalý a naštvaný do takové míry, že je mu špatně od žaludku. Nechce chodit do školy, chce jen být zalezlý ve své posteli.“
Devítiletá Sofie mi řekla, že se bojí „prostě všeho.“
„Bojím se tmy, strašidel pod postelí, hádek, věcí, které mi moc nejdou. Bojím se chodit sama domů ze školy.“
V očích měla slzy a třásly se jí rty. Když jsem ji požádala, aby našla místo, kde cítí strach, a vnímala ho, řekla, že bo cítí v břiše. „Pohybuje se. Nahoru dolů a nahoru a dolů.“ Řekla jsem jí, ať zkusí u toho pobybu setrvat a pozorně sledovat, co se přitom děje. Zavřela oči a zkusila se soustředit. „Pořád se to hýbe,“ řekla nejdřív. A potom: „Po nějaké době se to ale býbe míň.“
Požádala jsem ji, ať se těmto pocitům věnuje tak dlouho, jak to jen jde, citlivě a laskavě. O dvě minuty později otevřela překvapeně oči a řekla: „Je pryč! Ten pocit strachu zmizel.“ A odhopsala zpátky do třídy.
Některé intenzivní pocity můžou zmást děti i dospělé do té míry, že nevědí, co si s nimi počít. Jako rodiče ale máme možnost svoje dítě naučit, jak pocity vnímat v přítomném okamžiku a jak jim věnovat otevřenou, nezaujatou pozornost.
Když svým dětem takto projevíte účast a dáte jim svolení cítit se smutní, ustrašení, naštvaní nebo šťastní, uklidní je to. Pomůže jim to zvládnout náročné „povětrnostní podmínky“ a uvědomit si, že stejně jako se bouřka přežene a zmizí, přeženou se a zmizí i pocity. Pokud přece jen získají navrch, pomůže, když děti přesměrujete, např. začnete si s nimi hrát, obejmete je nebo je budete mít jen tak chvíli blízko u sebe. Někdy děti o svých nepěkných pocitech chtějí mluvit. V takových případech stačí naslouchat jim. Ale když o nich mluvit nechtějí, postačí, když jim dáte najevo, že kdykoli budou chtít, jste tam stále pro ně.
Jak zvládat vztek#
Vztek je velice běžný pocit a lze jej zařadit do skupiny těch „nepříjemných“ pocitů. Někdy máme pocit, že bychom se neměli zlobit. Možná si myslíme, že být vzteklý není úplně v pořádku. A možná pak máme potíže tento pocit přijmout, obzvlášť když je hodně intenzivní. Ale na samotném pocitu zloby není nic špatného. Problém je v tom, jak s tím pocitem nakládáme. Když se rozzlobíme, můžeme ztratit kontrolu a pak třeba svým křikem druhého zranit nebo něco ve vzteku rozbít a pak toho litovat. Někdy se vztek obrátí dovnitř a děti i dospělí ubližují sami sobě v reakci na pocit bezmoci, který prožívají. Ve všech podobných případech pomůže dechové cvičení.
Vztek je reakcí na situace:
kdy nedostaneme, co jsme chtěli (pozornost, pohodlí, není všechno po našem);
kdy se nám naopak dostane něčeho, o co jsme nestáli (hádka, špatná známka, napětí, něco, co nám nechutná, netrefená brána při penaltě);
kdy se nás něco nebo někdo dotkne (pomluva, urážlivé poznámky typu „Proč jsi pořád tak nervózní?“ nebo „V našem týmu být nemůžeš, nejsi dost dobrý/á“).
Vzpomínám si na jedno jarní ráno, kdy jsem diskutovala se svou tehdy šestiletou dcerou o tom, co si obleče do školy. Bylo 8.25 a škola za chvíli začínala. Byl duben, ale venku bylo pořád chladno. Moje dcera si založila ruce a vypadala rozhodnutá; v očích se jí nebezpečně blýskalo.
„Chci si vzít svou mikinu. Nepůjdu v tom hloupém zimním kabátě.“
„Ale no tak, Marlijn,“ řekla jsem jí. „Dělej, nebo přijdeme pozdě do školy.“
„Já do školy nejdu, dokud si nebudu moct vzít svou mikinu.“
Brzy ji vztek úplně ovládl. A vydala se směrem ke skříní pro mikinu. Chytila jsem ji za ruku, ale vykroutila se mi a začala křičet: „Nechci jít do školy! Au, to bolí!“ Samozřejmě jsem jí nechtěla ublížit. Takže co teď? Škola začíná za tři minuty. Přijdeme pozdě.
Pak jsem si uvědomila, že ji ovládá vztek a potřebuje mou pomoc. Sama by se z jeho vlivu nevymanila. Vyslovila jsem Její jméno, podívala se na ni a řekla: „Marlijn, vidím, že jsi vzteky bez sebe. A to je v pořádku!“ V jejím pohledu jsem zachytila náznak zájmu. Takže vztek není úplně špatný. „Mobla bys ty a tvůj vztek popadnout zimní kabát a jít se mnou do školy?“
Přikývla a šly jsme. Bouře se přehnala. Přišly jsme trochu pozdě, ale to nevadilo. Po škole jsme se měly vyrovnávat s úplně novými výzvami.
Když tě strhne vír pocitů#
Na přiloženém CD najdete tři cvičení, která můžou pomoct snáze uniknout myšlenkovým nebo citovým vírům, i když už vás nebo vaše děti pohltily.
Cvičení 5: Tlačítko PAUZA
Děti se naučí zastavit a v klidu se zamyslet, jak se jim právě teď daří. Uleví se jim, když se budou umět zvědavě a bez posuzování zadívat na své vnitřní já a nesoustředit se jen na to, co se děje „venku“. Spousta dětí, stejně jako jejich rodičů, má sklon bez přestávky šlapat ve vyjetých kolejích: ze školy do kroužků, pak domácí úkoly, pak sezení před televizí. Nemají ani chvilku na zamyšlení, co se vlastně děje v jejich nitru. Pravidelné používání tlačítka PAUZA poskytuje čas a prostor zamyslet se nad tím, že dýcháme, a vnímat, co se děje v našem nitru. A jakmile si toho všimneme, máme na výběr: budu pokračovat v tom, co jsem dělal, nebo potřebuji krátkou přestávku nebo něco jiného?
