Zachovejte klid, vaše žabka dospívá#
Eline Snelová
Cvičení mindfulness pro rodiče a jejich teenagery
Tiráž
Přebal
ZACHOVEJTE KLID, VAŠE ŽABKA DOSPÍVÁ
Puberta - vzrušující, ale pro spoustu dětí i velice těžké období. Prochází mnoha změnami a obzvlášť potřebují trpělivost a důvěru rodičů.
Udržet při výchově dospívajících rovnováhu mezi otevřenou myslí (mindfulness) a vřelým srdcem přitom vůbec není snadné.
Kniha Eline Snelové vám pomůže zachovat klid. Najdete v ní odkazy na dvě sady cvičení, které si můžete poslechnout z přiloženého CD - jedna je určena rodičům a jedna dospívajícím dětem (13-19 let). Naučíte se například:
pozorovat a nehodnotit;
čelit stresu;
přijímat krize s vřelostí;
soucítit se sebou samými;
důvěřovat svým dětem i sami sobě.
Kniha navazuje na první díl, Klidně a pozorně jako žabka, který učí děti a rodiče, jak čas od času umět zmáčknout tlačítko PAUZA.
Vaším úkolem není hledat lásku, jen najít všechny překážky, které jste si v sobě proti ní vybudovali.
—Rumi
„Finn, Bow, Noose, Neel a Nesta jsou moje skvělá vnoučata, ze kterých se klubou krásní dospívající. Tuto knihu bych ráda věnovala jim.“
1. Úvod#
My všichni, kteří se staráme o děti a vychováváme je, víme, že je to po všech stránkách jedno velké dobrodružství. Jednou věcí si ale můžete být jistí: Nikdy nevíte, co se stane. Vždy, když se staráte o někoho jiného, nastane chvíle, kdy je potřeba přehodnotit svoje touhy, očekávání i silné emoce a přenastavit svoje hranice. A nikdy to není snadné. S dospívajícími dětmi může být život obzvlášť stresující, protože ne vždy berou ohledy na náš program a nutí nás hledat rovnováhu mezi našimi a svými potřebami.
Následující situace se vám možná bude zdát povědomá:
Jednou ráno jsem si všimla, že můj třináctiletý syn vstal překvapivě brzy. Obvykle ho musím tahat z postele a lákat slovy jako: „Stejně jedu kolem vaší školy, svezu tě!“ To ráno se ale vynořil sám od sebe, čerstvě vysprchovaný a voněl po zelených jablkách („Špatný sprcháč,“ mumlal si pro sebe).
„Kam se dnes chystáš?“ zeptala jsem se zvesela, ovšem s nejasným pocitem znepokojení, vyvolaným jeho svěžím vzhledem v takto brzkou ranní hodinu.
„Jdu k doktorovi. Jsem objednaný na osmou hodinu.“„K doktorovi? Proč? Je všechno v pořádku?“ Najednou jsem měla hrozný strach. Můj syn mezitím spěšně spolykal svůj toast, aniž by ho řádně požvýkal.
„Všechno v pořádku? Nic není v pořádku!“ odsekl hlasitě ostrým hlasem. „Nechápeš to, jako obvykle. Jsi tak hloupá! Jdu k doktorovi nechat si otestovat DNA, protože se mi nechce věřit, že jsi skutečně moje matka!“
Jeho naprosté popření naší bezpochyby společné DNA i mé mateřské lásky mě šokovalo. Podívala jsem se na něj: „Cože jdeš udělat?“
„Vidíš? To je to, o čem mluvím. Nebudu ti to opakovat. Nikdy mě neposloucháš!“
Než jsem se stihla nadechnout a vysvětlit, jak to chodí s DNA, práskl za sebou dveřmi. Z kůlny vytáhnul kolo, naskočil na něj a odjel. Sledovala jsem jeho úzká záda, jak pomalu mizí. To ráno začalo tak klidně, a najednou jsem se ocitla uprostřed bouře nečekaných emocí.
A tak jsem tam stála, obklopená jogurtem, cereáliemi a burákovým máslem. Chtěla jsem nějak zareagovat — okamžitě a impulzivně. Chtěla jsem mu říct, že se taky chystám k doktorovi. Že jsem objednaná už dlouho. Že si chci taky nechat otestovat DNA, protože se mi nechce věřit, že je můj syn. Chtělo se mi udělat něco nerozumného a přehnaného, jako prásknout dveřmi, běžet za ním a zařvat na něj: „Hej, ty! Okamžitě zastav! Chci, abys mě poslouchal!“ Nic z toho jsem ale neudělala. Zůstala jsem, kde jsem byla, a dala jsem si pauzu.
Umět si dát oddechový čas a být schopen nereagovat okamžitě, to jsou první kroky na cestě k bdělému, pozornému životu s dospívajícími. V mnoha situacích mi tyto schopnosti pomohly k tomu, abych se nenechala unést pocity bezmoci, vzteku nebo strachu, že něco nebude fungovat tak, jak by mělo. Čas od času díky nim můžu uniknout i své vyčerpané mysli přeplněné mateřskými povinnostmi. Takže namísto toho, abych si začala dělat starosti s rychlými a náhlými změnami chování svého syna, soustředila Jsem se na svoje tělo. Nádech a výdech a ještě několikrát dokola. Pokračovala jsem tak dlouho, dokud jsem si nezačala plně uvědomovat známý pohyb dechu dovnitř a ven a dokud jsem se neuklidnila natolik, abych byla schopná jasně si uvědomit, co je potřeba udělat.
Další krok, soustředění, vám umožní sledovat, co se děje uvnitř vás, a rozpoznat, co se vám v tu chvíli zdá být složité, záludné nebo nesnesitelné. Budete mít čas nahlédnout do svého nitra, aniž byste museli na situaci okamžitě reagovat.
Heslo je „vlídné pozorování“.
Na krátký okamžik jsem se zaměřila na svůj vnitřní zmatek, bušení srdce a vztek, který ve mně vzplanul silou ničivého požáru. Málem jsem mu znovu propadla. Chybělo málo, a podlehla jsem téměř nekontrolovatelnému nutkání udělat krátký proces se vším, co jsem v tu chvíli nechtěla slyšet, cítit nebo prožívat. Už dřív se mi něco takového stalo, ale tentokrát jsem si toho všimla včas. Uvědomovala jsem si svůj vztek i potřebu nějak ho ventilovat. V tom uvědomění byl obrovský rozdíl.
Branka za domem zavrzala. Kolo odlétlo směrem k živému plotu a zůstalo na něm viset. „Mami? Hádej, co je nového! Naše skupina bude brát na školním plese! Jdu zavolat Jasperovi kvůli tomu zesilovači, o kterém jsem ti říkal.“
„To je skvělé!“ Měla jsem opravdu radost a zeptala jsem se ho, jestli si nedá něco k jídlu… a co říkal doktor.
„Doktor? Ne, nemám hlad, díky. Co jsi myslela tím doktorem?“
„Ale nic. Jen jsem myslela, že jsi byl ráno u doktora.“
„Já?“ zeptal se a znělo to překvapeně. Mezitím z kapsy u kalhot vylovil mobil, svoji prodlouženou ruku, a zavolal Jasperovi. Byla jsem sice trochu zmatená, ale rozhodla jsem se k tématu doktora už nevracet a nechat to prozatím být. Říkala jsem si, že bude lepší počkat. Uvidíme, kam nás vítr zanese. Zítra je taky den.
Ranní bouře utichla. Bolesti dospívání mého syna začaly nabírat na síle. Cesta od dětství k dospělosti je plná zákrut. Očekávám, že se objeví další překážky, a jsem odhodlaná této cestě věnovat plnou pozornost. Vím, že mě čekají krásné i těžké okamžiky, a chci jim být nablízku — ale ne příliš nablízku.
Oddechový čas vám dá prostor, abyste mohli na chvíli zastavit. Soustředění zase umožní uvědomit si, co cítíte uvnitř sebe, jak na situaci reaguje vaše tělo a jakou roli v tom všem hraje dýchání. To jsou dva důležité základní principy, jak s bdělostí a pozorností dokázat žít s dospívajícími. Cvičení č. 1 (na CD) vám s tím pomůže.
Vezměte si oddechový čas, soustřeďte se.
Cvičení mindfulness pro rodiče teenagerů#
Mindfulness za vás žádný problém nevyřeší, ale dá vám šanci dokázat být tady a teď v každém okamžiku, umět mu věnovat svoji plnou pozornost, umět si prožít moment, kdy cítíte paprsky slunce ve tváři a vítr ve vlasech. Uvědomíte si díky tomu pocit napětí v žaludku, když třeba právě netušíte, kde se vám toulá vaše dítě. Jako nečekaný první posel jara na vás díky tomu vykoukne poznání, že je vaše dítě překvapivě vyspělé. Prostřednictvím mindfulness se dokážete spojit se všemi radostmi i strastmi, konflikty i přátelstvím, které prožíváte se svým dítětem, aniž byste přitom museli něco řešit, na všechno okamžitě reagovat nebo se museli snažit, aby všechno vypadalo navenek lépe, než to ve skutečnosti je.
Většina rodičů si s výchovou svých dětí umí poradit. S pomocí instinktivního a dobře rozvinutého radarového systému dokážou bezpečně nasměrovat svoje děti k dospělosti. A většina dospívajících roste, aniž by se musela potýkat s příliš mnoha problémy. Pochyby, rebelování, porušování pravidel, experimentování se vším, co je zakázané — všichni víme, že tohle všechno je součástí procesu. Jenže co dělat, když se věci nevyvíjí podle plánu? Co když vaše autorita a vliv začnou najednou ztrácet na síle?
Když se čas od času stane, že v životě se svými dospívajícími pro les nevidíte stromy, není to konec světa. Stejně tak je úplně jedno, že vaše děti hrozně přehání, škodolibě vám připomínají všechna vaše selhání nebo prohlašují, jak zoufale jste staromódní. Zkomplikovat se to může jedině v případě, že jeden s druhým ztratíte kontakt. Když už nevíte nebo necítíte, co vás vzájemně motivuje, když děti ustavičně opovrhují vašimi pravidly nebo když už nejste sami sebou, jak se během složitých období stále snažíte vše usměrňovat.
Dříve nebo později musíme všichni čelit situacím, kterým bychom se nejraději vyhnuli. Z řady důvodů se všichni můžeme z ničeho nic ocitnout v nesnázích. V takových chvílích hledáte nějaký stabilizátor, něco, k čemu se můžete upnout. Bdělá pozornost vám jako takový stabilizátor může posloužit. Představte si ji jako pevný lodní kýl. V okamžicích velkého emocionálního vypětí udrží dobrý kýl vaši loď vyrovnanou, při prvních poryvech větru zabrání jejímu převrhnutí a zaručí, že při adolescentních bouřích o síle hurikánu udržíte kormidlo pevně v rukou — i když ne vždy to budete vy, kdo určí směr, a váš vliv začne nevyhnutelně slábnout. S nácvikem soustředěného pozorování svých vlastních vnitřních povětrnostních podmínek ve chvílích, kdy vás přepadne panika, strach, stres nebo nastanou velké starosti, zůstanete klidní a zachováte chladnou hlavu. V dobré společnosti své bdělé pozornosti si užijete ty nejdražší okamžiky blízkosti, zranitelnosti i otevřenosti.
Lucas poslední dobou hodně zanedbával školu, a když už se v ní ukázal, učitelé ho vyhazovali ze třídy nebo zůstával po škole. Dnes odpoledne se to stalo zase. Svojí matce poslal zprávu: „Nic jsem neudělal, ale jsem zase po škole. Téhle škole vládne banda zoufalců.“ Matka očekávala další palbu „já za to nemůžu“ a „všichni ve škole jsou úplně mimo“. Když se Lucas konečně objevil doma, z rádia se právě tiše linulo „Nech ji jít“ (angl. Let her go) od skupiny Passenger, písnička, kterou hráli na pohřbu jeho babičky. Lucas se zastavil a po tváři se mu začaly koulet slzy jako hrachy. S hrozně smutným výrazem v očích se podíval na svou matku.
Máma se rozplakala taky. Pevně se objali a nechali se unášet tóny hudby. Když písnička skončila, ještě jednou se na sebe podívali. „Mám tě rád, mami,“ řekl Lucas chvějícím se hlasem. „Taky tě mám ráda,“ odpověděla mu matka hřejivě. Lucas potom popadl svou sportovní tašku a hodil si ji přes rameno. Krátce svou matku políbil a zašeptal: „Nechali jsme ji jít, že, mami?“
Mindfulness není žádný zázračný všelék. Někdo si myslí, že je to jen bůhví kolikátý způsob, jak rozjímat sám nad sebou a být příliš zahleděný do svého nitra a svých potíží. Jiní věří, Že přílišná zaměstnanost sebou samým vede k egoismu, protože ztratíte ze zřetele ostatní kolem vás. A další lidé se obávají, že když se začnete probírat pocity strachu nebo smutku, otevřete tím Pandořinu skříňku. Opak je pravdou. Mindfulness není ani terapie. Je to každodenní cvičení, díky němuž si začnete uvědomovat, jak funguje vaše mysl a jak vaše vlastní myšlenky a pocity ovlivňují vaše reakce. Nezaměňujte mindfulness ani s pozitivním myšlením, ani se způsobem, jak vždy reagovat pozitivně. Po pravdě se mindfulness vůbec netýká myšlení či jednání. Jde o vaše „bytí“ — jak být přítomen tady a teď.
Mindfulness má smysl!#
Během závěrečné lekce kurzu mindfulness, který pořádám pro dospívající, mi sedmnáctiletá Ronnie nenápadně vsunula do dlaně lístek a zašeptala: „Přečtěte si to až doma, teď bych se styděla!“ Na lístku stálo, jak moc jí můj kurz pomohl. „Možná si to neuvědomujete, ale dala jste mi dárek na celý život.“
Matka autistického chlapce mi zase řekla, že si díky osmitýdennímu kurzu pro rodiče, který vedu, začala víc uvědomovat, kolik krásných chvil se svým synem vlastně prožívá. Předtím měla sklony soustředit se jen na všechno špatné a na to, co nešlo úplně hladce. Teď už si umí dopřát občasné pauzy i projevit.víc soucitu. Čas od času umí zastavit a říct si: „Je to hrozně těžké. Pojď, sedni si, dej si čaj a chvilku se věnuj jen sama sobě a ne rodině.“
V knize Zachovejte klid, vaše žabka dospívá vycházím z vlastních kurzů Mindfulness má smysl!, které už několik let pořádám pro děti (ve věku od čtyř do dvanácti let), dospívající (třináct až devatenáct), jejich rodiče, vychovatele, učitele i odborníky na duševní zdraví. Navazuji v ní na knihu Klidně a pozorně jako žabka, která také učí rodiče, jak čas od času umět zmáčknou tlačítko PAUZA. Všechny příklady uvedené v této knize vychází ze skutečných příběhů. Některé vzešly od dospívajících dětí a jejich rodičů, kteří se zúčastnili mých tréninkových programů (jména byla změněna, aby byla zachována jejich anonymita), jiné vychází z mé vlastní pětatřicetileté zkušenosti matky.
Odvaha, soucit a důvěra#
Když moje děti přišly do puberty, očekávaným způsobem to rozvířilo doposud klidné vody naší rodiny. Co se kluků týče, nějak jsme se vždycky domluvili, zato moje dcera prosazovala svůj jedinečný názor na to, co dospívající smí a nesmí. [o díky ní jsem se o sobě dozvěděla spoustu věcí. Zjistila jsem, že jak děti, tak rodiče potřebují v dnešní digitální době hodně odvahy, soucitu a důvěry. Naše životy řídí honba za úspěchem, jsme zahlcení stimuly a přemírou možností, převládá tlak vrstevníků, nutkání mít vše pod kontrolou a důraz na výkon. Proto se tato kniha skládá ze tří částí: o odvaze, soucitu a důvěře.
Jako rodiče potřebujete odvahu k tomu, abyste dokázali vyvrátit mocný mýtus o dokonalém rodičovství. Odvahy je potřeba i tehdy, chcete-li být svým dětem tím nejlepším možným vzorem. Odvahu projevíte, když musíte čelit složitým situacím a nepříjemným pocitům, jako je vina, stud, smutek či pocit, že vám někdo ublížil. Odvahu potřebujete i ve chvílích, kdy je potřeba nastavit hranice. Díky odvaze se dokážete otevřít všemu, čeho se někde hluboko uvnitř bojíte a doufali jste, že tomu nebudete muset nikdy čelit.
K tomu, abyste se dokázali spojit s vlastním srdcem, potřebujete soucit. Vaše srdce umí dávat i přijímat lásku, ale stejně tak se umí zcela uzavřít, když má pocit, že mu někdo ublížil. Soucit se sebou samým i ostatními podporuje přirozený sklon mírnit utrpení a bolest a podněcuje pocit štěstí. Když vychováváte děti, skutečnou výzvou je dosáhnout rovnováhy mezi otevřenou myslí (mindfulness, z anglického mind — mysl, pozn. překl.) a vřelým srdcem (heartfulness, z anglického heart — srdce, pozn. překl.). Jen tak budete umět skloubit intenzivní pocity s rozvážným jednáním — obzvlášť v situacích, které se nevyvíjí zcela podle plánu.