Cvičení 6: První pomoc při nepříjemných pocitech
Tady se dozvíte něco o tom, jak si všimnout svých pocitů, jak je prožít a přijmout. Kde v těle cítíte smutek nebo štěstí? A co si s takovými pocity počít, když je nebudete ani ignorovat, ani potlačovat a necháte je, ať z vás dostanou to nejlepší?
Cvičení 7: Bezpečné místo
V tomto cvičení mají děti šanci odcestovat na bezpečné místo ve svém vlastním vnitřním světě — na úžasné místo, kde mohou být samy sebou. Když budete s dětmi tato cvičení provádět pravidelně, naučíte je, jak přijímat své pocity takové, jaké jsou, a nereagovat na ně okamžitě. Děti si také časem uvědomí, že se moci svých pocitů nemusí obávat. Jsou prostě s námi, někdy se na chvíli zdrží, než se zase vypaří. Stejně jako třeba na večírku nemusí být všichni přítomní hosté naši nejlepší přátelé, i některé pocity jsou příjemnější než jiné. Jakmile je ale lépe poznáme, uvidíme, že nejsou tak špatné a že mohou dokonce i mile překvapit.
Tipy na doma
Jak se právě teď cítíš?
Pomozte svým dětem rozpoznat a pojmenovat všechny možné pocity, které se mohou objevit. Děti můžou ukázat prstem na žabku s výrazem, který odpovídá tomu, jak se právě cítí (str. 64-65). Ukažte jim, že vás to zajímá, a mluvte o jejich pocitech. Otázky můžou znít následovně:
Kde v těle ten pocit máš?
Co bys s ním chtěl/a udělat?
Mohl/a bys zkusit na ten pocit zaměřit svou pozornost a chvilku s ním zůstat, jako když na chvilku zůstaneš se svým zvířátkem nebo kamarádem?
Z umění přijímat své pocity takové, jaké jsou, a v tu chvíli, kdy se objeví, se rodí poznání: „Ano, takhle to vypadá, když se zlobím, a takhle, když mám strach. Smutek je úplně jiný pocit. Umím se na něj zaměřit a pomáhá to.“
Děti mají také velký užitek z poznání, že i velice intenzivní pocity „přežijí“ a nezlomí je to.
Stejně tak je důležité, aby děti chápaly a respektovaly vaše pocity — obavy, zklamání, netrpělivost, smutek a únavu. Někdy večer už máte energii jen na jednu poslední hru. „Dobře, ale tohle je ta opravdu opravdu poslední!“ A někdy už nezvládnete ani to. Jste příliš unavení a jediné, po čem toužíte, je sedět a odpočívat. A to je taky v pořádku.
10. Továrna na starosti#
Starosti si začneme dělat v okamžiku, kdy chceme, aby věci byly jinak, než jsou právě teď.
Bojím se, že mi rodiče nedovolí navštívit tetu. Rozhádali se sní a já se s ní už nesmím vídat. Je to moje nejoblíbenější teta. Nemůžu na to přestat myslet. Bolí mě z toho hlava.
Často se mi stává, že nemůžu spát, protože nemůžu přestat myslet na to, co všechno jsem možná udělal špatně. Často se stydím a na to pak myslím taky.
Dělám si starosti o svého tátu. Moc často ho nevídám, protože žije ve Francii, a to je moc daleko.
Hodně se trápíme různými obavami. Ale často si neuvědomujeme ani ty obavy, ani to, jak jsou propojené s našimi myšlenkami, nápady, názory nebo pochybnostmi. Myslíme si, že když se budeme věcí obávat a dělat si s nimi starosti, vyřešíme je tím. To je ale velké nedorozumění. Když dětem představujete fantastický svět myšlenek, máte možnost jim ukázat, že nad svými myšlenkami mají také nějakou moc. Zkuste jim navrhnout následující:
Nevěř všem svým myšlenkám. (Třeba ta, co říká „nikdy nezvládnu dostat lepší známku“, nemá pravdu.)
Uvědom si, že ty nejsi to samé jako tvoje myšlenky. („Jsem přesvědčená, že nejsem dost hezká, milá ani zábavná.“)
Sepiš si svoje tři nejběžnější obavy.
Všimni si jich, kdykoli se během několika následujících dní objeví, ale nenech se jimi strhnout. Když je budeš jen pozorovat, ale nebudeš je brát vážně, tvoje starosti pomalu uhasnou, jako když plamen nemá dost vzduchu na to, aby hořel. Ale přesto se některé myšlenky rády vrací. Těm je třeba věnovat zvláštní pozornost. Je možné, že je za nimi nějaká skrytá příčina, kterou bys měl/a prozkoumat, vzít na vědomí a pochopit. Pak tě přestane obtěžovat.
Co jsou myšlenky?#
Myšlenky jsou jako tenké hlásky v naší hlavě. Jako prvotřídní vypravěč, který nikdy nepřestane, vypráví a vypráví. Do všeho zasahuje a na všechno má názor: na nás, na zbytek světa, na naše oblečení a na to, co jíme, děláme nebo bychom dělat měli. Myšlenky se zabývají tím, co je pro nás složité nebo zábavné, co bychom chtěli dělat, čím bychom chtěli být nebo tím otravným zážitkem z minulého týdne. Týkají se minulosti, přítomnosti i budoucnosti: to všechno jsou starosti servírované na běžícím pásu.
Některé myšlenky se týkají nás samotných:
„Nemůžu dostat z hlavy ten zítřejší test a pořád myslím na to, že ho nezvládnu.“
Některé se týkají ostatních:
„Často s obavami myslím na lidi z jiných částí světa. Ve zprávách jsem viděl zemětřesenía lidi pohbřbené pod hromaďdou kamení. Je to hrozně smutné! Přál bych si, abych mohl něco udělat, jen nevím co.“
Myšlenky a pocity se obvykle objevují ruku v ruce. Jen zřídka mezi nimi panuje shoda, ale přesto se navzájem neustále vyhledávají. Uvedu příklad:
„Pořád jsem smutný, že jsme se odstěhovali do toho nového domu, ale říkám si, jestli to není hloupé, tak o tom raději nebudu mluvit“ Coby rodičům se vám možná uleví, že o tom stěhování už vaše dítě nemluví. Ale ty neustále se vracející myšlenky způsobí, že smutek setrvává. A to si zaslouží vaši pozornost.