A nakonec důvěra, která je pro rodiče klíčová. Důvěra poskytuje zásadní pocit bezpečí a víry, že všechno bude v pořádku, i když to tak v tu chvíli možná nevypadá. V dobách, kdy jste nuceni se smířit s okolnostmi, nad kterými nemáte žádnou moc, a kdy můžete jen sedět a čekat, je důvěra naprosto nezbytná. Příliv se změní v odliv, stejně jako vždycky, jen musíte být trpěliví. Housenka se vždycky promění v motýla, s tím můžete počítat — pokud tedy kuklu neotevřete moc brzy. Nad přílivem a odlivem nemáte žádnou moc, stejně jako nedokážete ovlivnit počasí nebo vývoj housenky. Co ale ovlivnit dokážete, je to, jak budete v různých situacích reagovat, jaký bude váš postoj a jak budete jednat.
Váš postoj určuje, jak těžké je vaše břímě.
—Eline Snelová
2. Jak pracovat s poslechovými cvičeními#
V této knize najdete odkazy na dvě sady cvičení mindfulness, která si můžete poslechnout z přiloženého CD - jedna je určena rodičům a jedna dospívajícím dětem. Tato cvičení vám pomůžou naučit se, jak vnímat přítomný okamžik, aniž byste ho jakkoliv hodnotili, zaujímali k němu jakýkoliv postoj či předem očekávali jakýkoliv výsledek. Čím silněji vnímáte přítomný okamžik, tím míň vám z něj unikne. Když plně vnímáte přítomnost tady a teď, vede to ke spojení, což je naprosto zásadní, obzvlášť žijete-li pod jednou střechou s dospívajícími. Cvičení ke stažení jsou v knize označena touto ikonou [žárovky:XXX] s číslem cvičení. Procvičovat je můžete v klidu doma na gauči, pohodlně usazení v křesle nebo třeba v posteli. Důležité je, abyste si je skutečně chtěli prožít. Naučíte se plně vnímat vše, co právě cítíte, prožíváte nebo co se vám honí hlavou.
V každé kapitole také najdete několik praktických tipů týkajících se mindfulness. Nazvala jsem je „Domácí oddechový čas“, ale můžete si je zkoušet kdekoliv, třeba ve frontě u pokladny v supermarketu. Není třeba při tom mít žádné extra pohodlí. Vnímaví a přítomní můžete být kdykoliv a kdekoliv.
3. První část: Odvaha#
Synonymum slova odvaha, kuráž, pochází z francouzského coeur a latinského cor neboli srdce. Odvaha vám umožní postavit se čelem ke všemu, čeho se hluboko v srdci obáváte a doufali jste, že ke střetu nikdy nedojde. Ale především potřebujete odvahu k tomu, abyste dokázali být vnímavými a duchem přítomnými rodiči dospívajícího dítěte. Chcete-li pozorovat a prozkoumávat své vlastní reakce a pocity, musíte vystoupit ze své komfortní zóny. A co teprve, když je potřeba svému pubertálnímu dítěti nastavit nějaké hranice?
Odvaha pozorovat a nehodnotit#
Svět kolem sebe vnímáme prostřednictvím pěti smyslů. Díky šestému smyslu dokážeme nahlédnout do svého nitra. Může nám pomoci zjistit, jak se cítíme tělesně i duševně nebo co si myslíme. Když vychováváme děti, je schopnost reflektovat svůj vnitřní svět a spojit se se svým vnitřním já k nezaplacení. To samé platí pro schopnost pozorovat a nehodnotit.
Poprvé se na tebe podívám. A nemůžu přestat. Sladká vůně teplého mléka, dotyk našich těl a tvoje naléhavá chuť žít se obloukem vyhýbají mé mysli a pronikají přímo do každé buňky mého těla. Moje mateřské pudy jsou v pohotovosti ještě předtím, než si to vůbec stihnu uvědomit. Vnímají tady a teď a prožívají přítomnost takovou, jaká je, čistou a prostou. Cítím úžas. Tvoje dlouhé řasy odpočívají na sametových tvářičkách, nádech a výdech přinášející život. Všechno je tak otevřené, bezelstné, žádná hodnocení a žádná očekávání.
Když se podíváme na novorozeně, naplní nás to láskou a úžasem. Proč neplatí to samé, když se podíváme na svoje dospívající děti, nebo dokonce sami na sebe? Kdo nebo co uvnitř nás samých nás nutí nějak je i sami sebe stále interpretovat, vysvětlovat a posuzovat? To naše mysl vnímá realitu prizmatem našich zkušeností a zaběhaných vzorců myšlení i emocí. Tento filtr určuje, jakou realitu vidíme a jak ji interpretujeme, vysvětlujeme a posuzujeme. A na něm záleží i to, jestli se nám tato realita líbí nebo ne.
Zmíněný filtr formuje i naši reakci na situaci. Náš pohled na věc se zúží a snižuje se i schopnost situaci sledovat a plně vnímat, aniž bychom ji nějak posuzovali. Od útlého dětství dětem říkáme věci jako „nedívej se na mě takhle“, „nezesměšňuj se“, „seber se“ nebo „nebuď líný“. Emoce, interpretace a očekávání ovlivňují způsob, jakým vnímáme realitu. To, co si myslíme, že vidíme, se často zakládá spíš na tom, co si o situaci myslíme, než na tom, co skutečně vidíme.
Anna vešla do dveří svižným krokem a přes rameno měla velkou žlutou nákupní tašku. Celé odpoledne nakupovala s mým manželem. „Koupila jsem si něco nádherného,“ oznámila a celá přitom zářila. Z tašky vybalila lesklou bílou bundu z umělé kůže s velkým límcem x neidentifikovatelného materiálu, který měl připomínat kožešinu. Oblékla si ji, umělou kožešinu si elegantně přidržela u krku a zatočila se po pokoji. „Co na ni říkáš, mami? “ zeptala se plná očekávání.
„Myslím, že vypadá lacině,“ odtušila jsem. „Vůbec se k tobě nehodí. Do školy ji nosit nebudeš!“
Strhla ze sebe bundu, jako by ji bodla vosa a hodila ji na židli.
„Proč musíš všechno vždycky zkazit?“ křičela na mě. „Kéž bych se narodila někde jinde, ne v téhle rodině. Nikdy si nemyslíš, že mi to sluší. Pořád mě jen kritizuješ.“
Už už jsem se nadechovala k protestu, ale než jsem měla možnost jí říct, že si myslím, že vypadá vždycky hezky, a co je ještě důležitější, že je sama moc hezká, odpochodovala do svého pokoje. Práskla za sebou dveřmi s jasným poselstvím: Dělej si, co chceš, ale nahoru za mnou nechoď, protože ti neotevřu!
Autopilot#
Většinou si vůbec neuvědomujeme, co cítíme, na co myslíme, co říkáme nebo děláme, natož abychom si uvědomovali, jaký to má na nás vliv. Prostě z nás něco vypadne. Dospívající, učitelé nebo rodiče — my všichni často reagujeme, jako bychom měli zapnutého autopilota a ani o tom nevíme. Fungování „na autopilota“ není samo o sobě nic špatného, naopak, někdy je to dokonce docela užitečné a mnohem méně únavné než neustálá plná pozornost. I skuteční piloti ho využívají a mohou tak letět celé hodiny, dokud nenastane nějaká zásadní situace, jako je přistání, nebo něco neočekávaného, jako jsou silné turbulence či náhlý stav nouze. V takových chvílích se autopilot vypíná a pilot znovu přebírá plnou kontrolu. Taková rozhodnutí vyžadují nejen odvahu a dokonalé načasování, ale především neustálé sledování měnících se podmínek během letu. Život s dospívajícími dětmi vypadá podobně.
Moje mysl, jako by byla naprogramovaná, se začala automaticky točit kolem jediného tématu a tím byla nová dceřina bunda; pozornost se zúžila na toto jediné téma a vytlačila všechno ostatní. Je to zvláštní, jak naše mysl dokáže stále dokola kroužit okolo něčeho, co se nám líbí nebo nelíbí, až do té míry, že nám všechno ostatní uniká: Třeba to, jak jí zářily oči a jak byla hrdá, když ji měla na sobě, nebo že potřebovala, aby jí tu krásnou věc někdo pochválil. Ani jednoho jsem si nevšimla.
Povzdechla jsem si a usoudila, že jsem se znovu nechala unést plně automatickou reakcí, jakou je rychlé posuzování. Tedy chováním, které skutečně nesnáším. Jenže nemá cenu za to sama sebe soudit nebo sebou opovrhovat. Důležitější je si uvědomit, že pokud člověk míní nadále reagovat pod vlivem svého autopilota, říká si o hádku, a ta vede jen k bolesti a odcizení.
Když začnu pravidelně sledovat svoje myšlenky a přemýšlet o tom, co se děje ihned poté, co do éteru vypustím svoje názory, je pravděpodobnější, že se vyhnu nebezpečnému území. Názory se dál rodí v hlavě jeden za druhým — někdy rychlostí světla — ale já si je prozatím nechávám pro sebe. Můžu si jich prostě jen všimnout a nechat je jít. Pomalu ale jistě začínám lépe rozumět svým myšlenkovým pochodům. Ne vždy musím ihned jednat podle toho, co mě právě napadlo. A co mě právě napadlo, nemusí být vždycky pravda. Moje myšlenky a nápady nejsou nic jiného, než jen můj vlastní názor na věc či její interpretace. To mě uklidní a vím, že pro mě příště bude snazší jednat jinak.
O pár hodin později jsem vezla svoji dceru do tanečních. Po cestě jsem se jí omluvila a řekla, že jsem takhle neměla reagovat a že jsem to tak nemyslela. „Někdy nejdřív mluvím a pak teprve myslím.“ Taky jsem jí řekla, že jsem moc ráda, že má z té bundy takovou radost, a doufám, že si ji hodně užije. Podívala se na mě pohledem moudřejším, než by člověk v jejím věku očekával, a přijala moji omluvu. Pak zamumlala svoje slova odpuštění: „No jo, z toho jasně plyne, že rodiče prostě neví všechno.“
Pravda. Nevíme všechno. A ani nemusíme.
Bdělá pozornost vám pomáhá odhalit vaše automatické reakce a posuzování. Pozornost funguje jako reflektor. Vše, na co se zaměří, je najednou dobře viditelné. A vy nejen že díky němu rozpoznáte zaběhané vzorce vlastních reakcí, ale ucítíte a dokážete se i zamyslet nad tím, jak byste chtěli reagovat dřív, než to skutečně uděláte. Pokud to naučíte i svoje děti, dostane se jim dovednosti, která má cenu zlata. Pokud se mezi každou situací a vlastní reakcí na ni dokážete zastavit a zapojit bdělou pozornost, vytvoříte si tím prostor nezbytný pro vědomá rozhodnutí — bez přítomnosti autopilota.
Svobodná matka na kurzu pro rodiče užasla nad spontánní změnou způsobu svého reagování, které dosáhla pouze tím, že mu věnovala pozornost. „Ještě před pár týdny bych přiletěla naštvaná domů a hned ve dveřích bych pěkně nahlas spustila něco jako: „Proč tady nemůžete pro jednou uklidit? Co je na tom tak těžkého?“ Viděla jsem jen ten nepořádek. A komentovala to, jen tak ze zvyku. Dnes už vidím — kromě nepořádku kolem sebe, že se mi snažili uvařit něco dobrého k večeři, protože věděli, že přijdu z práce unavená. Užívám si to a je pro mě snazší přijmout fakt, že ne vždy vše udělají tak, jak to mám ráda. A proč by vlastně měli všechno dělat tak, jak to mám já ráda? Poprvé za dlouhou dobu jsem jim jako první věc po příchodu domů řekla, že to tam krásně voní. Skutečně je to docela jednoduché!
Díky cvičení Klidně a pozorně jako žabka vy i vaše dospívající děti dokážete rozpoznat svoje automatické reakce, sledovat je a vyvarovat se okamžitých reakcí. Žabka bez hnutí sedí, jen dýchá a pozoruje svoje okolí — aniž by cokoliv hodnotila nebo chtěla cokoliv měnit.
Zaměříte-li svoji pozornost na dýchání, přenesete ji do přítomného okamžiku. Ne k něčemu, co se stalo včera nebo co nastane zítra, jste tady a teď. A na tom záleží. Soustředění na přítomný okamžik pomocí dýchání stávající situaci nijak nezmění, ale změní způsob, jakým ji prožijete a vnímáte. V tom je ten rozdíl. Častým cvičením se dokážete přesunout ze své hlavy dolů do těla. Když máte hlavou přeplněnou frustrujícími myšlenkami a dochází vám trpělivost, zkuste se zaměřit na svoje dýchání. Stejně jako kotva zabrání tomu, aby vás to unášelo někam pryč, udrží vás tady, v přítomném okamžiku.
Klidně a pozorně jako žabka
Umět si najít čas sám pro sebe, když jsou doma dospívající děti a rodinný život je pěkně hektický, není nic jednoduchého. Je toho na nás tolik, že se nedokážeme zastavit a zklidnit. Chce to odvahu, když chcete uprostřed všeho shonu a povyku zastavit a dát si pauzu. a stejně tak houževnatost, abyste vydrželi a s nácvikem bdělé pozornosti nepolevili. Obzvlášť, když se výsledky nedostaví ihned nebo to nejde podle vás dost rychle. Tráva taky neporoste rychleji, když za ni budete tahat, a to samé platí pro „sval“ pozornosti.
Domácí oddechový čas
Sledujte, ale nehodnoťte
V nestřeženém okamžiku si prohlédněte svoje dítě: jak spí, sedí, pracuje u počítače nebo si povídá se svými přáteli. Podívejte se na svého dospívajícího potomka stejně, jako když byl malé miminko - se stejnou vřelostí a bez jakéhokoliv hodnocení. Dívejte se, jako byste svoje dítě viděli poprvé v životě. Co vidíte, kdyžje vaše mysl otevřená?
Proč se čas od času se stejnou vřelostí nepodívat i sami na sebe v zrcadle a potichu si neříct: „Dělám všechno, co můžu.“ A mějte na paměti, že není třeba dělat věci lépe, ale možná je dobré je zkusit dělat jinak.
Co cítíte, když se na sebe podíváte takovýmto způsobem? O automatické vzorce chování jistě není nouze, když žijete pod jednou střechou s dospívajícími dětmi. Zamyslete se nad tím, jak reagujete, když stále odkládají domácí úkoly na později, na nepořádek v jejich pokoji, pochybný názor na módu nebo příliš mnoho hodin strávených u počítače. Všimněte si, jaké jsou vaše obvyklé myšlenkové pochody týkající se těchto témat. U své automatické reakce se na chvíli zastavte. Seberete-li k tomu odvahu, můžete se rozhodnout občas zahnout vlevo, namísto obvyklé zatáčky vpravo. Sledujte, co to udělá s vámi i s vaším dítětem. Zkuste sami sebe překvapit. A když už jste v tom, proč si nezkusit všimnout i toho, jaká vaše hodnocení a názory nejraději a opakovaně vystrkují růžky? Jak hodnotíte sami sebe jako rodiče? Co si myslíte o svých dětech, partnerech, bývalých partnerech? Můžete začít tím, že všechny svoje názory přijmete. Vezměte je na vědomí - a nijak je nehodnoťte. Kdybyste měli vybrat tři nejčastější hodnocení, která by to byla?
Přijměte svá hodnocení a prozkoumejte je. Jakmile se vám zase objeví v hlavě, usmějte se na ně — ale nemusíte je vždycky vyjadřovat. Když se díváte s otevřenou myslí, vidíte toho mnohem víc.
Odvaha prozkoumat spojení těla a mysli#
V době, kdy společně se svými dospívajícími dětmi procházíte jednou z nejneklidnějších fází života vaší rodiny, je dobré spojení mezi tělem a myslí zcela nepostradatelné. Je-li vaše mysl propojená a správně sladěná s vaším tělem a srdcem, nejen že se umíte dobře postarat sami o sebe i svoje děti, ale můžete svým dětem pomoci naučit se starat samy o sebe. V jejich dalším životě se jim to bude jistě hodit.
Vaše tělo představuje pevné základy pro nácvik bdělé pozornosti. Svoje tělo i svůj dech máte stále po ruce.
Daniel je unavený otec. Během pohovoru, který předcházel rodičovskému kurzu, mi vyprávěl, že coby manažer velké mezinárodní firmy vyrábějící letecké součástky je neustále na cestách po celém světě. S bývalou ženou mají ve střídavé péči dvě dospívající dcery. V jednom okamžiku se mi otevřel a svěřil, že jak se svou bývalou ženou, tak s oběma dcerami se často neshodnou na způsobu jejich výchovy. Vyčítají mu, že s nimi netráví dost času, a když už je doma, je myšlenkami někde jinde a nikdy je neposlouchá. Měl pocit, že když už spolu mluví, většinou si něco vyčítají. Přesto je ale zbožňuje.