Zastaví se někdy běžící pás našich myšlenek?#
Spoustu lidí už napadlo, jestli jde proud myšlenek pozastavit. Je zábavné se o to pokusit společně v následujícím cvičení. Jeden člen rodiny nastaví stopky na patnáct sekund a hlídá čas. Ostatní zavřou oči a snaží se „na nic nemyslet“.
Zavřete oči a patnáct sekund na nic nemyslete.
Čeho jste si všimli? Běží vám hlavou „nebudu na nic myslet“?
Na co jste mysleli?
Myšlenky nelze jen tak zastavit a ani to není třeba. Myšlenky se vytváří nonstop — obavy; rozzlobené, šťastné, veselé i rozpustilé myšlenky; nápady a plány; řešení a vzpomínky. Když ale hrozí, že jimi bude vaše dítě zahlcené, můžete ho naučit, jak přestat ten myšlenkový šum poslouchat a vnímat ho třeba jako měnící se počasí, jako mraky, co přiletí a zase odletí. Tak se také naučí, že ne všemu, co ho napadne, musí nutně věřit. Obzvlášť proto, že řada myšlenek je falešných („Myslím, že tu zkoušku neudělám.“; „Myslím, že jsem ošklivý.“)
Než začnete s myšlenkami pracovat, měli byste je dobře poznat. Čeho se vlastně týkají? Následující cvičení v tom může pomoci.
Jak pozorovat své myšlenky#
Posaďte se ještě s několika lidmi ke stolu. Jedna osoba se ptá, ostatní se věnují přemýšlení. Tazatel položí několik otázek (buď vzorové, nebo nějaké, které si sám vymyslel) a ostatní se věnují naslouchání svým myšlenkám na běžícím páse, který okamžitě začne nabízet odpovědi. Jaké myšlenky vám běží hlavou? Doprovází je i obrazy? Dejte si na každou otázku pět sekund.
Jaké je tvoje oblíbené jídlo?
Z čeho máš opravdu radost?
Co ti dělá starosti?
Když necháš své myšlenky volně plynout, čeho se týkají? (Na tuhle otázku si nechte dvacet sekund.)
Myšlenky mají stále spoustu práce. Ale my si můžeme vybrat, zda se jim věnovat, nebo je jen krátce pozorovat a pak je nechat být. Je jen na nás, jak s nimi naložíme. Můžeme jim věřit, nebo v nich s úsměvem poznat své staré přátele, kteří mají ve zvyku přicházet nezvaní a vyprávět nám vymyšlené historky. Jakmile se díky pozorování svých myšlenek dozvíme, jak se námi snaží manipulovat (směrem ke spíži s pytlíkem smažených bramborových lupínků ve chvíli, kdy si vzpomeneme na bramborové lupínky, nebo směrem ke sklíčenosti ve chvíli, kdy si vzpomeneme na ten domácí úkol z matematiky, který prostě nezvládneme), získáme mnohem lepší přehled o tom, co se děje v naší mysli.
Co ti dělá starosti?#
Čas od času si starosti dělá každý. V takových chvílích nás naše mysl vláká do míst, kde číhají pochyby, strach a nedostatek sebevědomí. Někdy nám jen myšlenky ne a ne přestat vířit hlavou a my celou noc nezamhouříme oka.
Čeho se ale týkají? Následující cvičení vám i vašim dětem pomůže tyto znepokojující myšlenky odhalit. Zeptejte se jich, které z nich se objevují jen občas a které častěji. Děti si je můžou zapsat. Získají tak přehled o svých ustálených vzorcích myšlení i o tom, jak jsou zvyklé reagovat.
Poproste své děti, aby doplnily následující myšlenky, které začínají slovy:
„Někdy se bojím, ………“:
že budu obětí šikany, a pak si myslím, že…
že nejsem v něčem dost dobrý, a pak si myslím, že…
že se pohádáme, a pak si myslím, že…
že se na mě bude někdo hrozně zlobit, a to si pak myslím, že…
že bych mohl chtít ubližovat ostatním, protože oni ubližují mně, a to si pak myslím, že…
jestli mě mají ostatní rádi, a pak si myslím, že…
že lidé a zvířata umírají, a pak si myslím, že…
něčeho jiného a pak myslím na…
Bylo by dobré si o starostech neustále běžících hlavou promluvit ještě před cvičením 8 na CD. Vhodná doba na toto cvičení je před spaním. Hlava se totiž začne plnit myšlenkami ve chvíli, kdy tělo začne odpočívat, a myšlenkám tak už nestojí nic jiného v cestě.
Cvičení: První pomoc při obavách
V tomto cvičení se děti naučí, jak přesunout pozornost z hlavy ven a distancovat se od svých myšlenek. Svou pozornost můžou spustit z hlavy dolů jako pavoučka po vláknu pavučiny níž a níž, dolů do břicha. Tam nejsou žádné myšlenky, jen dech — klidný pohyb dechu. Hluboko v břiše je vše tiché a klidné. Žádné starosti tam nejsou. Žádné hádky. Je tam klid a pohoda a úplné ticho.
Kdykoli se dítě něčeho obává, musí udělat jen dvě věci:
Svých obav si všimnout;
Odpoutat se od své hlavy a přesunout se dolů do břicha ke svému dechu. V břiše žádné myšlenky nejsou.