V době, kdy se rozhodl zapsat do kurzu, měl nebezpečně vysoký tlak, trpěl nespavostí a zdánlivě bezdůvodnými panickými atakami. Doufal, že jakmile začne v průběhu kurzu meditovat, uleví se mu. „Všichni o tom mluví, takže jsem si jistý, že to prospěje i mně.“
Začali jsme s tréninkem. Když jsme prozkoumávali tělo, což je cvičení propojení se s tělem, byl trochu zklamaný. Myslel si, že se do toho dostane hned a naplno, a brzy se dočká úspěchu. Jeho tělo i mysl byly zvyklé na stres a závislé na rychlém tempu. Zpočátku měl problém soustředit se na tady a teď a vnímat svoje chodidla, což je zdánlivě jednoduchý úkol. Ale on to nedokázal. Necítil je. Jeho mysl už byla zase zpět v hlavě.
Po cvičení se s povzdechem zvednul ze země. Když jsem se ho zeptala, jaký z toho má pocit, odpověděl, že zkoumání těla byl velký neúspěch. Naprostá katastrofa. Byl frustrovaný a dospěl k závěru, že jeho náročný pracovní program plný zahraničních cest je pro něj mnohem snazší než cesta vlastním tělem.
„Co jste myslel tím, když jste řekl, že to byl neúspěch? “ zeptala jsem se. „Co přesně se vám nepovedlo?“
„Já prostě nedokážu najít vnitřní klid,“ odpověděl stále trochu neurčitě. „Pořád myslím na to, že bych se měl víc soustředit, dávat větší pozor, a jak je otravné, že mi to nejde. V životě jsem čelil těžším úkolům, než je ležet v klidu na podložce. Mělo by to být snadné, ne? To zvládne každý.“ Podíval se mi zpříma do očí, jako by očekával, že mu potvrdím, jak snadné to cvičení je a jak je neschopný. Řekla jsem mu, že obtížnost tohoto cvičení spočívá právě v jeho jednoduchosti. Je to jako učit se chodit; je ošidné, jak snadné se to zdá, ale na první pokus je to pěkně těžké. Zeptala jsem se ho, zda je připraven zamyslet se nad svým názorem, že to nedokáže. O jaký problém se ve skutečnosti jedná? Chvíli mlčel, pak přikývl, a nakonec mi odpověděl:
„Vždycky mě učili, že nic takového jako ‚nejde to‘ neexistuje. Že je to to samé, jako ‚nechci to dělat‘. ‚Když se chce, tak to jde‘ říkával můj otec. Tohle pořekadlo mi znělo v hlavě během cvičení.“ Zdvihl ruce a zabořil do nich hlavu — gesto naprostého zoufalství. „To je všechno, co vím.“
V jeho smutných očích se zračily staré, nezhojené jizvy. Ozvěna jeho slov stále zněla jinak tichou místností. Celá skupina s pochopením poslouchala a věnovala mu vřelou pozornost — i uznání. Místností se nesla vlna tichého pochopení. Všichni jsme to cítili. Bylo to něco důležitého, něco zásadního. Tiše jsem mu řekla, že si vedl dobře. Že se nemusí víc snažit a dělat to lépe. To bo překvapilo. Společně jsme pak se skupinou pohovořili o tom, že u prozkoumávání těla nejde o to cítit něco, co prostě necítíte (zatím), nebo nějak měnit, co v tu chvíli prožíváte. A nejde ani o to snažit se za každou cenu uvolnit. Jde pouze o to postupně si zvykat na to, jak směřovat svoji pozornost do všech částí těla.
Během následujících týdnů si Daniel ze všeho nejdřív všimnul něčeho, co mu připadalo jako strašlivé napětí, neklid ve svém těle, i příliš rychlého tempa, jakým vede svůj život. Od raného dětství byl odhodlaný dosahovat těch nejlepších výsledků ve škole, ve sportech, a pokračoval v tom i ve svém zaměstnání. Podporovali ho v tom jak jeho ambiciózní rodiče, tak učitelé ve škole. Povzbuzovali ho, že má na víc. Vedoucí v práci mu taky tvrdili, že musí mířit výš a dosahovat svých vysokých cílů. A teď se mu rozpadlo manželství, protože stále tlačil jak na sebe, tak na svoje děti.
K tomu, abyste se odhodlali vrátit se zpět ke svým základním potřebám, dokázali soucítit se svým tělem, zatímco příliš těžce pracujete a jste pod neustálým tlakem, je potřeba hodně odvahy. Jen s odvahou a zároveň s láskou dokážete za sebou nechat staré vzorce chování, které vedou do slepých uliček a vyčerpávají vaše tělo tak dlouho, dokud neonemocní.
Jak Daniel pokračoval v nácviku prozkoumávání svého těla, začal pociťovat chvíle úlevy a klidu. Stále má potíže spojit se s mnoha částmi svého těla — ty pro něj nadále zůstávají neprozkoumaným územím — ale on to teď už umí akceptovat. To, že něco nemusí nutně dokázat a mít výsledky, pro něj byla zcela nová zkušenost, sice zvláštní, ale zároveň fascinující.
Bdělá pozornost vynese na světlo nejen příjemné věci, ale i ty, před kterými jste v minulosti možná zavírali oči.
V průběhu dalších týdnů se Daniel snažil svoji pozornost nasměrovat k okamžikům, během kterých cítil napětí a které v jeho těle vyvolávaly stres. Učil se neignorovat tělesné příznaky, ale naopak jim věnovat svoji plnou pozornost. Požádala jsem ho, aby se zamyslel nad všemi těmi okamžiky, kdy jakmile se uvolní, začne na sebe okamžitě znovu klást nároky a vyvíjet tlak — automaticky, aniž by si to uvědomoval.
Daniel byl těmi změnami ohromený. Zažíval něco, co dřív vůbec neznal: vnitřní klid, jakési zásadní uspokojení, díky kterému se rozhodoval úplně jinak a celkově se cítil šťastnější než kdy předtím. I jeho dcery si toho všimly: „Budeš dál meditovat, že, tati? Když se ti daří líp, je líp i nám.“
Prozkoumávání těla pomáhá rodičům i dětem dostat se ze své hlavy dolů do těla. Dokud se nepropojíte se svým tělem, nedokážete skutečně cítit, jak jste na tom — můžete si to jen myslet. V tom je velký rozdíl. Při dalším prozkoumávání svého těla si toho určitě všimnete. Cvičit můžete s pomocí nahrávky nebo bez ní, uprostřed dne, při čekání ve frontě v obchodě nebo kdekoliv jinde. Jak se v tuto chvíli cítí vaše chodidla, nohy i zbytek vašeho těla? A co potřebujete k tomu, abyste se uklidnili?
Zkoumání vlastního těla
Pryč z hlavy a dolů do těla#
I pro dospívající je někdy těžké prožít, prozkoumat a přijmout svoje tělesné pocity. Zatímco vnější vzhled podrobují až nemilosrdnému zkoumání a kontrole, to, co je uvnitř, zůstává často zanedbáváno.
Moje dcera pravidelně podrobuje svůj vzhled pečlivé kontrole ráno před odchodem do školy, během ní a znovu po příchodu domů. S vytrvalostí a pečlivostí zkušeného biologa pátrajícího po nových, neobjevených živočišných druzích hledá nějakou vadu či nedostatek.
„To chceš, abych šla do školy s tímhle vrabčím hnízdem na hlavě? A pokud jde o tyhle boty, už je nechci. Všichni se na mě dívají, jak jsem divná, když je mám na sobě.“ Hleděla jsem na ni téměř v šoku. Zbrusu nové boty byly úplně v pořádku, i její vlasy vypadaly skvěle. Jenže ona byla přesvědčená, že „vypadá příšerně“, a tak zůstala zamčená v koupelně ještě další půl hodiny.
Spousta lidí nad svým tělem spíš přemýšlí, než by ho vnímali. Jak rodiče, tak jejich dospívající děti mají pocit, že je jejich tělo něco jako sbírka autodílů, které můžou podle libosti vyměňovat, nebo vzít do opravny a tam je nechat přelakovat a doladit. Vaše tělo je samozřejmě mnohem víc.
Ať už jste ve svém těle přítomní či ne, všechny části těla spolu úzce spolupracují, komunikují a vysílají signály, které značí, když už je něčeho příliš nebo málo nebo tak akorát. A vy jste součástí tohoto úžasně fungujícího systému, který tvoří mnohem víc než jen vaše hlava. Pokud se chcete na tuto jedinečnou spolupráci podívat blíž, doporučuji následující cvičení. Cvičit můžete společně se svými dospívajícími dětmi nebo s kýmkoliv jiným.
Domácí oddechový čas
V kontaktu se svým tělem
Vezměte pero, tužku nebo něco malého, co máte zrovna po ruce. Posaďte se na pohovku a položte tu věc na zem asi metr od sebe. A pak ji pomalu zdvihněte. Vnímejte přitom všechny části těla, které se do toho zapojují. Snažíte se tu věc uchopit jen rukou, nebo jsou zapojené i další části těla? Co dělá váš jazyk, vaše prsty u nohou? Co vaše záda? Jaké části těla se akce neúčastní? A jsou takové? Určitě se do pohybu nezapojují, nebo jste si toho jen nevšimli? S každým dalším opakováním tohoto cvičení budete víc a víc objevovat, jak jedinečná je společná snaha celého vašeho těla.
Při dalším cvičení je potřeba, abyste stáli čelem k druhé osobě. Spojte před sebou dlaně a snažte se jeden druhého od sebe odtlačit. Zkuste přitom zapojit pouze ruce, ne svaly v pažích, nohách, zádech či zadku. Co se stane, když se snažíte používat jen jednu část celku? Dokážete tímto způsobem zatlačit?
V dalším kroku zapojte i paže. Vnímejte, co se děje, když do plnění úkolu zapojíte dvě části těla. A nakonec zapojte celé tělo. Co se stane, když celé tělo spolupracuje? A kdo vlastně celou tuto spolupráci sleduje?
Se svým tělem se zkoušejte propojit třikrát denně. Začněte hned po probuzení, ještě než vstanete. Jak se v tu chvíli cítí vaše tělo? Stále unavené? Dobře odpočaté? Nebolí vás něco? Vnímáte ještě nějaké jiné pocity? Zvolte si ještě další dva okamžiky během dne, třeba když s někým mluvíte. Co se vám vaše tělo snaží říct, když vedete nepříjemný rozhovor? Nebo na konci pracovního dne?
Dospívající často podceňují tělesné signály. Neznají svoje hranice. Oni dokonce často ani neví, co ten výraz znamená. Neustávají, ať si bliká červených kontrolek, kolik chce. Nebezpečí si racionalizují: „Všichni to dělají. Taky jste to tak dělávali, nebo ne?“ Experimentování může vést k nebezpečným závislostem.
Ale i dospělí mají sklony ignorovat varovné signály a neustávají. Nemáme čas se najíst ani si zajít na záchod. Symptomy popíráme: „Já a unavený? Vůbec ne!“ A ještě si situaci racionalizujeme: „Přece nemůžu zklamat své kolegy…, děti…, partnera.“
Naše tělo poslouchá nás - ne naopak. Nutíme ho ke kdečemu, taháme ho nahoru dolů po schodech, přesvědčujeme, aby sedlo do auta, nastoupilo do autobusu nebo nasedlo na kolo. Sedáme u počítače se shrbenými rameny a na dovolenou odjíždíme celí vystresovaní. Dokud si naše tělo nestěžuje a zůstává silné a odpočaté, většinou si s ním neděláme starosti. Ale co až se objeví stres, bolesti nebo nepříjemné pocity?
Mindfulness nás učí, jak se znovu zabydlet ve svém těle. Učí nás zkoumat, procítit a prožít vše, co se nám děje pod kůží, takové, jaké to právě je. Jakmile víte, jak se cítí vaše tělo, můžete mu dát, co potřebuje. Díky těm několika minutám bdělé pozornosti věnujete trochu času péči o sebe a ne o ostatní.
Odvaha přiznat svoje pocity#
K tomu, abyste znovu dokázali vnímat svůj dech, svoje tělo i emoce, potřebujete otevřenou mysl i srdce. Jedna věc je vědět, že dech, tělo i emoce máte, ale umožnit si je plně prožít je něco úplně jiného. Stejně jako myšlenky i emoce jsou přímou a často automatickou reakcí na něco, co prožíváme nebo si představujeme. V rodině s dětmi v pubertě mohou silné emoce způsobit jak rodičům, tak dětem pěkné zmatky. Strach a nejistotu stejně jako pocity viny či zahanbení pociťují v tomto období rodiče častěji, než když byly děti malé.
Se svými pocity se spojíte tím, že se jim otevřete, a ne tak, Že je budete potlačovat a popírat. Pocity zklamání, strachu, odmítnutí, smutku nebo vzteku můžou být pěkně drsné a ve zlomku sekundy a zcela bez varování ovládnout vaše tělo. Když se jimi necháte unést, může se vám zdát, že jste se těmito pocity stali vy sami.
Možná je vnímáte v žaludku, u srdce nebo ve svalech na krku, ramenou či v čelistech. Pozornost, kterou těmto pocitům věnujete, vám umožní reagovat na ně jinak než obvykle. Pokud na ně zareagujete bděle a soustředěně, začnete chápat příčiny i následky. Zmoudříte.
Seděly jsme na gauči a sledovaly neuvěřitelně krásný film.
„Je to hezké, že, mami?“ řekla mi dcera.
Moje srdce málem puklo blahem. Pomyslela jsem si: „Kdybychom mohly takhle zůstat navždy.“
Jenže, jak všichni víme, život se mění, je nepředvídatelný a rozhodně nad ním nemáme žádnou moc. Nic nezůstává tak, jako to bylo dřív. Netrvalo dlouho a všem to bylo více než jasné…
Náš patnáctiletý syn kouří trávu. Zjistila jsem to náhodou, když jsem ho volala po stopadesáté k večeři, on mi neodpovídal, tak jsem bez zaklepání vešla do jeho pokoje. Cosi rychle a nervózně nacpal do prázdné plechovky od coca-coly a přes tváře mu přeletěl provinilý ruměnec. Noční můra všech rodičů mě udeřila jako blesk.
„Co to děláš? “ zeptala jsem se tónem ostřejším, než jsem původně zamýšlela.
Chvíli něco breptal a pak to vysypal, zatímco si prohlížel špičky bot. Už nějakou dobu kouřil cigarety, ale teď začal i s marihuanou. Ukázalo se, že i to už nějakou chvíli trvá. Měla jsem určité podezření a ptala jsem se ho na to, ale on vždycky jen odpověděl: „Ne, samozřejmě že ne. Nic takového bych přece neudělal!“
Měla jsem vztek a cítila jsem se podvedená. Jak může být tak hloupý? A já tak naivní! Myslela jsem, že máme dohodu… Slíbili jsme mu, že mu zaplatíme autoškolu, pokud se bude od marihuany držet do svých osmnácti let dál.
Cítit, nebo necítit#
Jak u rodičů, tak u jejich dospívajících dětí se často rozvinou následující tři mechanismy, jak zvládnout nepříjemné či složité pocity nebo se jim vyhnout:
nechávají se jimi unést;
potlačují je;
popírají je.
Nepříjemným pocitům se nevyhnete — ani vy, ani vaše děti. Ale můžete se postarat o to, abyste se před nimi neschovávali. Každý pocit je pro lidské prožívání důležitý. Občas jsme všichni smutní, hluboce dojatí nebo nás úplně přemůžou jiné silné emoce. Stává se to každému, včetně vás i vašich dětí. Je hrozné, když vás šikanují, nepřijmou mezi sebe nebo ponižují. Stejně tak je nádherné, když vám někdo složí poklonu, když pocítíte úlevu nebo se poprvé zamilujete. Se všemi těmito příjemnými i nepříjemnými pocity před vámi leží stejné rozhodnutí: Uzavřu se před nimi, nebo se jim otevřu?
V okamžiku, kdy mi došlo, že můj syn kouří trávu, jsem se rozhodla nenechat se strhnout vírem pocitů, které toto zjištění vyvolalo. Byla to moje volba, že je řádně prozkoumám, jako když proniknete za vodopád a můžete si ho tam v klidu prohlédnout. Co přesně cítím? A kde v těle jsou tyto pocity usazené? Žaludkem mi jako elektrický výboj projel strach z možné závislosti. Ze způsobu, jakým jsem dýchala, bylo poznat, že jsem ze svého objevu v šoku. Pořád jsem dech zadržovala. V tuhnoucím svalstvu jsem zaznamenala vztek na synovo tajnůstkářské chování. Vtipné je, že mě pak moje naštvanost přivedla k jedné myšlence. Přece jsem skutečně nečekala, že za mnou přijde a jasně a bezstarostně mi oznámí: „Tak jo, mami, zapálím si dalšího jointa, jestli ti to nevadí.“
Rozhodnutí okamžitě nevybuchnout mi dalo čas zamyslet se a spojit se s vlastní myslí i srdcem. Řekla jsem si, že si s ním promluvím — ne teď, ale až se přežene ta nejhorší bouře a na obou stranách se pročistí vzduch.
Umět se otevřít nepříjemným pocitům vyžaduje odvahu. Chcete-li se postavit čelem tomu, z čeho máte strach, i když byste se raději ke všemu otočili zády, potřebujete silné nervy. Pokud ale svoje pocity potlačíte či se rozhodnete je zcela ignorovat anebo se necháte strhnout do jejich víru, připravíte se tím o možnost pocítit, jak špatné to ve skutečnosti je. Nebo jak krásné, Otevřete-li se svým pocitům namísto toho, abyste se před nimi skrývali, chráníte tím i sami sebe. Jakmile se to naučíte, budete schopni rozeznat, co v každé situaci i právě teď potřebujete, a zeptat se sami sebe, co vám skutečně může pomoct.
Následujícího večera jsme si se synem promluvili. Měla jsem čistou hlavu a žár mého vzteku už taky vyhasnul. Chtěla jsem slyšet celý příběh. A on mi vyprávěl o skupině svých kamarádů.
„Všichni kouří trávu. Víš, když jsme spolu venku. Je to pohoda na nic nemyslet.“
Na moji otázku, kdy a jak často to dělá, odpověděl celkem nenuceně: „No, někdy během týdne, ale většinou jen o víkendech, když si dáváme oraz. V ulicích kolem školy se k tomu dostaneš snadno a Jasper má u sebe vždycky peníze, takže se o svoje jointy dělí se mnou. To je od něj fakt hezký.“
Opatrně jsem se ho zeptala, jestli pomyslel na následky, jaké může mít užívání drog. Trochu nervózně se zasmál a odpověděl: „Ani ne…, jen to dělám. Nikdo se nad tím moc nezamýšlí. Všichni to jen dělají.“
Když jsem na něj trochu zatlačila, ať mi řekne, co z kouření trávy má, odvětil: „Konečně se trochu uvolním. Uklidňuje mě to jako nic jiného. A většinou se u toho taky hodně nasmějeme. Třeba když se někdo začne smát jen tak bez důvodu. To je fakt k popukání!“
Přikývla jsem a upřeně se na něj zadívala. Bylo ticho. Snažili jsme se propojit. Pak jsem ho požádala, ať mě chvíli poslouchá, a řekla mu všechno, co vím o různých typech drog. A je toho dost.
Rodiče dospívajících dětí by si měli o drogách a jejich účincích zjistit vše, co jde, aby věděli víc než jejich děti.
Můj syn poslouchal. Upíral na mě svoje mladé oči a v nich se zračila úleva: „Zajímá se o to, myslí si, že je to důležité.“ Když jsem ho ale poprosila, ať kouření trávy nechá, přes tvář mu přelétl stín. Zračily se mu v ní pochyby, strach a nejistota.
„Jak mám jako přestat?“ zeptal se naštvaně. „Budou se mi smát. Vím to. Budou si myslet, že jsem jeden z těch ubožáků, kteří dělají všechno, co jim rodiče nakážou.“
„Vím, co tím myslíš,“ řekla jsem mu, „a ano, tohle riziko tu je. Ale to není nic ve srovnání s rizikem, jaké představuje kouření trávy.“
A on si poprvé tato rizika začal sám bolestně uvědomovat. Začal v něm narůstat hněv, začal být nesvůj při představě, že musí něco udělat kvůli nepředvídatelnému riziku. Najednou před ním stálo těžké rozhodnutí a on musel vzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou: Chci přestat? Čeho jsem připraven se vzdát? A co místo toho získám?
A já jsem se v tu chvíli dostala k jádru věci: „Kouření marihuany je zakázané. Nesmíš to dělat ani doma, ani nikde jinde. Nikde a s nikým.“ Moje sdělení bylo jasné. Měla jsem pochopení pro jeho experiment, pro jeho potřebu to vyzkoušet, ale tam to končilo. Nastal čas nastavit jasná pravidla.
Jednala jsem s ním s respektem, ale zároveň jsem stanovila určité hranice, a on si toho byl vědom. Vztek pomalu mizel a dělal tak místo něčemu jinému. Vědomí, že už se přede mnou nemusí schovávat a nic tajit, ho uklidňovalo. Byla v tom pro něj i jistá útěcha: Moji rodiče jsou tu pro mě, i když neschvalují všechno, co dělám.
Vše, co musíte udělat, když se ocitnete ve víru silných emocí, je uvědomit si, jak na vás působí, a svoje pocity si přiznat. V každém vztahu je zásadní mluvit otevřeně, s otevřeným srdcem i ušima. Sem tam můžete mít pocit, že balancujete na okraji propasti, jenže život s dospívajícími dětmi vyžaduje respekt vůči jejich pocitům, otevřenou komunikaci a jasně stanovené hranice. A to vše vyžaduje hodně odvahy.
Užívání drogy neustalo přes noc. Ani naše rozhovory. Jeho obavy, že bude jediný, kdo s tím přestane, a moje podezření, že stále kouří, se pořád udržovaly těsně pod bodem varu, jako polévka, která potřebuje čas, aby získala tu správnou chuť. Uvědomovala jsem si, že nemá cenu mu jednoduše opakovat, aby s tím přestal; jeho vlastní uvědomění taky potřebovalo svůj čas.
Nakonec si promluvil s někým z našeho okolí, kdo toho věděl hodně o závislostech. Pomohlo mu to zaujmout stanovisko vyhovující jak jeho pohledu na věc, tak pravidlům nastaveným doma. A dodalo mu to odvahu přestat.
A já jsem si udělala čas na to, abych mohla věnovat pozornost měnícím se povětrnostním podmínkám uvnitř svého těla. Všimla jsem si, že samotné pocity zase netrvají tak dlouho, od několika sekund po pár minut. To ty katastrofické scénáře, které jsem si nosila v hlavě, byly příčinou stresu. Ale teď, když s kouřením přestal, už neexistuje žádný skutečný důvod k obavám.
Tím, že okamžitě nereagujete na nepříjemné pocity, se cvičíte v umění klidu a vyrovnanosti. Dejte si na čas, sledujte různé impulzy a zase je nechte odeznít. Tímto způsobem získáte nejen odvahu vnímat svoje pocity a emoce, ale i sílu je snášet bez křiku, stížností a bez potřeby vyjadřovat slovy své hrozné utrpení. Nejde přitom o to, že byste potlačovali svoje podráždění či hněv, ale o to, že necháte tu pulzující energii, ať projde vaším tělem a vy přitom můžete sledovat svoje pocity — laskavě, trpělivě a s odvahou bojovníka. Připustíte si je, všimnete si, jak velké, těžké nebo naopak lehké jsou a jaký mají dopad na vaši náladu i chování. Můžete je nechat tak, jak jsou, dokud je vnímáte. Prociťte je takové, jaké jsou, nijak nepřikrášlené a drsné — možná i velice bolestivé. Postupujte přitom opatrně, jako když se chcete na kraji lesa dotknout plaché srnky, která jen a jen vyrazit na úprk.
Nikdy není moc brzo něco se naučit#
Pocity samy o sobě jen málokdy působí potíže. Nakonec jsou to jen pocity. Problémy se většinou vynoří spíš jako důsledek toho, co si o pocitech myslíme, a strategií, které jsme vynalezli, abychom se nelibých pocitů zbavili. Začíná to už v dětství. Méně významné příhody (maminka se na vás zlobí, protože jste něco rozbili), hrozné vzpomínky (otec odešel a nikdy se nevrátil), pocity odmítnutí („Nebuď jak malý!“) — ty všechny se nám ukládají v našem dětském podvědomí jako absolutní pravdy, které si pak projektujeme na sebe: „Jsem špatný člověk; nikdo mě nemá rád.“
Děti většinou nezpochybňují chování svých rodičů. Jsou to přece jenom rodiče, ti ví, co mají dělat. A tak děti zpochybňují svoje chování. „Určitě je to moje chyba.“ Tyto chybné závěry jsou pak motivací při vytváření strategií přežití, které si s sebou neseme do dospělosti. Bojíme se říct ne, příliš pracujeme nebo se staráme pouze o potřeby ostatních, zatímco ty svoje přehlížíme. Tímto způsobem můžeme fungovat dlouhá léta, dokud nás to nedožene a nezpůsobí potíže jak nám, tak i našim dětem.
Všichni jsme byli jednou dětmi, tudíž jsme si všichni, ve větší či menší míře, vyvinuli strategie přežití a odpovídající vzorce chování. Bývaly doby, kdy představovaly adekvátní ochranu před nepříjemnými pocity, pomáhaly nám umět si stát za svým a přežít. Nicméně coby dospělí už tyto strategie nepotřebujeme. Dokážeme si být sami sobě oporou a útěchou. Dospívající to ale ještě neumí. A musí to objevit cestou pokusů a omylů. To vy jste ti, kdo je musí naučit otevřít se jak příjemným, tak nepříjemným pocitům. Jen buďte připravení na jejich protesty: „Mami, tati, zmlkněte, ano?!“
Zkuste si sami sebe představit na jejich místě. Jaké nepříjemné myšlenky a pocity si pamatujete sami z dob svého dospívání? Jak jste si s nimi poradili? Vzpomínáte si na něco nepříjemného ze svého dětství? Co byste si přáli, aby vaši rodiče bývali udělali? Zeptali jste se vůbec někdy svých dětí, co by chtěly, abyste udělali nebo jim poskytli proto, aby si zvýšily sebevědomí?
Zvládání nepříjemných pocitů
Ledy tají#
Šestnáctiletý Tomáš je členem skupiny osmi mladých lidí ze školy pro děti se speciálními potřebami, ve které s mojí dcerou vedeme kurzy mindfulness. Tomáš je tichý, introvertní mladý muž, který bývá často smutný. Je extrémně citlivý, ale snaží se to skrývat. Má sklony k sebepoškozování, „jen aby něco cítil“.
Patnáctiletá Mariana má jiný problém. Je po uši zamilovaná, ale nedávno viděla svého přítele, jak se líbá s někým jiným. Zlobí se a zároveň je jí z toho smutno. Se svými pocity si neví rady, ale je zlá na ostatní studenty. Různě jim nadává, ponižuje je a šikanuje. Zdá se, že se snaží říct „nehrajte si se mnou“. Mluvit o svých pocitech je jedna věc, ale skutečně je cítit, to je něco úplně jiného, což studenti zjišťují v průběhu následujícího cvičení.
„Můžete prosím nastavit ruce?“ Každému ze studentů jsem do dlaně položila kostku ledu a požádala je, aby si všimli svojí první reakce. Tomáš řekl, že ji chtěl okamžitě hodit na zem. Bolelo bo to. Pak ale zatnul zuby i pěst s ledem. Druhou rukou si držel zápěstí, jako by v ruce třímal rozžhavenou pánev plnou nějaké nebezpečné látky. Nevzdával to, ale poskakoval z nohy na nohu a přitom mu tuhly svaly. Mariana běhala dokola po místnosti a přitom vykřikovala, co ji zrovna napadlo: „To ne, studí, studí, studí! To je ale blbý cvičení! Máte ponětí, jak to bolí? Chcete, abych vám to předvedla?“
Potom jsem skupinu požádala, aby zastavili, přestali vykřikovat, zaměřili se na svůj dech, přijali všechny svoje pocity a myšlenky, které měli, a pozorovali je. Během diskuse po cvičení mi řekli, že zaznamenali celou řadu pocitů: šok, bolest i strach. Stejně tak si silně uvědomovali tělesné vjemy: chlad a mokro. „Na místě, kde kostka ledu leží, nejdřív necítíte vůbec nic, nebo jen slabý pocit pálení.“
Co mě ale zarazilo, byla stejná prvotní reakce všech studentů: odpor, nechuť něco cítit. S kuráží celého regimentu vojáků ale vydrželi, jen aby si všimli, že led v jejich rukách nakonec stejně roztaje — stejně jako ty silné pocity: I ty zmizí jako sníh na jaře.
Nikdo z nich si to doposud neuvědomil, až tehdy. Jakmile si přiznáte něco, čemu byste se raději vyhnuli, paradoxně teprve pak zjistíte, že i ty nejintenzivnější pocity jednou roztají. Ale něco takového zažijete pouze tehdy, máte-li odvahu si svoje pocity uvědomit a přiznat.
Domácí oddechový čas
Cvičení na všímavost
Možná existuje nějaký pocit, který raději potlačujete, ignorujete nebo tlumíte. Schválně si toho během dneška zkuste všimnout.
A znovu k tomuto nepříjemnému pocitu přistupujte stejně, jako byste se snažili přistoupit k divoké srně: opatrně a s úctou. Nespěchejte. Co je to za pocit? Jak ovlivňuje vaše tělo? A co pak dál děláte s tím, co potlačíte nebo ignorujete? Co se stane, když ho přijmete s vřelým srdcem?
Také si zkuste všimnout nějakého příjemného pocitu, jaký dnes prožíváte. Co ho způsobilo? Kde v těle ho vnímáte? Jak dlouho? Co se děje s vaší tváří a s vaším srdcem, když máte tento příjemný pocit? Co si o něm myslíte? A co se stane, když si ho pustíte k srdci?
Když si chce vaše dítě promluvit o svých pocitech, udělejte si na to čas. S otevřenou myslí a vřelým srdcem poslouchejte, aniž byste to chtěli ihned řešit, aniž byste mu tvrdili, že není třeba se takhle cítit, nebo jeho problém jakkoliv zlehčovali.
Pokud vaše dospívající dítě o svých pocitech s vámi mluvit nechce, můžete se ho zeptat, zda existuje někdo, s kým by se o ně podělil — třeba kamarád nebo někdo na internetu. Skutečný zájem a upřímná starost znamená pro vašeho adolescenta mnohem víc než slova.
Odvaha čelit stresu#
Od okamžiku, kdy se vaše dítě narodilo, až do dnešních dnů jste cítili, a ještě mockrát ucítíte, jak se vám svírá srdce. Mnohokrát jste zjistili, že je třeba překopat svoje představy o úspěšném rodičovství. Všichni to chceme dělat správně, jenže je tolik věcí, které můžou nečekaně nastat a všechno pokazit: rozvod, náhlé onemocnění, šikana nebo měsíce probdělých nocí, protože váš dospívající potomek přestal v noci chodit domů včas.
Výchova dětí může být velmi stresující. Co je ale stres? Co ho vyvolává? Je to to samé jako napětí, nebo něco jiného? Proč je jeden rodič vystresovaný, zatímco jiný ve stejné situaci jen prohlásí: „Uklidni se, všechno bude v pořádku.“ Jak to, že jedno dospívající dítě v klidu propluje zkouškami ve škole a jiné ne? Všechno to pramení z faktu, že nás nestresuje sama situace, ale stresuje nás to, jak o ní přemýšlíme.
Stres je nevyhnutelná součást rodičovství#
Rodiče mají vlastní vnitřní zdroje stresu, jako je perfekcionismus či pocit nejistoty, a vnější, jako jsou zkoušky ve škole, sportovní výkony dětí, změny životního stylu nebo hádky s bývalým manželem či manželkou. V určitých situacích (ať už skutečných nebo imaginárních) způsobují, že se cítíme ohrožení, a na ohrožení obecně reagujeme útokem, útěkem nebo zamrznutím.
Mírné napětí může být zábavné a je i docela zdravé. Před velkým večírkem, který organizujete, nebo před prezentací máte díky adrenalinu vše, co potřebujete pro to, abyste uspěli. Bystří vaše smysly, takže jste schopní se soustředit a odpovídajícím způsobem reagovat na vše, co přijde.
Vaše tělo je dokonale schopné se vyrovnat s krátkodobým napětím. Jste-li ovšem vystavení situacím, které naruší vaši odolnost a pocit tělesné i duševní pohody na delší dobu, výsledkem je stres. A dlouhodobý stres může vést k nespočtu různých příznaků: tělesných (bolesti hlavy, za krkem, bolesti v ramenou a jiných částech těla), duševních (potíže se soustředěním, úzkosti, strach z neúspěchu), a/nebo emocionálních (plačtivost, podrážděnost, výbušnost). Stres může vést k závažným onemocněním, vyhoření a depresím.