Tipy na doma
Krabička na starosti
Pro děti, které ještě nezvládnou CD cvičení 8 nebo by raději něco vyráběly, máme nápad na krásně ozdobenou a třeba i doma vyrobenou krabičku na starosti. Předtím, než si jde dítě večer lehnout, můžete se ho zeptat, jestli ho něco trápí. Dělá si s něčím starosti? Není z něčeho nervózní? Když na tyto obavy bude myslet, ukáže se, čeho se skutečně týkají. Můžete je potom vzít a vložit do krabičky. Odklopíte víko, vložíte starosti a pak víko opět vrátíte na místo. Dítě se pak může dívat na krabičku se starostmi položenou někde na polici pěkně z dálky. A uvidí, že jsou v krabičce a už ne u něj v hlavě.
11. Je správné být vlídný#
Vlídnost je jedna z nejmocnějších vlastností, jakou může člověk mít. Dopadá bez výjimky na všechno kolem jako jemný déšť. Vlídnost nehodnotí a zahrnuje všechno a všechny, tedy pokud je opravdová. Dotýká se našich srdcí a tím nám umožní učit se a růst, důvěřovat ostatním i sami sobě. Být vlídný sám k sobě je uklidňující, léčivé. Díky tomu jsme vyrovnanější a otevření, i když jsou okolnosti složité a stresující.
Povím vám zajímavý příběh o léčivé moci vlídného zacházení.
Na jednom ze tří specializovaných oddělení pediatrie jedné univerzitní nemocnice reagovali mladí pacienti na léčbu mnohem lépe než na jiných odděleních. Nikdo nevěděl proč. Jejich klinické obrazy byly identické a byli stejně staří. Dostávali 1 stejné léky jako pacienti na jiných odděleních.
Lékaři se to snažili prozkoumat, ale výsledky zůstávaly nadále tajemstvím. Nakonec se ukázalo, že rozdíly ve výsledcích byly dílem lidské vlídnosti. Na zmíněném oddělení každý den uklízela jedna paní ze Surinamu. Když vytírala podlahu mezi dětskými postelemi, zpívala surinamské ukolébavky, poslouchala jejich vyprávění, odpovídala na jejich otázky a láskyplně jim cuchala vlasy. Malí pacienti se uzdravovali rychleji než na jiných odděleních díky její vřelosti, radosti a bezvýhradné lásce.
Dětem je většinou vlídnost a dobrota od přírody blízká. Jsou důvěřivé, trochu zasněné nebo neposedné a berou vše tak, jak to přijde. Věci šťastně přijímají takové, jaké jsou. Existují samozřejmě výjimky.
V kanceláři mě například navštívil osmiletý Marek. Vykazoval příznaky úzkosti a nespavosti. Jehso rodiče mi prozradili, že je ve škole obětí šikany. Ne úplně zjevné, právě naopak, skryté a zákeřné. Všechno to začalo s vyfouknutým kolem na bicyklu. Nikdo neví, kdo za to mohl. Potom Markovi zmizel kabát a už bo nikdy nenašel. A opět se nedopátral viníka. Pak ho jednou po cestě ze školy obklopila skupinka kluků, nadávali mu a posmívali se mu. Marek se bál chodit ze školy domů sám. Cítil se bezmocný, zranitelný a opuštěný. Nepřestával obviňovat sám sebe, což jeho pocit nejistoty ještě posilovalo.
Marek se naštěstí svěřil svým rodičům. Ti vyhledali pomoc, když zjistili, že jejich syn nemůže v noci spát. Poradili mu, jak se útočníkům postavit a převzít vládu nad situací. Šikana nemusela nutně ustat hned, ale Markovi to pomohlo, aby se tolik necítil jako oběť. Začal chodit na lekce juda. A zatímco dál zůstává tím přátelským klukem, jakým vždycky byl, dokáže na výhrůžky ostatních reagovat více asertivně.
Stojí za to oplácet ostatním stejnou mincí?#
Bylo by v takových situacích účinnější vracet údery? Také šikanovat a nadávat? Někdo tomu věří, ale já s tím nesouhlasím. Fyzické i verbální napadání bezpochyby vyvolá jen další agresi, více nepřátelství a další potíže. Co můžeme udělat? Ukázat, že nejsme slaboši nebo nějací otloukánci.
Markův příběh byl příkladem toho, že existují i jiné způsoby, jak se vyrovnat se zastrašováním. Není třeba ani utíkat, ani se hned začít hádat nebo prát a přitom je možné dát jednoznačně najevo, ať už slovně, nebo fyzicky, že se nenecháme utlačovat.
Příběh hada#
Bylo nebylo, kdesi na této planetě žil jeden had. A ten měl plné zuby lidí, kteří, jen co ho uviděli, začali křičet a utíkat pryč. Vydal se za moudrým mužem, který žil hluboko v lesích. Zeptal se ho, co by měl udělat, aby se bo lidé tolik nebáli. Stařec se zamyslel a řekl: „Mobl bys zkusit nesyčet, neukazovat své jedovaté zuby a předstírat, že jsi úplně neškodný.“
Had se rozhodl, že to zkusí. Celý nápad se ale obrátil proti němu. Jen co si vesničané uvědomili, že jim nehrozí žádné nebezpečí, zasypali chudáka hada sprškou kamení. Ubohý tvor jen o chlup unikl smrti a odplazil se zpět ke starému muži. Čo teď?
Stařec poslal hada zpět. Řekl mu, že má předvést své mocné jedové zuby a napnout všechny svaly, ale nestříkat na lidi jeď ani jim jinak neubližovat. Tentokrát, když se had pomalu připlazil do vesnice, drželi se od něj lidé v uctivé vzdálenosti, protože si všimli, jak mocný tvor to je. Nic se nestalo, ale všichni věděli, že by klidně mohlo.
Vlídnost je dovednost#
Při nácviku vlídného chování během mých kurzů nechávám děti uvažovat nad lidmi, kteří jsou k nim obzvláště hodní a starostliví, a skrze to si uvědomí a dokážou rozpoznat ten pocit, kdy je má někdo opravdu rád. Během tohoto cvičení děti často zmiňují své maminky, tatínky, nevlastní rodiče, dědečky a babičky. Navíc se děti učí, že mohou stejně srdečné a vřelé city projevovat svým rodičům a prarodičům, dokonce i těm, kteří už nejsou naživu.