Stres je dočasná, ale nevyhnutelná součást výchovy dětí. Příznaky stresu u rodičů i dětí narůstají stejnou měrou, když mají pocit, že nemají nějakou situaci pod kontrolou. Často se to stává v období zkoušek ve škole, před velkými sportovními soutěžemi nebo když jsou rodiče pod velkým tlakem v zaměstnání. Nikdy nevíte, jak to může dopadnout (což neznamená, že v jiných situacích to víte). Pokud jste duchem přítomní a v kontaktu se svými myšlenkami a pocity týkajícími se stresu, všimnete si, že jste schopni je nestranně sledovat a stres rozdýchat. Je lepší pocity pozorovat, než se jimi nechat unést nebo je zcela ignorovat. Výsledkem pak je, že se eliminují vaše marné pokusy se stresem bojovat nebo ho zastavit a naopak se zvýší vaše schopnost být sami sobě oporou. Pomoci vám s tím může cvičení č. 5, Dobrý začátek dne.
Dobrý začátek dne
Je třeba pochopit, jak funguje naše mysl#
Mysl rodičů často jede na plné obrátky. A my máme sklony myslet si, že to, co nás rozčiluje a stresuje, je chování našich dětí. V tom se ale mýlíme. Napětí nezpůsobuje ani tak samotné chování, jako to, jak o něm přemýšlíme.
Když přijde Dorotin syn domů o dvě hodiny později, než bylo domluveno, vždycky ji to rozzuří. „Cítím se hrozně sklíčeně, depresivně,“ svěřila se mi. „Nevím, jak to mám udělat, aby chodil domů včas. Zdá se, že nic nezabírá. Prostě mě neposlouchá.“
Když jsem se jí zeptala, jaká myšlenka jí působí deprese, odpověděla, že je to její syn, kvůli kterému se cítí, že už nic nezvládá. Když jsem na ni tlačila dál a znovu opakovala svoji otázku, najednou si uvědomila, že ji často napadá jedna věc: „Moje děti ke mně nemají žádný respekt.“ A to je ono. Tato jediná negativní myšlenka jí způsobuje depresivní pocity, ne chování jejího syna. Při bližším pohledu na myšlenky vyvolané pocity napětí nebo stresu se ukáže, že existuje řada jiných způsobů, jak na stejnou situaci nahlížet. Například:
To je typické chování dospívajících.
No ano, já jsem se v jeho věku chovala stejně.
Nevyžaduji jejich respekt.
Když už teď s námi nebydlí jejich otec, jen mě tak zkouší.
Tak fajn, podívám se, jak si můžu získat jejich respekt.
Nikdo mě nemůže naštvat nebo vystresovat, jen já sama.
Jakmile si uvědomíte, že svoje myšlenky můžete ovlivnit, má to neuvěřitelně uklidňující účinek. Abyste to ale dokázali, nejdříve je musíte poznat, identifikovat a vzít za své. Myšlenky jsou jen myšlenky. Nejsou to fakta, jen to, co si vaše hlava o nich myslí. Není to pozoruhodné? Můžete se naučit ovládat, poznávat, nebo dokonce zpochybňovat věrohodnost svých myšlenek. Na počátku je vždy jejich pozorování. Sledujte chvíli svoji mysl — třeba u mytí nádobí, když si jdete zasportovat, při řízení, nebo když jste zaseklí v dopravní zácpě — a všimnete si všemožných typů myšlenek, jako například:
Myšlenky týkající se vás: Kdybych byl býval…
Myšlenky týkající se někoho jiného: Byl by na tom mnohem líp, kdyby se víc snažil.
Pochyby: Věnuji svému dítěti dostatek pozornosti? Nebo možná až moc?
Starosti: Co když…?
Nepravdivé myšlenky: Nikdy nezvládnu…
I děti sužují spousty pochybností a obav týkajících se všeho možného: jejich sociální skupiny, školy, situace doma a změn, kterými procházejí. A často se na ně přenáší i stres rodičů. V mnoha případech rodiče pouze opakují svoje chování z vlastního dětství a roli nadále hrají i stresory z tohoto období.
Maturantka Máša chodívá ze školy bledá a unavená. Poslední dobou špatně spí. Její perfekcionismus — a perfekcionismus jejích rodičů, kteří byli nucení zase svými rodiči, aby byli stále nejlepší ve třídě — znamená, že si často klade laťku příliš vysoko. Aby uspěla, dělá proto první poslední: zkouší si testy nanečisto, vyhledává doučování, vždycky má vypracované všechny domácí úkoly a opakovací cvičení, celé hodiny se učí— dělá prostě vše, na co si vzpomenete. Neúspěch je v jejich rodině neznámý pojem.
Když jsem se jí přátelsky zeptala, jestli má smysl se denně do noci učit a ráno brzy vstávat a znovu si vše opakovat, podrážděně mi odpověděla: „no, jistěže má! Neříkejte, že to nemá smysl! Kdybych to nedělala, mohla bych zapomenout na svoje vzdělání. Chci se stát lékařkou, a to se nestane jen tak samo od sebe.“ Pevně k sobě přitiskla rty a celé tělo jí ztuhlo napětím. Už měsíce neměla vůbec žádné volno.
Strach z neúspěchu a touha mít vše pod kontrolou vede Mášu k tomu, aby neúnavně studovala nebo se tomu snažila uniknout (jedením spousty čokolády a smažených brambůrek). Možná vám takovéto reakce na stres zní povědomě. Nejde o zkoušky ve škole, jde o ty nekonečné pochyby. Jak poznáte, že je něco dostatečně dobré? Možná zítra zapomenete, co jste se dnes naučili. A tak se stres dál a dál kupí.
Naše mysl v bdělém stavu denně vyprodukuje až tři tisíce myšlenek. To znamená v průměru padesát dvě myšlenky za minutu či téměř jednu každou sekundu. To je hodně. Než se nadějete, smetou vás, a vy najednou myslíte na něco úplně jiného, než na čem jste před chvílí pracovali. A taky… věříte všemu, co vás napadne? Co se všemi těmito myšlenkami?
Součástí školního výukového programu Mindfulness má smysl! i nácviků pro rodiče je zkoumání toho, jak funguje naše mysl, abychom si uvědomili, že i když máme nějaké myšlenky, nejsme jimi. Kdybychom byli těmito myšlenkami, nemohli bychom je sledovat. Následující cvičení začneme hrou, kterou můžete hrát i doma.
Zastavte na minutu svoje myšlenky#
Skupina dospívajících dostala za úkol na minutu přestat myslet — a hlavně nesměli myslet na trs žlutých banánů. „Pohoda,“ prohlásil Joe. Začali jsme. Asi po minutě jsem před sebou viděla napětí ve tvářích. Snažili se, seč mohli, ale nešlo to. Zeptala jsem se jich, čeho si během té jedné minuty všimli?
Děti mi vysvětlily, že nedokázaly přestat myslet na žluté banány. Jakmile se začnete snažit tlačit svoje myšlenky jedním směrem, dosáhnete obvykle pravého opaku. Nejen, že je dost těžké přestat myslet na banány, když to moc chcete, ale jakmile necháte svým myšlenkám volný průběh, začnou se vám v hlavě rodit představy banánů mnohem častěji, než kdybyste se je nikdy nesnažili zahnat. A pokud to platí pro neutrální myšlenky a představy, umíte si představit, co se stane, pokud jde o ty nepříjemné či zneklidňující.
Odvaha stanovit jasné hranice#
Období dospívání je kritické, co se týče stanovování hranic. Jakékoliv nedostatky v této oblasti nebo přílišná přecitlivělost způsobuje ve vztahu s vašimi dětmi zbytečný stres či podráždění. Ve věku okolo dvou, tří let začnou děti zkoušet různé způsoby, jak dostat, co chtějí. Pokud jste si zvykli to raději vzdát než poslouchat jejich fňukání, učíte je tím, že jejich neustálé sekýrování, křik a manipulace jsou účinné. Takové děti pak začnou svoji strategii dále vypilovávat. O deset let později váš dospívající potomek nasadí stejné zbraně, aby si vymohl větší kapesné, povolení kouřit nebo zůstávat venku tak dlouho, jak bude chtít.
Děti budou tuto svoji strategii využívat tak dlouho, dokud bude fungovat. Současně jde ale ještě o něco jiného. Pokud děti nemají žádné pevné základy, o které se můžou opřít, začnou být nejisté a ustrašené. Protože pokaždé, když dokáže dítě vyzrát na svoje rodiče, ukazují mu tím, že nejsou dost pevní. Dítě pak zachází dál a dál, dokud nenarazí na odpor, a v tu chvíli si uvědomí: Aha, takhle daleko můžu zajít. Tohle je nejzazší mez. Tady už narážím na zeď.
„Myslíš, že jsem moc přísná? “ zeptala jsem se své téměř třináctileté dcery Anny, když jsme spolu byly nakupovat. Právě jsem jí řekla, že jeden sáček smažených brambůrek týdně je až dost.
„Přísná?“ Úsměv v jejích očích mi prozradil něco, co už jsem delší dobu tušila. Laskavě mi vysvětlila, že když něco chce, bude to omílat pořád a pořád dokola, protože ví, že to nakonec vzdám. Užasla jsem.
Dobře, takže takhle to funguje. Díky, dcero, že jsi poukázala na moje slabé místo. Odteď mu budu věnovat svoji plnou pozornost. Budu se tomu věnovat tak dlouho, dokud nebudu moct říct: Tady přes to nejede vlak. Ne znamená ne. Dost bylo sekýrování i toho, jak rychle se vzdávám.
Díky pronikavému postřehu i silnému charakteru mé dcery jsem byla ve střehu. Musím jednat, dokud to jde; za rok za dva už bude moc pozdě. Jakmile děti dosáhnou věku čtrnácti, patnácti let, už toho jako rodič moc nezmůžete. Moje dcera už teď dospívá hrozně rychle. Vidím to, a nemůžu to ani zastavit, ani s tím něco udělat. Můj rychlokurz začal o něco později ten samý den. Bylo nad slunce jasné, že času není nazbyt.
Jak si poradit s otravováním našich dětí#
Chvíle intenzivní radosti: Byl víkend, dům byl plný mladých lidí, na stole čekala mísa polévky a čerstvě upečeného chleba. Život byl skvělý. Kluci byli doma se svými přítelkyněmi a Anna jen tak poletovala kolem. Sem tam skočila k hrůze svých bratrů na gauč mezi ně a jejich přítelkyně.
„Hele, Anno, co si myslíš, že děláš?“ houkli na ni.
S triumfálním výrazem nasadila ten nejsladší úsměv a řekla: „Můžu si sem sednout? Prosím?“
„Tak jen na chvilku. A pak nám dáš pokoj, dobře?“
Poslušně přikývla a zavrtěla se, aby si na gauči udělala víc místa. Po jídle si všichni šli po svém, zatímco Anna se zamknula v koupelně. Po hodině vystřelila po schodech dolů, s černýma pandíma očima, narychlo nanesenou tvářenkou a ve svetru, který vypadal, jako by se při praní srazil. Zírala jsem na ni šokovaně a pomyslela si: „Vypadáš hrozně.“ Nahlas jsem ale neřekla nic.
„Mami, do kolika můžu zůstat venku? Všichni ostatní mají být doma v jednu.“
„V jednu? V žádném případě! Je ti třináct! Chci, abys byla doma do jedenácti.“
„Do jedenácti? Kde žiješ, někde v jeskyni, nebo co? Nikdo, a tím myslím fakt nikdo, nemusí být doma tak brzy. Většina rodičů ani nestanovila přesný čas. Lily se může rozhodnout sama a Karolína taky. Vlastně všichni. Žádný problém. Ale no tak, nech toho! Přijdu v jednu! Ber, nebo nech být.“
Napětí se stupňovalo. Začalo velké dohadování. Cítila jsem, jak mi začalo škubat ve svalech v ramenou. Tohle jsem opravdu nepotřebovala. Myslela jsem, že je to za námi. Měla jsem za to, že jsem se v tomto ohledu vyjádřila jasně. Ten den jsem nestála o žádné kňourání. Byl to tak krásný večer.
Na své vnitřní Richterově stupnici jsem zaznamenala menší chvění. Něco mě tlačilo do kouta, kde jsem se cítila zranitelná a neschopná reagovat tak, jak bych chtěla. Mysl mi zastřely chmurné myšlenky a stoupající hladina adrenalinu.
Co budu dělat, když mě jako matku úplně odmítne proto, že jsem moc přísná? Co když mě bude ignorovat a já nad ní nebudu mít žádnou moc? Nebo co když přestane chodit domů úplně a odstěhuje se, jak pořád vyhrožuje? Točila se mi z toho všeho hlava. Sváděly jsme starou bitvu a já jsem byla připravena, že si jizvy z ní ponesu ještě dlouhá léta. Zatímco dcera neustále vyčítala, fňukala a otravovala, narůstal ve mně tlak jako v papiňáku, kterému zavřeli ventil. Ne… moment! Už to nešlo vydržet.
Požádala jsem ji, ať přestane. Jenže ona pokračovala, vztekem celá bez sebe z mé směšné reakce. Nadávala mi, že jsem nemožná matka, a pak jen chňapla po klíčích na stole a chystala se odejít. Na sobě měla moji bundu. „Odcházím“ řekla a zamířila ke dveřím.
Proč je to s ní tak hrozně složité? Proč nemůže pro jednou udělat, co jí řeknu? Nikdy to s ní nebylo lehké. To neustálé kritizování. Rozčiluje mě to. Co mě ale rozčiluje ještě víc, je moje vlastní zranitelnost. Moje pochyby. Moje neschopnost říct prostě „Ne, tady to končí!“ Co je na tom tak těžkého? V práci nebo s kluky to nebyl nikdy problém. Ale s ní… Jde mi rovnou po krku. V hlavě se mi rozezněl alarm. Situace vyžadovala zásah.
Popadla jsem ji za bundu a přinutila podívat se mi do očí. Můj hlas byl klidný, jasný a přátelský. Na vyjednávání ohledně příchodu domů tu není místo. „Anno, přijdeš v jedenáct a hotovo. Ani o sekundu později.“
„Dobře, jak chceš“ vybuchla. „Ale až se mi budou všichni smát, bude to tvoje chyba.“ Naštvaně odkráčela.
Byla jsem vyčerpaná. A věděla jsem, že to byl teprve začátek.
Rekonstrukce základů#
Něco hluboko uvnitř mě naříká. Vše, co se stalo, mě rázem jemně a současně bolestivě nasměrovalo k mému dlouho skrývanému a zranitelnému místu. Cítím se hrozně. Není lehké se k němu dostat, ale ze zkušenosti vím, že za mými pocity se skrývá ještě něco jiného: prostor k hájení vlastních zájmů. Směřují svoji pozornost k dýchání a všímám si jeho neustále se měnícího pohybu. To mě naplní klidem a jistotou: Dechje tu stále se mnou, s ním jste vždy v přítomnosti.
Pak se vydám k hmatatelnému a zraněnému místu ve svém vnitřním světě. Je blízko u srdce.
Co tam je? Co tam cítím? Opatrně se přibližují a rozsvěcím. Světlo se vrhne do všech dříve temných míst a koutů. Teď je vidím a cítím. Je tam bolest, smutek. Na světlo vystupuje hrozný pocit osamění i strach z odmítnutí. Seberu veškerou odvahu neohroženého průzkumníka a zůstávám s nimi. Na povrch začínají vystupovat různé obrazy. Moje „ne“ nebylo akceptováno. Můj opačný názor byl neodvolatelně potrestán. Neviděla jsem žádný prostor pro vyjednávání či osobní názor. Anna si dělala, co chtěla. Opatrně se pokouším přiznat si zraněné pocity. Obracím se k nim s láskou a následujícími slovy: „To je v pořádku.“ Jsem v přítomnosti a upouštím páru, která se ve mně tak dlouho kupila. Ventil je teď otevřený. Mým vnitřním světem zavál čerstvý vítr.
Takže tohle mi působilo moje nesnáze! Musela jsem se dostat až na místo, kde se nachází můj názor zadupaný do země, okleštěná nezávislost a odkud pochází můj strach z odmítnutí nebo z toho, že zklamu ostatní. Moje otevřená náruč vytvořila prostor a dala mi svobodu více se svou dcerou vyjednávat, odolávat jejímu dorážení, dokázat vytyčit jasné hranice, a hlavně přitom neztratit smysl pro humor. Budu ji pozorně sledovat. Některé věci bude nutné upravit, některá pravidla odvolat, pokud bude třeba. A vyžaduji respekt, tolik respektu, kolik projevím já jí. Dělám to na základě důvěry, zodpovědnosti, starosti o ni, a hlavně z lásky — už ne ze strachu.
Jsem vděčná za zrcadlo, které mi moje dcera neustále nastavovala, a díky němuž jsem dokázala vnímat překážky, které mi stojí v cestě. Ty překážky jsou jako tenká vrstva ledu na hladině velké louže vody. Jen co se propadnete, ucítíte pevnou půdu pod nohama. Cvičení č. 7, Pevní jako skála, vám pomůže čelit překážkám stejně jako pochybnostem o svojí odvaze, síle a odolnosti.
Pocitům vytvoříte prostor, zatímco chování omezíte hranicemi.