Můžete vyslat přátelskou myšlenku nebo přát štěstí ostatním, ať jsou, kde jsou, a kdykoli vás to napadne. Můžete to dopřát dokonce i sami sobě.
Nácvik vlídného chování umožní dětem přenastavit kompas svého srdce. Poslední lekce kurzu se týká soucitu.
Jeden malý drsňák, předškolák s uličnickým pohledem a vlasy jako dráty, byl po cvičení bodně překvapený:
„Všiml jsem si, že mě spousta lidí miluje, ale já…“ a přitom se bodl prstem do hrudníku, „já si nemyslím, že jsem hodný. Umím fakt zlobit!“ Najednou vypadal úplně malinký a zranitelný.
Děti vědí, že když sem tam zlobí, svět se nezboří (všichni umíme být čas od času náladoví nebo říkat nepěkné věci). Ale když si uvědomí zlé nebo nevlídné jednání právě v okamžiku, kdy se tak chovají, mají větší svobodu v tom, jak si dále počínat. Jsou o krok blíže k soucitu, k lepšímu světu podle vlastního receptu. Je správné být vlídný. Platí to pro každého, včetně dětí.
Během hodiny gymnastiky se sešlo dvacet osm dětí předpubertálního věku v tělocvičně školy. Žádné z dětí nemělo pocit, že se děje něco divného. Postavily se, zcela vážné, do velkého kruhu kolem krásného, měkkého „míče uznání“.
První žák vzal míč, řekl jméno svého spolužáka, a zatímco mu míč házel, řekl: „Myslím, že je úžasné, že po hádce jsi vždycky první, kdo přijde a snaží se to urovnat.“
„Díky,“ řekl spolužák. Chvíli nad tím uvažoval a pak hodil míč dívce naproti a řekl: „Mám tě rád, protože jsi vždycky sama sebou. Nikdy se nechováš hloupě nebo tak něco.“
Dívka přijala míč i kompliment a po tváři jí přelétl plachý úsměv. A předala míč zase dál, s tímto vzkazem: „Jsi výjimečný, protože jsi opravdový přítel. Umíš fakt dobře naslouchat ostatním.“
Dojalo mě, když míč přistál v rukou chlapce, k·terý je tak trochu výtržník a spolužáky ve třídě šikanuje, se slovy: „Myslím, že jsi mnohem milejší, než jsi byl loni.“
Učitelé si všimli, že po těchto cvičeních se ve třídě něco změnilo. Na poradě se netajili svým překvapením.
„Nechávají si navzájem mnohem víc prostoru než dřív.“
„Slýchám je, jak o někom mluví, že je fakt borec a super když zvládl něco, co pro něj nebylo snadné. Nálada se tam opravdu změnila. Pomáhají si a netvoří party.“
CD cvičení 9 a 10 zlepšují schopnost uvědomit si a reflektova příjemné a radostné chvíle.
Tipy na doma
Všichni rádi slyšíme něco krásného od druhých. Je k nezaplacení, když nám někdo řekne, že jsme dobří nebo milovaní právě takoví, jací jsme. Nebo je příjemné poslouchat, co se na nás ostatním líbí. To jsou ty z okamžiků, které si budeme pravděpodobně pamatovat ještě roky. Upřímné ocenění a milé poznámky jsou stejně jako vzácné šperky uchovávané a střežené v komnatě našich srdcí.
Jak si uvědomit, že se chovám ošklivě
Zkuste si se svou rodinou vyrobit náramky z gumiček. Noste ho na pravém zápěstí, pokud je třeba i několik týdnů, jako připomínku, že máte být vlídní k sobě i ostatním. Kdykoliv vás napadne, že jednáte neohleduplně, že jste nevlídní sami k sobě nebo nepříjemní na jiné, přesuňte náramek na druhé zápěstí. Jakmile se to stane znovu, opět ho přesuňte. Takhle si budete více vědomi každého projevu svého nevlídného chování. A místo toho, abyste si nadávali, když se to stane, jen s úsměvem přesuňte náramek na druhé zápěstí.
Důležitá připomínka: ostatní by do tohoto procesu neměli nijak zasahovat tím, že budou poukazovat na vaše selhání nebo nehezké chování. To musíte udělat sami.
Toto cvičení vám nepřikazuje, že nesmíte být nevlídní. Učí vás a vaše děti, jak si všimnout, když takoví jste. A jakmile si to uvědomíte, máte na výběr: „Budu v tom pokračovat, nebo přestanu, když o tom teď vím?“
Chce to nadhled
Najdi někoho v blízkém okolí (doma nebo ve škole), kdo ti leze hodně na nervy, někoho koho nemáš rád/a nebo komu se raději vyhýbáš. Jeden den věnuj tajně, bez toho, aby o tom někdo věděl, hledání nějakého pozitivního rysu u tohoto člověka — hledej jemnost, velkorysost, laskavost atd. Dotyčná osoba se nemusí hned stát tvým nejlepším přítelem, ale je dobré vědět, že lidé nejsou jen zlí a nevlídní.
Mám tě rád, protože…
Následujícího cvičení se můžou zúčastnit všichni členové rodiny, kteří umí psát, včetně dědečka a babičky. A výsledky mezi vámi zůstanou navždy. Vlídnost se nevytrácí a láska nikdy nezeslábne; budou nadále ve vašich srdcích.
Každý si vezme kus papíru, kde jsou napsaná jména všech členů rodiny a všech příbuzných. Dejte si čas na rozmyšlenou a popřemýšlejte, čeho si na ostatních ceníte. A pak ke každému jménu napište o té osobě jednu milou nebo nezapomenutelnou věc. Papír složte a dejte své mamince nebo tatínkovi. Ti je schovají na později.
O několik týdnů později se papíry zase vytáhnou a vytvoří se seznam pochvalných poznámek pro každou z uvedených osob zvlášť a ten se jednoho dne vloží dotyčné osobě pod polštář. Velice vás potěší, když si přečtete něco, co často neslýcháte. Je dojemné, když zjistíte, jak milí a dobří ve skutečnosti jste, aniž byste se museli nějak zvlášť snažit, a jste prostě jen sami sebou. Právě proto, že jste sami sebou.
12. Trpělivost, důvěra a volnost#
Kdybychom tak uměli být trpěliví jako housenka, co čeká v kukle, až se z ní stane motýl. Kdybychom tak uměli důvěřovat ostatním, jako to umí novorozeně. Nebo kdybychom uměli dát věcem volný průběh tak moudře, jako to umí na podzim listí stromů. Měli bychom jistě mnohem snazší život. Je tolik věcí, které bychom chtěli změnit, aby byly: lepší, bezpečnější, hezčí, snazší nebo aby byly tak jako dřív. Zklamání, smutek, osamělost, ztráta naděje — to všechno jsou pocity, které čas od času prožívá každý. V takovou chvíli se ke slovu přihlásí touha, hluboko usazené přání, aby se situace nějakým způsobem změnila. Touhy a přání jsou důležité. Jsou dokonce tím prvním krokem na cestě k lepšímu světu, bezpečnějšímu místu pro život, lepšímu zdraví. Touhy a přání jsou fajn, ale je to s nimi taky pěkně složité. Neustále odvrací naši pozornost od věcí, které máme, k těm, které právě nemáme. Co udělat s touhami pak, když nás chytí do pasti toho, co si tak moc přejeme, ale nemáme?
Čeho se ve skutečnosti týkají touhy a přání?#
Jako rodiče jste si možná vědomi toho, jak nesmírně vaše dítě po něčem touží. Možná si přeje, aby něco přestalo (šikana, hádka s kamarádem, nemoc, ty otřesné pupínky na tváři nebo nabírání na váze) nebo touží po dosažení úspěchu (dobrá známka z testu, úspěšná prezentace před třídou, víc sebevědomí). V mnoha případech lze vytoužených cílů dosáhnout skrze nějaké činy: tvrdá práce, časté opakování nebo trénink, lepší životospráva. Ale co touhy, které se vymykají naší kontrole, jako je uzdravení se nebo touha trávit víc času s otcem, který žije někde daleko?
Na některých situacích ani při nejlepší vůli prostě nelze nic změnit, protože tak to na světě chodí. Takže opravdu není nic, co by se dalo udělat s ohromnou touhou po šťastném konci nebo změně situace?
Naštěstí je! Vždycky totiž lze změnit svůj postoj k situaci — a naše fantazie i naše vize nám v tom můžou pomoci. Snové představy, žádné noční můry.
Vnitřní kino#
Všichni máme tu schopnost vidět ve své hlavě obrazy i se zavřenýma očima. Někdy to jsou jen náhodné věci, které spolu nijak nesouvisí. Někdy jsou to celé filmy. A my máme pocit, jako bychom seděli ve svém vnitřním kině a někdo jiný ovládal promítání, pouštěl film a zase ho vypínal. Ve filmu „vidíme“ divného chlápka, jak se uprostřed noci krade dovnitř našeho domu oknem, nebo „vidíme“ sami sebe, jak stále dokola propadáme u nějaké zkoušky.
Za vytváření těchto filmů si můžeme sami, většinou je ale tvoříme nevědomky, je to zvyk. Samy o sobě tyto představy nemají žádný jiný význam, než jaký jim my sami přisoudíme. Když ale naše mysl umí vytvořit strašidelné obrázky (noční přízraky), umí taky něco pěkného (snové vize)? Ano: když se budeme snažit proniknout konkrétně.do tajů této dovednosti své mysli, dokážeme vytvořit krásné a příjemné představy, úplně jako skutečný filmový režisér.
Šestiletá Ema dostala k narozeninám kolo. K velkému překvapení svých rodičů na kolo bez nějakého zvláštního úsilí naskočila a odjela. Když se jí zeptali, jak je možné, že se naučila tak rychle jezdit na kole, řekla: „Pořád jsem si představovala, jak to dělám. Viděla jsem se, jak jezdím na kole.“
Když měla Mariana v osmé třídě prezentaci před spolužáky, vedla si mnohem lépe než při předešlé příležitosti. Krátce před prezentací provedla cvičení „Pozorně jako žabka“ a to jí pomohlo se uklidnit. A týdny předtím strávila představováním si, jak stojí před třídou, klidná a uvolněná, sálající sebevědomím. Stálo ji to jen dvě minuty denně.
Když vědomě přivedeme k životu svoje vnitřní představy, odhalíme dosud nepoznané možnosti. Tyto obrazy nám nemají něco nahradit, nemají fungovat jako kouzelná hůlka nebo nám pomoci dosáhnout nemožného. Díky nim jen vizualizujeme něco, co už v nás je a co chceme posílit, zlepšit nebo se na to spolehnout — jako umělec, který dokáže svým vnitřním zrakem vidět možnosti v neotesaném kusu kamene a svou představu vyjádřit pomalým odsekáváním materiálu.
Jak vypadá tvé nejvroucnější přání?#
Když se ptám dětí, po čem ze srdce touží, slýchám dojemné příběhy o velkých a často hluboko ukrytých tužbách. Večer v postýlkách na ně často myslí, ale skoro nikdy o nich nemluví. Jsou totiž přesvědčené, že je to stejně beznadějné, nebo se bojí, že svým problémy sužovaným rodičům přidělají další starosti.
„Maminka mi říká, že se musím naučit žít s tím, že jsem nemocná a že se to nezlepší, ale já nevím jak!“
„Chci, aby spolu mí rodiče zase mluvili. Jsou rozvedení a pořádně si spolu nepromluvili skoro rok.“
„Už nechci být nemocná. Chci být jako ostatní děti.“
„Moc mi chybí můj dědeček. Kéž by neumřel.“
I tváří v tvář takovým zdánlivě nedostižným přáním je možné své představy účinně zaktivovat. Snaha by neměla vycházet z přání nějak změnit realitu, ale z rozumu a vědomí, že dříve nebo později se věci stejně změní. Někdy se změní náš postoj k situaci, někdy se změní situace samotná. Tohle obvykle nemůžeme tušit předem. Ale změna rozhodně přijde. Vždycky se to stane. A následující cvičení může také pomoci.