Pevní jako skála
Pevní jako skála
4. Druhá část: Soucit#
Nebesa jsou čarovně modrá.Hladina odrážímalá bílá oblaka,zářící paprsky slunce,průsvitná, zlatem lemovanánebeská stvoření.Pomalu,konejšivě a klidněproplouvají kolema nezanechávají za seboužádnou stopu,jen poznání:Jednou pominou.—Eline Snelová
Každý z nás má v sobě soucit. Pro každého z nás je přirozená snaha ulevit si od bolesti a utrpení a podporovat pocit štěstí. ím nejtěžším úkolem při výchově dětí je udržet rovnováhu mezi otevřenou myslí (mindfulness) a vřelým srdcem (heartfulness). Jsou-li srdce a mysl v rovnováze, dokážete projevit hluboké city a jednat rozumně, a to jak s ohledem na sebe samé, tak i na ostatní, včetně vašich dětí. Není to vůbec snadné, a jakmile vaše děti dosáhnou puberty, je to ještě těžší. Když se ale začne situace vyostřovat, tím nejdůležitějším se stane soucit a pochopení — jak ke svým dětem, tak sami k sobě.
Přijímejte krize s vděčností#
Byly asi tři hodiny ráno. Bylo chladno. S trhnutím jsem se probudila a okamžitě mě zaplavil nepříjemný pocit. Je doma? Když jsem se opatrně vkradla do jejího pokoje, viděla jsem jen ustlanou postel, ve které nikdo nespal. Já jsem to věděla.
Měla jsem pocit, jako by ze mě někdo vysál všechen život; byla jsem vyčerpaná. Nebylo to poprvé, už se to takhle táhlo měsíce. Proč to tak je? Alkohol, špatní přátelé, problémy ve škole… nemluvě o tom, jak je nervózní. Vždycky jen, co přijde domů, už by zase někam utíkala, pryč od všeho známého a bezpečného, pryč od všeho, co je jí drahé. Nemá cenu zamykat dveře; uteče oknem.
Chtěla bych to zastavit, obejmout ji a ochránit před mužskými predátory a drogovými dealery. Mít nad situací kontrolu. Ale ať dělám, co dělám, nemá to absolutně žádný efekt. Mám pocit, že jsem selhala, a to mě děsí, protože já jí musím pomoct. Měla bych vědět, jak ji podpořit, jenže já tu odpověď neznám.
Henk, můj muž, se taky probudil. Už od pohledu a podle toho, jak zněl, měl naopak k vyčerpanosti daleko. Byl vzteky bez sebe. Nadával jako špaček: „Už je zase venku? Kdo si myslí, že je? Tohle je opravdu příliš. Ničí mě to a už to nemíním dál snášet!“ A pak jsem ho poprvé viděla plakat. Ohromné rodičovské slzy bezmoci se mu koulely po neoholených tvářích. Bylo v nich všechno nahromaděné napětí, smutek a bezmoc.
Beze slova jsme se oblékli a vydali se do noci hledat naši dceru. Byla na večírku doma u jednoho z přátel. Žádní rodiče na dohled. Když nás uviděla, pokusila se utéct a křičela přitom: „Nikam s váma nejdu, jestli si tohle myslíte.“
Navzdory probíhající krizi jsem si začala něco uvědomovat. Narůstalo ve mně cosi laskavého, cosi živého a silného. Viděla jsem, jak je zmatená, slyšela jsem, jak volá, ať ji necháme na pokoji, ale najednou jsem vnímala i její zranitelnost. Bolelo mě, když jsem viděla, jak moc bojuje a jak moc se trápí. Cítila jsem s ní, ale zároveň jsem věděla, že neustoupím. Byla jsem zodpovědná za to, že bude v bezpečí, a to po tak dlouhou dobu, dokud to sama nedokáže.
Něco se změnilo. Protože jsem si dokázala představit, jaké to je být na jejím místě, necítila jsem už jen svůj strach a bolest, ale i její. Byl to obrovský rozdíl. Nebyla jsem proti ní, ale s ní. A ona to cítila také.
Představte si sami sebe na místě svých dětí
Přežít#
Děti i rodiče stejně jako učitelé a sociální pracovníci reagují při konfliktu nebo v krizové situaci instinktivně a automaticky. Stále máme svůj starý pud sebezáchovy, který velí utéct, útočit nebo zmrznout na místě. Některé věci bagatelizujeme a znevažujeme, některé lidi ignorujeme nebo zesměšňujeme nebo jim rovnou vyhlásíme válku. A čím jsme starší, tím častěji vyhlašujeme válku i sami sobě, podrobujeme se tvrdé kritice, případně sami sebe přesvědčujeme o své nadřazenosti: Alespoň si vedu lépe než… Zní nám to povědomě, protože spoustě z nás se od našich rodičů dostalo hodně zbytečné kritiky: „Však on tě ten smích přejde“, „Nehrb se pořád“ nebo „S takovými známkami nikdy nenajdeš práci“. Když neustále posloucháte, že vaše záporné vlastnosti převažují nad kladnými, nakonec tomu sami uvěříte. Nedostatek sebevědomí a sebeúcty může děti vést ke špatným rozhodnutím, špatným přátelům, ke hledání všech možných způsobů, jak otupit či zamést pod koberec nepříjemné pocity. Můžou si začít ubližovat i jinak, a to až do té míry, že přestanou mít chuť žít. Celosvětový nárůst počtu dětí se sebevražednými sklony narůstá znepokojivě rychlým tempem.
Pár dní byl zase klid. Byly jsme častěji ve spojení. Bylo to, jako by zase úzkou skulinou mezi mraky vykouklo slunce. Byla zpátky, ta dcera, co jsem znávala. Upřímná, vyspělá, statečná, silná a vřelá. Objímaly jsme se, dávaly si najevo, jak moc se máme rády a jak moc nám tato objetí chyběla. Řekla mi, že si nemůže pomoct. Že nemá nejmenší ponětí, co jí vždycky přeletí přes nos, že je to, jako by ji ovládal někdo jiný. A když se to stane, že je z toho sklíčená. Řekla, že se uvnitř cítí úplně prázdná a nechce se jí žít. Když jsem se jí zeptala, jestli chce skutečně umřít, zakroutila hlavou: „Ne, to ne.“ Ale něco ji trápilo a ráda by se toho zbavila. Neměla tušení, co to je, ale vyhánělo ji to pryč z domu. A to něco bylo mnohem silnější než ona.
A pak problémy znovu nabraly na síle.
Buďte svému srdci oporou#
Svoje srdce chovám v lásce a snažím se spojit s tím jejím stejně jako se srdci ostatních rodičů na celém světě, kteří si prochází něčím podobným. Jsem jedním z milionů rodičů milionů dospívajících dětí, kteří se chovají úplně stejně. I s nimi jsem propojená. Pomáhá mi to a uklidňuje mě to.
A to je vše, co prozatím můžu dělat. Jakkoliv to může být těžké a smutné, nemůžu si to nijak usnadnit, můžu to pouze udělat o něco snesitelnější. Soucit se sebou samým funguje podobně jako kyslíková maska — v krizi ji nasazujete nejdříve sobě, a až teprve pak pomáháte svým dětem. Soucit se sebou samým nám pomáhá dýchat, neskončit v pasti nastražené strachem a šokujícími představami dětí, co utíkají z domu, propadají drogám, ubližují si, nebo si dokonce berou vlastní život.
Soucit se sebou samým mírní naše sklony k sebekritice, takže můžeme ospravedlnit svoje pocity a myšlenky jako: „Tohle jsem ale měla vědět…“, „Vždyť jsem její matka a už 30 let pracuji jako terapeutka.“ Nebo pocity studu, které se vynoří, kdykoliv se zase něco pokazí. Dokážete-li mít soucit sami se sebou, získáte tím prostor, ve kterém převládá vřelost, klid a emoční stabilita.
Soucit se sebou samým vás učí žít život bez „skafandru“, vnímat svoje vlastní utrpení i utrpení ostatních lidí — chápete je, místo toho, abyste je litovali, jste schopni si sami sebe představit na jejich místě, aniž by vás to zdrtilo a přemohly vás emoce.
Soucit se sebou samým vás učí dívat se a poslouchat jinak, pozorovat a nehodnotit, ale respektovat záludnosti života. Zůstanete v kontaktu se svým vnitřním zdrojem moudrosti a se svou intuicí, která vás stejně jako Severka dokáže navést správným směrem a najít tu správnou cestu. A co dál?
Nastal okamžik, kdy jsme si oba s Henkem uvědomili, že na to sami nestačíme. Potřebovali jsme profesionální pomoc. Co ale následovalo, bylo zdlouhavé a často frustrující hledání, řada různých sociálních služeb a nekonečné byrokratické průtahy. Nakonec jsme ho ale našli, člověka, který byl připraven se na naši dceru podívat, opravdu jí naslouchat a pomoci znovu se najít. Někoho, kdo do své profese vkládá srdce i duši a kdo nepřestane, dokud naše dcera znovu nenajde pevnou půdu pod nohama. Netrvalo dlouho, a už byla samý smích, když jsme ji ze setkání s terapeutem vyzvedávali. Poradil nám, abychom alespoň jednou týdně podnikali společně něco zábavného — a naše dcera si měla vybírat, co to bude.
Soucit se sebou samým#
Jsme jen lidé. Máme svoje přednosti i nedostatky. Ne vždy uspějeme a nadále nás čekají situace, které otřesou našimi iluzemi o dokonalosti a kontrole.
Naštěstí můžeme sami sobě i ostatním nabídnout víc než jen schopnost utéct, zaútočit nebo zmrznout na místě. Především můžeme sami sobě v těžkých dobách poskytnout bezpečí a starostlivou péči. Nikdo jiný neví lépe, co se odehrává pod maskou „všechno mám pod kontrolou“. Kdo zná nejlíp vaše chytré únikové cesty, kdo naplno vnímá vaši bolest a je vždy po ruce, když potřebujete přátelství, podporu a soucit, a to ve dne, v noci? Jen vy sami.
Možná vám to zpočátku bude připadat nepřirozené být sami k sobě ohleduplní a citliví, obzvlášť pokud si myslíte, že jste něco pokazili a cítíte neodolatelnou touhu se ponížit. Můžete ale nacvičit, jak se vidět v jiném světle, stejně jako se matka a otec dívají na svoje novorozené dítě. Jen co svým zraněným citům projevíte pochopení, přestanete bojovat proti zmateným pocitům a začnete hledat štěstí, vznikne prostor pro vaši přátelskou a hravou stránku. Budete tolerantnější k chybám i pocitům svým i ostatních lidí — ale nebude to hned, přijde to časem. A pak se jednoho dne přistihnete, jak se usmíváte v situacích, ve kterých by to dříve nešlo.
Buďte svému srdci oporou
Když už jsme zvládli nastolit rovnováhu mezi srdcem a myslí, soucit může pozvolna narůstat. Jestli jsme ale zvyklí sami sebou opovrhovat, nebude to jednoduché. Naše automatické reakce pochází z temných míst plných žalu a starých nezhojených ran. Za naši námahu to ale stojí: Dokud sami sebe odmítáme a nedokážeme si přiznat vlastní bolest a žal, často nevědomky odmítáme i žal a bolest našich dětí.
Menší neshody#
Jim studuje druhý ročník na střední škole. Nedávno mu bylo šestnáct. Ke vstupnímu pohovoru do programu Mindfulness má smysl! dorazil s kalhotami visícími nebezpečně nízko na bocích, vlasy nabarvenými na červeno-černo a dlouhou patkou, co mu zakrývala oči, a v tričku s nápisem REST IN PIECES. Prohlašoval, že vlastně nemá žádný problém, ale jeho matka, už tak dost otravná, měla pocit, že je třeba něco změnit. Na otázku, proč se chce programu zúčastnit, odpověděl: „Bývám unavený, rozmrzelý a někdy se necítím dobře. Špatně spím a mám čím dál větší potíže se soustředěním.“
Když jsem se ho zeptala, jak to vypadá u něj doma, trochu uštěpačně odpověděl: „Ále, doma je všechno v pořádku. Jen sem tam menší neshody.“ Když jsem zatlačila a chtěla vědět víc, svěřil se, že se mu moc nelíbí fakt, že mu matka nedůvěřuje. Všechno mu neustále kontroluje, včetně domácích úkolů a jeho pokoje. Taky neustále kritizuje lidi, se kterými se stýká. „Není to lehký“ zamumlal. „Ale takhle to asi chodí.“
„Co obvykle děláš, když něco není lehké? “ zeptala jsem se jakoby nic.
Oči mu trochu potemněly, pokrčil hubenými rameny a odpověděl: „Ále, popadnu první věc, co mi přijde do ruky, a rozflákám ji na kousky.“
Jim skončil v Mindfulness tréninku ve skupině s dalšími dvěma kluky a třemi dívkami. Jejich společnými symptomy byly strach z neúspěchu, prudké změny nálad a špatné soustředění. Všichni měli potíže se zvládáním intenzivních pocitů. Svoje emoce ventilovali okamžitě, impulzivně, stejně jako to někdy dělají jejich rodiče.
Pochopení pro vlastní pocity#
Během našeho čtvrtého sezení se Jim rozpovídal o hrozné hádce, která toho dne proběhla mezi ním a jeho matkou. Velmi se na něj zlobila kvůli špatným známkám a neustále na něj křičela, že z něj nic nebude. Že skončí na celý život za pokladnou v supermarketu, jestli se to nezlepší. A jaká hezká holka by o někoho takového stála? V Jimovi narůstal vztek a utekl do svého pokoje. „Moje první myšlenka byla: „Chci něco rozbít, rozmlátím svůj psací stůl. To ji přinutí přijít za mnou nahoru“ Místo toho se ale stalo něco jiného. Vzpomněl jsem si na kostku ledu v dlani a vnímání svých pocitů. Podíval jsem se znovu na ten pocit a uvědomil jsem si, Že jsem strašně smutný. Cítil jsem se tak sám. Bylo to fakt hrozné. Celý jsem se roztřásl a v břiše jsem měl pocit, jaký mívám vždycky, když mi nikdo nerozumí. Vždycky, když se takhle cítím, něco rozbiju, ale tentokrát jsem to neudělal — začal jsem dýchat. Bylo to hrozně divné, ale dýchání mě zavedlo k čemusi, co vypadalo jako oko tornáda a kde bylo ticho a klid. Nemusel jsem dělat vůbec nic, jen čekat, až se to přežene. Bylo to poprvé, kdy jsem nic nerozbil. Ale pak jsem byl hrozně vyčerpaný.“
Jim si povzdechl a s ním i celá skupina, která mezitím pozorně naslouchala. Pogratulovala jsem mu, že si v tak složité situaci dokázal všimnout svých myšlenek i smutku, který se ukrýval za pocitem vzteku. I ostatní dali najevo, jak je skvělé, že to zvládl.
„Bylo to jen jednou,“ odvětil tiše Jim.
Potom jsme dál mluvili o pocitech smutku i vzteku, se kterými měli všichni svoji zkušenost. Shodli jsme se na tom, že je třeba se vrátit ke svému dechu, i kdyby to bylo uprostřed té nejhorší krize. Nebo možná hlavně tehdy.
Jak zahojit svoje srdce#
Na svoje děti se nedíváme objektivně. Je-li náš úhel pohledu určován vlastní dříve prožitou bolestí, smutkem či zraněními, ve chvílích stresu to bude mít obrovský vliv na naši reakci. Bude to trvat tak dlouho, dokud se tato stará zranění nezahojí. Proces uzdravování začíná tím, že projevíte soucit a pochopení s těmi částmi sebe sama, které stále trpí. A stejně tak jste proti nim, kdykoliv na svoje dítě reagujete automaticky — příliš drsně či příliš poddajně, lhostejně, necitlivě nebo vaši reakci vyvolá pocit bezmoci.
S Jimovou matkou vedeme pravidelné rozhovory. Program Mindfulness už má třikrát za sebou a často se účastní tichých dnů rozjímání. „Abych udržela doma pořádek,“ říkává s úsměvem. Pomalu ale jistě se zlepšuje a naučila se čelit smutku, kterému často podléhala jako dítě. Teď už si dokáže přiznat svoji starou bolest a sama sobě poskytnout útěchu.
Vyrostla v rodině se šesti dětmi. Jeden z jejích bratrů byl autista. Jejich domov byl plný křiku a kritizování jeden druhého, okolo emocí se chodilo po špičkách. Bratr s autismem byl vždy na prvním místě. Často se choval agresivně, zatímco ona se musela ovládat a svoje emoce potlačovat. A že jich v sobě měla opravdu hodně. „Proč prostě jen bez problémů nedoděláš školu, ať máme aspoň o jednu starost míň,“ slýchávala od svého otce. A tak se stala neviditelnou. Nikdy se jí nedostalo žádné pochvaly, zato si vytvořila strategii, jak zaútočit na svoje okolí, kdykoliv se začala cítit nepříjemně. Tímto způsobem se jí dostalo pozornosti, i když ne takové, jakou tak moc potřebovala. Spíš naopak.