Trpělivost, důvěra a volnost#
Následuje nádherná stará metoda vizualizace, která dětem představuje postup, jak být trpělivý, důvěřovat ostatním i sám sobě a umět dát věcem volný průběh. Děti se naučí představovat si své touhy, mít důvěru ve změny. Cvičení je povzbudí v tom, že je možné nechat věcem volný průběh. Ukáže jim, že se můžou vzdát touhy vše ovládnout a že věci, které změnit nelze, můžou nechat být. Nakonec si uvědomí, že jakmile se jimi přestanou tak usilovně zaobírat, změna se dostaví snáze.
Cvičení: Strom přání
Rovně a pohodlně se usaď. Můžeš zavřít nebo jen přivřít oči. Jak tak sedíš, zkus se soustředit na svůj dech. Soustředění na dech ti vždycky pomůže. Díky němu se přeneseš právě sem, na místo, kde právě teď sedíš. Ještě chvilku věnuj pozornost svému dýchání. Nespěchej a vnímej známý pocit, jaký v tobě zanechává tvůj dech. Jak proudí dovnitř a ven… a znovu dovnitř a ven.
Až budeš připravený/á, můžeme se spolu podívat na jedno překrásné místo v přírodě. Možná už to tam znáš nebo si to místo jen představuj… Nespěchej, porozhlédni se kolem, kde to vlastně jsi. Je to hezké a tiché místo. Bezpečné a příjemné, s krásným rozhledem do okolí. Co vidíš?
Když se zadíváš do dálky, spatříš starý strom. Co takhle jít se k němu podívat? Je to krásný letitý strom, velice zvláštní. Je to strom přání, který tam roste už víc než sto let. Je obrovský a pevný. Má nádherný silný kmen a rozložité větve s jasně zeleným listím. Když se podíváš ještě blíž, uvidíš, že na větvích sedí bílé holubice. Některé sedí pospolu, jiné samy. Je jich tam docela hodně. Každá z těch holubiček ti může splnit jedno toužebné přání. Ne hned, ale až dozraje čas. A ne jen tak ledajaké přání. Musí vycházet přímo z tvého srdce a být pro tebe velice důležité.
Dej si načas a nech přání, ať sama vyplavou na povrch, přímo z tvého srdce. Není třeba na nic myslet, jen počkej, až se objeví. Může to být pocit, nebo i nějaká myšlenka. Třeba to bude něco, o čem jsi nikdy s nikým nemluvil/a. Už se něco objevilo?
Až budeš vědět, můžeš jemně přivolat jednu z holubiček tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Nech ji, ať si sedne na tvoji ruku, a pak tu ruku drž blízko svého srdce. Řekni v duchu holubičce své toužebné přání. Bude ti rozumět. Předej jí svoje přání a nech ji letět. Dívej se, jak odlétá, dál a dál, na své cestě za splněním tvého snu. Ne dnes nebo zítra. A možná ani příští týden. Ale můžeš být v klidu, věci se změní. Někdy ne přesně tak, jak bys to chtěl/a, a ne tak rychle, jak jsi doufal/a, ale často k lepšímu. Jednoho dne si všimneš, že je něco jinak, možná, až o tom přestaneš přemýšlet. Věř mi. Věř a nech přání letět i se všemi představami, které se ho týkají.
Pomalu otevři oči a ještě chvilku zůstaň klidně sedět.
Meditaci „Strom přání“ byste měli se svým dítětem rozebrat. Zeptejte se ho na jeho vlastní zážitky a přijměte všechno, co bude chtít říct.
Jedenáctiletá dívka mluvila o tom, jak jí chybí její maminka, která umřela. Během meditace Strom přání vyjádřila dívka silnou touhu maminku opět vidět. Zeptala jsem se jí, kde vnímá nějaký pocit, když na ni myslí. Rysy ve tváři jí zjemněly a vypadala velice něžně, když řekla: „Cítím ji ve svém srdci.“
„Vidíš ji, když na ni myslíš?“
„Trochu. V malém kruhu světla.“
Řekla jsem jí, že svou pozornost může obrátit ke svému srdci a svou maminku tak vidět každý den, tak často, jak jen bude chtít. Nechtěla by třeba nakreslit její obrázek tak, jak ji vidí ve svém srdci?
O tři týdny později mi hrdě ukazovala svůj obrázek. Pověsila si ho nad postel. Ten hrozný pocit ze ztráty se změnil v něco jiného. V přijetí. Každý den, než jde spát, se svou maminkou mluví. A najednou má i otcovu novou přítelkyni o něco radši.
Dívka, kterou ve škole šikanovali, se doma zmínila své mamince o Štromu přání. Jejím nejtoužebnějším přáním bylo, aby už ji nikdo nešikanoval. Matka do té doby o ničem netušila, ale tohle ji přimělo k okamžité akci. Navštívila školu, aby celou věc prodiskutovala. Škola reagovala pozitivně. Zorganizovala setkání oné dívky, strůjce šikany a třídního učitele. Šikana už se neopakovala. Takhle rychle vy se může splnit něčí sen.
Trpělivost, důvěra a umění dát věcem volný průběh hrají důležitou roli při všech přáních a tužbách, jakkoli malých nebo velkých. Trpělivost, protože všechno chce svůj čas. Důvěra, protože víme, že změna určitě nastane. A nakonec, umění nechat věci být, protože se musíme umět vzdát potřeby tento proces měnit a ovládnout, vzdát se názoru, že vše musí být po našem. Není snadné naučit se přestat chtít věci ovládat, ale nezapomeňte: dát věcem volnost není to samé jako vzdát se.
Nechat věcem volný průběh#
Máme pocit, že když se přestaneme snažit situaci ovládnout, je to stejné, jako bychom se vzdali své touhy po změně a se stávající situací se prostě smířili. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Přijetí situace v tom smyslu, že si ji připustíme a vezmeme na vědomí, nám dokonce otevírá dveře. Pochopení, že změna nemusí nutně pramenit z přání něco měnit, z manipulace, očekávání nebo dokonce z domáhání se změny, je osvobozující. Změna vyrůstá z vědomí, že něco bude jinak. Ať se stane cokoli. Dává nám to svobodu vybrat si, jak se poprat se vším, co se stane nám nebo našim dětem. Nehledě na okolnosti a výšku vln, stejně jako na to přišel chlapec v následujícím příběhu.