Jakmile se zaměříme na svůj vnitřní svět, poznáme ho a naučíme se ho milovat, vytvoříme si tím podmínky pro to, abychom mohli milovat i vnitřní svět svých dětí. Bez sebelásky to nejde, protože jak se můžeme ke svým dětem přiblížit, když si neustále držíme odstup? Jak se můžeme ke svému dítěti chovat s úctou, když my sami jsme zahlcení pocity viny, studu a sebekritikou? Soucit se sebou samým je základním předpokladem pro to, abychom mohli mít soucit a pochopení pro druhé. Existuje spousta malých každodenních způsobů, jak lze soucit nacvičovat. Pomoct vám může cvičení č. 10, Touha být šťastný.
Touha být šťastný
Jim a jeho matka teď spolu vychází o mnoho lépe. Jim už nemá potřebu něco rozbíjet, zatímco jeho matka už nemá tolik důvodů, proč dávat průchod svému hněvu. Nejen že k sobě začali být ohleduplnější, ale mají i větší pochopení pro emoce toho druhého.
Pochopení pro ostatní neznamená, že musíte chtít všechno napravovat. [o by stejně nešlo. Jen namísto toho, že se ke svému dítěti obrátíte zády nebo za něj budete chtít všechno vyřešit, mu můžete nabídnout svoji otevřenou náruč a vřelé srdce.
Nabídněte svoje emoce#
Čtrnáctiletá Eva si ve škole o přestávce psala s kamarády na Facebooku. Pak na ni zavolala kamarádka, ať jde k ní. Eva odešla od stolu a zapomněla si zamknout tablet. Ve zlomku sekundy jí tablet sebral jeden ze spolužáků ze třídy, naťukal několik řádků a tablet vrátil na lavici. O chvíli později dostali všichni učitelé ve škole, její rodiče, prarodiče a další příbuzní zprávu, že se Eva vyspala s jedním z učitelů. Ke zprávě byl přiložený obrázek Evy v miniaturních bikinách a telefonní číslo pro všechny, kdo by ji rádi kontaktovali.
Silně rozrušená Eva s pocitem naprosté bezmoci přijela na kole domů. „Už nikdy se do té školy nevrátím,“ znělo jí pořád dokola v hlavě. „Nikdy, nikdy!“
Její maminka byla naštěstí doma. Vyslechla Evu, aniž by v tu chvíli měla jakékoliv připomínky k internetu, sociálním médiím, jejím spolužákům nebo k samotné Evě. S otevřeným a chápavým srdcem naslouchala svojí dceři, vnímala její bolest i hanbu, aniž by se to snažila jakkoliv řešit nebo její bolest tišit. Na to ještě nebyla ta pravá chvíle.
Poslouchala a odolávala nutkání vyjádřit svůj názor. Zároveň ale ve svém vlastním srdci i žaludku cítila tu hroznou zradu, která ničila její dceru. S vědomím této bolesti doprovázela dceru při její první velké konfrontaci s nespravedlností a zradou. Jen poslouchala. Bez jakýchkoliv podmínek…
Rodičovská péče v mnoha případech nevyžaduje nic jiného, než dát dětem prostor, aby mohly být v každé situaci, kterou právě prochází, samy sebou. Všechno, co se od vás očekává, je plná pozornost bez jakýchkoliv soudů. Jde o to nabídnout svoje srdce bez omezujících názorů, předsudků, kritiky nebo stereotypního myšlení.
Domácí oddechový čas
Pohádka o dvou vlcích
Stačí, když si uvědomíte, že se padací mosty ve vašem srdci zvedají, hradby posilují a že vy sami jste před svým srdcem na ústupu, a pak zvolíte jinou cestu.
Nechte se inspirovat následujícím příběhem původního indiánského obyvatelstva v Americe.
Dědeček poučoval svého vnuka o životě. „Uvnitř mě se odehrává zuřivá bitva,“ řekl chlapci. „Dva vlci spolu svádí hrozný souboj. Jeden z nich rád dělá potíže. Často je nepřátelský, rychle se přestává ovládat, je netrpělivý a plný závisti, zloby a chamtivosti. Navíc je ještě panovačný a sobecký. Jakmile si to ostatní nechtějí nechat líbit, předstírá, že on sám je oběť, nebo se strašlivě rozčílí. Nikdy doopravdy neposlouchá, myslí si, že má vždycky pravdu, že všechno ví nejlíp a že je něco víc než ostatní.
Ten druhý vlk je hodný. Je trpělivý, a poslouchá, než sám promluví. Je upřímný, ochotný, starostlivý a milý. A nejen to. Navíc má i smysl pro humor a situace bere takové, jaké jsou. Je velice pozitivní, raději vidí v ostatních to dobré a nikdy nikoho nepomlouvá za zády. Je důvěryhodný a spolehlivý.“
Vnuk dědečka pozorně poslouchal, přemýšlel o tom, co právě slyšel, a pak se ho zeptal: „Kdo ten souboj vyhraje?“ Starý muž se usmál a odvětil: „Ten vlk, kterého nejvíc krmím.“
Jestli máte chvilku čas, přečtěte si příběh ještě jednou, a vybavte si konkrétní situace v životě vašeho dítěte, kdy jste krmili buď jednoho, nebo druhého vlka. Možná jste si hned vzpomněli na chvíle, ve kterých byste nejraději jednali líp nebo úplně jinak. Možná myslíte na něco, za co se stydíte, nebo máte pocit viny. Takhle totiž naše mysl funguje: Nejlíp si pamatujeme situace, ve kterých si myslíme, že jsme selhali. Proto vám radím, abyste se drželi vzpomínek na nespočet těch chvil, kdy jste tu pro svoje dítě byli. Jejich první den ve škole, vaše ruka kolem jejich třesoucích se ramínek a uklidňující slova: „Vždycky se pro tebe vrátím. Nikdy tě neopustím.“ Vzpomeňte si na tu spoustu různých změn, jakými jste spolu prošli, od těhotenství, porodu až do dnešních dnů. Čas, který spolu sdílíte, je tak vzácný!
Jakou vlastnost hodného vlka ve vás byste rádi trochu víc přikrmili? Je to smysl pro humor, trpělivost, veselá povaha, ochota či sebepřijetí? Neboje to něco jiného? Vyberte si jednu takovou vlastnost a moment, ve kterém byste na ní rádi zapracovali. Například během ranního shonu nebo během hádky.
Které špatné vlastnosti zlého vlka byste dokázali krmit míň? To, že všechno víte nejlíp? Že neposloucháte? Negativní posuzování sebe i svých dětí? Něco jiného? A opět si vyberte okamžik, ve kterém byste chtěli zkusit něco neříct nebo neudělat.
Posilování našich pozitivních stránek dělá skutečné divy a stejně tak bdělá pozornost. Stačí jen, když každý den strávíte několik minut s vlastnostmi jednoho i druhého vlka. Co v sobě živíte, to roste; čemu nevěnujete pozornost, uvadne a odumře.
Umění správné konverzace#
Každá lidská bytost touží po tom, aby ji bylo slyšet. Všichni chceme, aby nás někdo vnímal, rozuměl nám a dokázal nás ocenit. Umět správně naslouchat řešení či dobře míněné rady.
Není snadné být při rozhovoru zcela duchem přítomný, soustředěný na „tady a teď“. To, co slyšíte, není vždycky to samé, co ten druhý říká. Jakmile začnou vaše děti dospívat, možná zjistíte, jak složitá může být komunikace. Když jsou děti malé, snadno se přizpůsobí. Většinou vás poslechnou a není pochyb o tom, že jste středem jejich vesmíru. V pubertě se tohle všechno změní. Děti začnou být kritické, vnímají vše kolem sebe černobíle, dělají si na všechno svůj vlastní pevný názor a ani na okamžik nezaváhají, pokud jím mají zhodnotit vás nebo vaše chování. Dospívající, kteří mají pocit, že vědí všechno líp než vy, umí být pěkně otravní. Nicméně jejich originální nápady i unikátní pohled na věc můžou být naprosto fascinující, a to je hrozně milé. Potřebují vás jako svoje první publikum. Sloužíte jim nejen jako někdo, proti komu se můžou bouřit, ale také jako někdo, od koho se naučí, jakou hodnotu a vliv může mít jejich pravda.
Když budete pořád dokola rozebírat jednu věc, nebudou se s vámi párat: „Tak jo, už jsi skončil s přednáškou? Můžu jít?“ Jen obrátí oči v sloup na znamení, že jste ztracený případ, nebo pokrčí rameny s tím, že to vzdávají. Někdy je můžete i překvapit, když si například uvědomí, že nakonec nejste tak špatní a že s vámi můžou mluvit i o tak citlivých tématech, jako je sex nebo drogy. Váš vlastní příklad i způsob, jakým je učíte být zodpovědnými za své činy, jim poslouží jako jejich vnitřní návod. Prostřednictvím upřímných a otevřených rozhovorů o tom, co je a není dovoleno, i neustálého opakování se učí naslouchat — vám i svému vlastnímu, dospívajícímu já.
Ať už vaši dospívající potomci říkají nebo křičí cokoliv nebo se rozhodnou cokoliv ignorovat, s vámi to nemá nic společného. Mají vás rádi. Jste těmi nejdůležitějšími osobami v jejich životě a oni vážně potřebují vaši přítomnost, váš pohled na věc i vaše pochopení a soucit. Jen chtějí, aby o tom nikdo nevěděl.
Můžete si myslet, že komunikace je snadná věc, ale to bývá jen zřídkakdy. Někdy neúmyslně kopírujeme způsob, jakým nám naslouchali (nebo nenaslouchali), když jsme byli sami mladí.
Sedmnáctiletá Sofie se zeptala: „Mami, neviděla jsi někde můj diář? Ještě před chvilkou ležel na stole.“ Její matka jí naštvaně odpověděla: „Nikdy si po sobě neuklízíš svoje věci. Neďivím se, že pořád něco ztrácíš.“ Sofii to překvapilo: „Jen jsem se ptala.. .“
I v ideální situaci, kdy oba dva chcete skutečně vědět, co má ten druhý na mysli, může mluvení a naslouchání vést k nedorozumění. To, co slyšíte, není vždycky to, co ten druhý říká; často jde spíš o to, co si myslíte, že říká. Více vám objasní cvičení Domácí oddechový čas.
Slyšíš mě, ale neposloucháš#
Caroline se hrnula po schodech dolů, brala to po třech, a přitom ze sebe chrlila, jak úžasný je její nový přítel, který jí právě textovkou vyznal lásku. Najednou přestala mluvit a zakřičela na svoji matku, která byla ve stejné místnosti, ale věnovala se něčemu jinému: „Mami, já ti říkám něco důležitého!“
„Já tě slyším,“ řekla jí na to matka.
„Jasně, ale neposloucháš. Nikdy neposloucháš, když se ti snažím říct něco důležitého.“ Matka se zamračila a vrátila se ke své práci.
Naslouchání začíná tím, že se vědomě rozhodnete začít naslouchat. To platí u všech forem komunikace. Samozřejmě že pro samotné dospívající je někdy oříšek vás poslouchat. Stokrát denně jim můžete říct, aby zavírali dveře, zhasínali světlo na chodbě, aby vyndali z tašky zpocený dres a tu tašku uklidili. Jsou mistři selektivního naslouchání. Na super rychlou digitální komunikaci se všemi přihlašovacími jmény, hesly a zkratkami jsou zvyklí, ale vnímání přítomného okamžiku není jejich silnou stránkou. Přesto potřebují, abychom jim naslouchali.
Pozorné naslouchání#
Teď, když čtete tuto knihu, byste ji klidně mohli na chvíli odložit. Můžete zavřít oči a říct si, že budete jen tak poslouchat. Co slyšíte? Co je to za zvuky, které vás obklopují? Jsou hlasité, nebo tlumené? Jsou blízko, nebo daleko? Jsou před vámi, nebo za vámi? Nebo možná nad vámi? Možná slyšíte švitoření ptáčka, bubnování deště nebo hvízdání větru. A třeba slyšíte něco úplně jiného.
Některé zvuky jsou vám příjemné, třeba zpěv ptáků nebo hudba; některé méně, napadá mě například burácení motorky pod okny nebo zvuk vrtačky u zubaře. Zvuky jako hlasitě puštěná televize nebo zvonění v uších můžou být rušivé, zatímco šumění moře nebo ticho vás uklidní. Jakmile začnete trénovat svoje naslouchání, zjistíte, jak hrozně rychlé, nestálé a nevyhnutelné jsou vaše reakce. Vaše mysl vždycky přijde s vlastní interpretací toho, co slyšíte, a do všeho se plete. Vaše mysl se snadno vyburcuje a rozčílí — nejen během dne, ale i v noci. Pokud budete dělat totéž, vyčerpá vás to.
Dvakrát domácí oddechový čas
Plán prostorového uspořádání
Budete potřebovat papír a tužku.
Délka: 10-15 minut na každou osobu; poté následuje výměna rolí.
V této hře hrají rodiče a dospívající děti společně. | když dva lidé bydlí na stejném místě a dobře ho znají,je zajímavé, jak se u různých lidí liší úhel pohledu. První hráč je A, druhý B. A a B si k sobě sednou zády. Hráč A mluví, zatímco hráč B poslouchá a kreslí; otázky nejsou povoleny.
Jakmile jsou všichni pohodlně usazení a hráč B má připravený papír a tužku, začne hráč A popisovat prostorové uspořádání bytu nebo přízemí domu, ve kterém oba hráči bydlí, a to co možná nejdetailněji (vstupní dveře, obývací pokoj, kuchyni a tak dále). Hráč B kreslí plán bytu či domu podle popisu. Když vyprší čas, hráč B ukáže svůj nákres. Je přesný? Co bylo řečeno a co slyšel? Co se v nákresu změnilo podle toho, co si hráč B myslel, že má na mysli hráč A?
Vedení záznamů
Během celého dnešního dne si zapisujte, jak často z toho, co slyšíte, vyvozujete své závěry nebo to hodnotíte. Kdykoliv se to stane, udělejte si značku na ruku nebo na papír. Ne proto, že je to neakceptovatelné, ale jen tak ze zvědavosti, abyste poznali povahu svojí mysli. Takže to dělejte s úsměvem. Mějte tužku po ruce a stejně tak svoje záznamy: Jste přítomní, nebo myšlenkami jinde? Odsuzujete, nebo ne?
Smyslem pozorného naslouchání není ani tak zklidnit vaši mysl nebo ve svém okolí zaznamenat co nejvíce zvuků, ale spíš si uvědomit, jak vaše mysl na tyto zvuky reaguje.
Jako kostka cukru#
Vše, co vaše dítě řekne nebo udělá, ve vás může vyvolat celou řadu představ a pocitů. Vaše umění naslouchat je závislé na tom, jak moc jste si toho vědomi, a zároveň na vaší schopnosti udržet kontakt jak se svým tělem, tak se svým dítětem, aniž byste přitom vyvozovali jakékoliv závěry. Je úplně normální interpretovat nějakou situaci („Zdá se mi, že si myslíš…“), soudit („Nikdy nic neuděláš“) nebo předjímat výsledky („S takovým přístupem se nikam nedostaneš!“). Interpretace, soudy i předpovědi nám všem neustále zkreslují myšlení. Vy na ně ale nemusíte pokaždé reagovat. Jen je sledujte. Všímejte si, jak se vám mění nálada, jak zklamání, vztek nebo frustrace dostávají ve vaší mysli nějaký tvar a jak vaše mysl začne v reakci na ně načrtávat určité závěry a hledat 93řešení. A pak zase všechno zmizí jako kostka cukru v horkém čaji. Budete-li pravidelně naslouchat svým vnitřním hlasům, lépe se naladíte na často neverbálně vyjadřované informace vašeho dítěte a s větší pravděpodobností si všimnete, jaký tón mají obvykle vaše reakce.
Poslouchejte svoje dítě#
Upřímná a otevřená komunikace s vaším dítětem není důležitá jen teď. Díky ní se budují i pevné základy jeho pozdějších komunikačních schopností. Tím nechci říct, že musíte být svému dospívajícímu potomkovi k dispozici čtyřiadvacet hodin denně jako nějaká tísňová linka.
Toto jsou principy správné komunikace s vaším dítětem:
berte ho vážně;
mluvte s ním upřímně a s respektem;
nechte stranou předem připravené odpovědi;
ptejte se sami sebe, zda mu vaše slova pomůžou, nebo ublíží
buďte připravení, že možná uslyšíte něco, co nechcete slyšet.
Jeden s druhým se můžeme propojit prostřednictvím očního kontaktu, tónu hlasu, psaných vět, pocitů, podvědomých motivací, řeči těla nebo gest. Spojení se ovšem promění ve skutečný kontakt až tehdy, když zapojíte i svoje srdce a mluvíte spíš spolu než jeden na druhého.