Příběh o chlapci, který chtěl surfovat#
Žil byl jednou jeden chlapec, který toužil stát se surfařem. Ale bylo mu jen deset, žil daleko od moře a na surfařské prkno neměl peníze. Ale stejně o tom nepřestával snít. Ve dne, v noci. Zavřel oči a viděl se, jak surfuje na vlnách. Vnímal to všemi smysly. Cítil vůni moře, cítil napětí ve svalech. Představoval si, jak sjíždí po vlnách, plně se soustředía udržuje rovnováhu. Byl nadšený. Nechával se tím strhávat čím dál tím častěji. Ano. Table vlna je moje. Přesně tahle vlna. Super! To je ono. Je to skvělé. Ale byl by schopen se na prkně udržet i ve skutečnosti?
Jednoho dne se i s rodiči vydal na dovolenou. Jeli do Côte Sauvage ve francouzské Bretani. Neměl nejmenší ponětí, co může očekávat. Po desetihodinové jízdě dorazili na místo, unavení z horka. Jen co vystoupil z auta, ucítil vůni moře. Nadšeně se rozběhl na pláž a to, co uviděl ve večerním světle, bylo úchvatné. Skupina chlapců ležela na prknech na vodě a čekala na tu správnou vlnu. Jen co se jedna krásná zvedla, začali pádlovat a naskočili na prkna, aby ji chytili. Jeden z nich dosurfoval k pláži a zavolal: „Chceš to zkusit? Je to skvělé. Už jsi někdy surfoval?“
„Ne, nikdy, ale hrozně ráď bych to zkusil“ odpověděl náš brdina nesměle.
Surfař mu podal svoje prkno. Bylo krásně bílé, s malým modrým delfínem na spodní straně. Chlapec popadl prkno, rozhodnutý, že to zkusí. Pádlování šlo ztěžka, jak si to už mnohokrát vyzkoušel ve svých představách. Když zahlédl první větší vlnu, postavil se na prkno, chodidla pevně usazená. Zadržel dech. Zvládne to? Samozřejmě, že ano. Vedl si dobře. O tomhle přece snil. Tohle přesně vídal, když zavřel oči a snil o surfování. A teď se mu ten sen splnil.
Měl se samozřejmě ještě hodně co učit. Ne vždy to vyšlo tak hladce, jako když to zkusil poprvé, ale protože surfovat opravdu chtěl, rychle se zlepšoval.
Hrdina tohoto příběhu je dnes známý instruktor surfování ve Scheveningenu na holandském pobřeží, kde učí stovky dětí. Učí je, jak důvěřovat a nechávat věcem volný průběh — a jak surfovat. Důvěřovat, že ta pravá chvíle určitě přijde. A umět se vzdát myšlenky, že se vlny budou pohybovat přesně tak, jak chceme my.
Surfování na vlnách života nám dává možnost nahlédnout do tajemství své vlastní povahy, ale také do tajemství stále se měnící přírody, jejíž jsme součástí.
Hodně štěstí při provádění všech cvičení. Ať to vám i vašim dětem pomůže na cestě k vnímavému životu plnému klidu a jistoty.
13. Literatura#
Ferrucci, Piero. What We May Be: Ibe Vision and Technigues of Psychosyntbesis. New York: Aguarius, 1990.
Fontana, David and Ingrid Slack. Meditating with Children: A Practical Guide to the Use anď Benefits of Meďitation Technigues. Rockport, Mass.: Element Books, 1997.
Judith, Anodea. Wheels of Life: The Classic Guide to the Chakra System. Woodbury, Minn.: Llewellyn Publications, 1987.
Kabat-Zinn, Jon. Full Catastrophe Living: Using the Wisdom of Your Body and Mind to Face Stress, Pain, and Illness. New York: Delta, 1990.
Kabat-Zinn, Jon and Myla Kabat-Zinn. Everyday Blessings: The Inner Work of Mindful Parenting. New York: Hyperion, 1998.
Kornfield, Jack. The Wise Heart: A Guide to the Universal Teachings of Buddhist Psychology. New York: Bantam Dell, 2009.
14. Poděkování#
Moje děti a vnoučata jsou mým každodenním zdrojem inspirace. Znovu a znovu mě učí, že co se týče dospívání, nic nelze brát jako samozřejmost a také to, že láska překoná všechny překážky. Můj muž čte s nekonečnou trpělivostí, otevřenou myslí a moudrostí každý řádek, který napíšu. Jeho konstruktivní kritika moje psaní zjednodušuje, vyjasňuje a celkově zlepšuje. Jsem vděčná za náš blízký vztah a jedinečné duševní souznění. Děkuju.
15. O autorce#
Eline Snelová (nar. 1954) pracuje od roku 1980 jako nezávislá terapeutka. Více než dvacet let se věnuje vytváření meditačních tréninkových programů a programů nácviku techniky mindfulness. V roce 2004 začala vyučovat osmitýdenní kurzy mindfulness určené jak dospělým, rodičům a dětem, tak pedagogickým pracovníkům a zdravotníkům. Eline je zakladatelkou a majitelkou AMT (Akademie pro vědomou výuku v nizozemském Leusdenu), kde se svými kolegy vyučuje instruktorský program pro děti. Tento program nabízí profesionálům možnost vést děti a dospívající (od 5 do 19 let) v kurzu Mindfulness má smysl. Eline tento program vyučuje také v Belgii, ve Francii a v Německu. Více informací najdete na webových stránkách www.academyformindfulteaching.com a www.elinesnel.com.
Informace o výukových programech pro děti vedených instruktory z AMT najdete na www.aandachtwerkt.com.
16. Cvičení na CD#
1. Pozorně jako žabka
2. Žabička
3. Vnímání dechu
4. Špagetový test
5. Tlačítko PAUZA
6. První pomoc při nepříjemných pocitech
7. Bezpečné místo
8. Starosti na běžícím pásu
9. Trocha podpory
10. Tajemná komnata srdce