Šestnáctiletý John toho moc nenamluvil — a to ani doma, ani během našich setkání v kurzu. Potom ale jedno komunikační cvičení nečekaně spustilo přímo lavinu slov. Johnovi došla bolestná pravda, že ačkoliv spolu s otcem žijí celý život pod jednou střechou, nikdy s ním skutečně nemluvil.
„Můj otec se o mě prostě nezajímá, stará se jen o sebe,“ došel John smutně k závěru. „Nikdy, a tím myslím opravdu nikdy, se mě nezeptal, jak se mám, kdo jsou moji kamarádi, jestli s někým chodím nebo jestli to všechno zvládám, přípravu do školy a všechno. Zajímají ho jen moje známky. Já ne.“
A pak se John znovu odmlčel. Když jsem se ho opatrně zeptala, jak si s tím poradil, odpověděl: „Prostě jsem se uzavřel do sebe. Nemluvím s ním.“
Chtěla jsem zjistit, jak to na něj působí. Když jsem se zeptala, jen pokrčil rameny: „To víte,“ a díval se dál do země. Náš kontakt se omezil na minimum, v tu chvíli nás spojovalo jen velmi tenké, neviditelné vlákno. A tak jsme chvíli zůstali sedět, beze slova a bez toho, abych se mu pokoušela nějak radit. Byla to pro mě vzácná chvíle. Pak John najednou vstal, vzal mě za ruku a řekl: „Díky, že jste mě vyslechla. Uvidíme se příští týden.“
Poděkovala jsem mu za to, že byl ke mně otevřený, i za jeho příběh a ujistila ho, že kdykoliv se bude potřebovat vypovídat, může mi zavolat. Jen přikývl.
Domácí oddechový čas
Jaké to bylo u vás?
Jaké jsou vaše zkušenosti z doby puberty? Byli jste vyslyšeni? Měli jste prostor ke svobodnému vyjádření? Mohli jste zůstat potichu, když jste mluvit nechtěli? Když vzpomínáte na komunikaci s rodiči v době, kdy jste byli mladší, jaké vzpomínky vyplouvají na povrch? Které jsou příjemné? A co byste vy sami rádi dělali jinak?
Děti — budoucí dospělí — se stáhnou do sebe, pokud je nikdo neposlouchá nebo pokud mají pocit, že je nikdo nikdy poslouchat nebude. Oni si ale potřebují ověřit vše, co jim říká jejich vnitřní hlas. Jakmile se jim v tomto ohledu nedostane pomocné ruky, svému vnitřnímu hlasu přestanou důvěřovat, i když jim říká, že to, co dělají,je příliš nebezpečné, těžké nebo prostě jen nepříjemné. Stejně tak jim uniknou varování, překročí-li ony samy nebo někdo jiný určité hranice. Možná to ucítí, ale nedokážou se podle toho chovat. Jak by se mohly brát vážně, když to nedělají ani jejich rodiče?
Vnitřní hlas našich dětí je třeba podporovat, jen tak se znovu naučí mu důvěřovat. K tomu potřebují bezpečný prostor, ve kterém si můžou dovolit cítit se nejisté, dělat chyby, něčemu nerozumět, aniž by tím vyvolávaly negativní reakce. Dospělí jim takový prostor můžou poskytnout. A jakmile dostanou dospívající děti prostor k debatě, možnost pochybovat o vašich názorech, vyjádřit vlastní pravdu a jakmile dostanou příležitost rozhodovat se jinak, než byste se rozhodovali vy sami, jejich sebevědomí začne růst. A s ním poroste i schopnost být sám sebou, což omezí jejich pocit, že by z nich měl vyrůst někdo jiný, že vlastně nemají jinou možnost, než dospět a vyhovět stejným hodnotám, jaké mají nejbližší dospělí kolem nich.
Umění naslouchat
Posloucháš mě vůbec?
Správně naslouchat je umění
Když tě požádám, abys mě poslouchal,a ty mi začneš udílet rady,neděláš, o co jsem žádal.Když tě požádám, abys mě poslouchal,a ty mi začneš říkat,proč bych se takhle neměl cítit,zadupáváš moje city do země.Když tě požádám, abys mě poslouchal,a ty máš pocit, že musíš něco udělat,abys vyřešil mé problémy,zklamal jsi mě.Takže, prosím, jen mi naslouchej,vyslyš, co mám na srdci.a kdybys chtěl něco říct,chvíli počkej, než na tebe přijde řada,a já ti slibuji, že tě vyslechnu.—Leo Buscaglia
5. Třetí část: Důvěra#
Kdybychom tak uměli být trpěliví jako housenka, co čeká v kukle, až se z ní stane motýl. Kdybychom tak uměli důvěřovat ostatním, jako to umí novorozeně. Nebo kdybychom uměli dát věcem volný průběh tak moudře, jako to umí na podzim listí stromů. Měli bychom jistě mnohem snazší život.
Tato slova jsem napsala již v knize Klidně a pozorně jako žabka. Když je vaše dítě v pubertě, důvěra, kterou jste mívali za samozřejmou, dostane pravděpodobně pěkně na frak; trpělivosti housenky se bolestně nedostává; a radši byste dál drželi volant, než se přesouvali na sedadlo spolujezdce. Hormonální změny u dětí můžou mít za následek velké výkyvy nálad, impulzivní a nezodpovědné chování. Chtěli bystě vědět víc o lidech, se kterými chodívá váš potomek každý večer ven, ale většinou se nic nedozvíte. Dospívající ještě nemají plně vyvinutou síť neuronů v mozku, která dokáže zvážit rizika. S ostražitostí se jako rodiče dostanete daleko — ale s důvěrou v sebe i své dítě ještě dál.
Důvěřujte svým dětem, důvěřujte sami sobě#
Jako rodič dospívajících dětí budete nuceni se vzdát otěží své vlády způsobem, který jste nečekali a nikdy nemohli předvídat. Vaše dítě se bude potýkat s novými situacemi ve škole i v životě, riskovat, dělat chyby — a pak je napravovat, prozkoumávat a zjišťovat, kým vlastně jsou coby jedinci oddělení od svých rodičů. Budete jim muset věřit, být chápaví a spolehliví, a to i v situacích, které se zvrtnou. A úplně stejným způsobem budete muset věřit sami v sebe coby rodiče — zatímco bojujete, selháváte nebo máte čas od času pocit, že vás to úplně semlelo. Klíčové je chovat se k sobě i dětem v nespočtu náročných situací, které mohou nastat, chápavě a soucitně:
Nilesovi chyběla důvěra rodičů, když byl malý. Sám je teď otcem dvou úžasných dospívajících synů. „Být tebou, tak se do toho nepouštím; to není nic pro tebe.“ Tímto neměnným způsobem reagovali jeho rodiče prakticky na všechny Nilesovy nápady a plány. Přestože je kvůli této zkušenosti extrémně nejistý, byla i základem toho, že se on sám snaží svým synům dát veškerou důvěru. Není to slepá důvěra, ale víra v jejich dobrou stránku.
Sára, toho času ve druhém ročníku na střední škole, chtěla strávit noc se svým novým přítelem, starším než ona. Její matka ji nechtěla pustit a byla neoblomná. „Pozvi ho k nám. U nás je vítaný, ale nechci, abys trávila noc u něj.“
Sára vyletěla: „Ty mi nevěříš, že? Nikdy mi nevěříš. Přece nedělám nic špatného. On mě miluje a já miluju jeho a už jsme domluvení. Nebudu mu teď volat a rušit to, vypadala bych jako idiot.“
Sářina matka se na tuto udičku nenechala nachytat a podívala se Sáře upřímně a s respektem do očí. Klidně jí vysvětlila, že jí věří a ani trochu nepochybuje o jejích dobrých úmyslech, ale že se jí nezdá ta situace. Kdyby tam Sára zůstala přes noc, mohla by se cítit nucená do věcí, na které není připravená nebo kterých by mohla později i litovat. Sára dostala záchvat vzteku, ale její matka si stála za svým. Nepustila ji.
Proces budování důvěry je postupný a velice křehký. Začíná už v dětství, když vás nakrmí, jakmile dostanete hlad, ukonejší, když jste smutní, a dostane se vám bezpodmínečné podpory, kdykoliv ji potřebujete. A když víte, že jste milováni, ať už děláte chyby nebo nevyhovíte vysokým očekáváním, svět je váš a vy se do něj můžete rozletět. Jenže vybudovat důvěru není vždy tak snadné ani ji nelze považovat za samozřejmost.
Dříve či později se ve všem, co se dříve zdálo tak dokonalé či skvělé, objeví první praskliny. A u prasklin to nemusí skončit; někdy se můžou napříč kdysi tak pevnými základy rodinného štěstí objevit obrovské pukliny a zlomy. Ale co se to vlastně bortí? Jaké základy se otřásají? Nemohl by se pod nimi objevit poklad?
Vřelé přijetí nedokonalosti#
Na zem se snáší hustý déšť, ale to není nic ve srovnání s počasím, jaké řádí uvnitř mě. Už několik dní očekávám tento pocit zoufalství. A teď je tu. Je to něco jako strach, jako panika, jako pád černou dírou, kdy netušíte, kam dopadnete. Současně je to známý pocit, něco jako starý přítel, kterého jste dlouho neviděli a kterého jste si úmyslně drželi dál od těla. „Je to zranitelnost“ mumlám si pro sebe. Zranitelnosti, otevírám se ti, spojuji se s tebou, přijímám tě každou buňkou svého těla.
A pak vidím, jak vchází můj muž. Hřejivou paží mě obejme kolem ramen a dívá se na mě, jak tam sedím v celé své emocionální nahotě. Celé moje já prolne nevyřčená útěcha, v tuto chvíli, kdy se cítím zranitelná.
V okamžiku, kdy veškerá moje očekávání ohledně toho, jak má vypadat „dobrá“ matka, narazila na kamenité dno, jsem byla nucena čelit všem svým nedokonalostem. Mám pocit, že jsem zklamala. O první místo se perou stud s vinou, protože už dál nedokážu zajistit dceřino bezpečí. Je to katastrofa! A spousta lidí z mého a Henkova okolí si nebere servítky. Všechno vědí líp než my a jen tím prohlubují moje pochybnosti. Někdy nás pěkně drsně odsuzují. Neměla jsem si už dávno všimnout, že se to může stát? Možná jsem měla být přísnější. Možná, že kdybych to neudělala, pak…
Jak tak procházím supermarketem a hledám, co chci koupit, nechávám slzy volně stékat po tvářích. V hlavě mám zmatek. Ta spokojená, jasně uvažující osoba, jíž jsem si myslela, že jsem, je samá trhlina. Pak se ale z té rozmazané, chaotické změti v mé hlavě vynoří jediná věta: „Abys mohla milovat, musíš být doma sama v sobě.“
Venku mezitím přestalo pršet. Zatím se nic nevyřešilo; dokonce se dá říct, že se ani nic nezměnilo. Já s tím ale končím! Přestávám bojovat. Končím se snahou být dokonalá a dělat všechno ještě líp. Někde hluboko uvnitř cítím, jak na povrch vybublává pocit úlevy.
V podobných situacích ale neznamená poddat se něčemu úplně to vzdát. Ani to neznamená ztrátu či rezignaci. Chybí tam onen sebeklam, mylná představa o tom, jací bychom měli být a jak bychom měli reagovat. Další věc, kterou v takovém případě vypustíte, je odcizení mezi vámi a vaším dítětem a vlastně vše, co lidi rozděluje: jejich očekávání, rozdílné názory a pevně usazené představy o tom, co je dobré a špatné.
Díváme se na sebe, vidíme se, objímáme se a pak… nás opouští. Je jí pouhých čtrnáct let, ale je napevno rozhodnutá znovu najít sebe sama. Chtěla by nějaký čas pobýt v psychiatrické léčebně. Profesionální péče jí může dát nezbytný čas, prostor a veškerou pozornost. Potřebuje na čas od nás. Jsme ale stále s ní. Vedeme spolu výjimečné rozhovory, během kterých pomalu, ale jistě zahazujeme svoje obvyklé masky: ona svůj drsný postoj ve stylu „zvládnu to sama; hleď si svého“, netečnou tvář s výrazem „nech mě na pokoji“ a já svoji masku „musím ti pomoct“. Naše rozhovory nejsou vždy příjemné; často jsou naopak velice vyčerpávající a odcházíme z nich naštvaní, ale není pochyb o tom, že jsou nutné.
Pozůstatky našeho vzájemného odsuzování se kupí někde u krajnice a na vrcholku všeho leží síto „já mám vše pod kontrolou“, kterým to všechno procházelo. Hodnotové soudy nahradilo dýchání, prostor, zranitelnost i síla. Trhlinami v našich maskách začíná probleskávat světlo. Svět ani my jsme se náhle nezměnili, změnilo se ale to, jak jeden druhého vidíme, a to hraje velikou roli. Jeden druhého slyšíme, vnímáme vzájemnou blízkost i to, že se na sebe můžeme spolehnout.
Jsme ve spojení a nejednáme spolu rezervovaně. Neustále nás napadají nové věci, co bychom dále mohli a měli udělat. Trénujeme svoji trpělivost, učíme se jeden druhému zase důvěřovat a vše, k čemu jsme se měli už dávno přestat upínat, necháváme za sebou.
Chceme-li nahlédnout do spletitých chodeb a všech skrytých koutů našeho nitra, nemusíme hned bořit celý svůj svět. Berte trhliny ve svých maskách jako pozvánky, díky nimž doopravdy uvidíte a ucítíte sebe sama i ostatní a pochopíte, že není nutné se snažit být dokonalí — to už jsme. Zranitelnost a nedokonalost stojí u zdroje sebejistoty, odvahy, vzájemného spojení i soucitu. Jsou zdrojem moudra a stojí na počátku přijetí — vřelého přijetí nedokonalosti.
Po čem toužíme?#
Všichni chceme pro svoje děti to nejlepší. Přestože je nám jasné, že časy se mění a ne vždy jde všechno podle plánu, touhy, naděje a přání týkající se našich dětí jsou důležité. Motivují nás, abychom usilovali o vytvoření lepšího, bezpečnějšího a zdravějšího světa. Stejně tak nás ale můžou navádět špatným směrem, protože můžou neustále obracet naši pozornost k tomu, co nemáme, namísto toho, co máme. Jak zvládnout svoje touhy, aniž bychom se nechali pohltit vším, co tak moc chceme, ale je mimo náš dosah?
Svoje touhy a přání můžeme v mnoha případech realizovat prostřednictvím cíleného jednání. Chcete pro svoje děti najít dobrou školu? Pak se můžete zúčastnit dnů otevřených dveří, mluvit s dětmi o tom, co by chtěly ony, a pak společně prozkoumat, co je nejvhodnější volba. Všichni ale také máme řadu přání, která realizovat nedokážeme, protože to jednoduše není v naší moci.
Právě skončila přednáška na téma mindfulness a péče o duševní a tělesnou pohodu pro učitele, kterého se zúčastnilo na šedesát ředitelů škol, když ke mně přistoupila jedna žena. V očích měla slzy.
„Děkuji za vaši přednášku.“ Svěřila se mi, že jí dodala sebejistotu.
Když jsem se jí zeptala, co přesně to bylo, odpověděla: „Jen to, jak jste tam stály s vaší dcerou. Vy dvě, společně. Já jsem se svou dcerou už příliš dlouho žádný skutečný kontakt neměla. Žijeme každá v jiné zemi a já vlastně ani nevím, co dělá. Ale teď vím, že to jde i jinak. Pohled na vás dvě mě inspiroval, abych to nevzdávala. Budu si dál přát lepší časy, jen ještě nevím, jak jich dosáhnu.“ Přátelsky nám oběma potřásla rukou a lehkým krokem odešla domů.
Přijetí, trpělivost, důvěra a schopnost nechat věcem volný průběh#
Spoustu věcí nedokážeme nijak ovlivnit: vážné onemocnění dítěte, rodiče, kteří ztratili práci a nemají peníze na dobré vzdělání, smrt blízkého přítele nebo příbuzného. Patří mezi ně například i válka, nekonečná spirála násilí, které způsobuje tolik utrpení. Rádi byste takovou situaci změnili, ale není to ve vaší moci.
Někdy skutečně nemá cenu se držet některých tužeb nebo za každou cenu usilovat o změnu. Můžete skončit chycení do pasti nesplněných přání a cítit se frustrovaní, podráždění, být apatičtí nebo naopak naštvaní, což všechno jenom zhorší. Co tedy můžete udělat se svojí intenzivní touhou po změně, po lepších vyhlídkách či hlubším porozumění?
V tu chvíli se dostává ke slovu přijetí, trpělivost, důvěra i schopnost dávat věcem volný průběh. Přijetí znamená být vnitřně připraven akceptovat, že v životě prostě existují situace, které jsou nepříjemné, které umí člověka hluboko a bolestivě zasáhnout nebo jsou velice smutné. Nic s nimi nenaděláme. Co se týče našich dětí, přijetí znamená umět rozpoznat, že mezi námi a našimi dětmi existují rozdíly, přičemž ale nechceme nic měnit ani tyto jejich stránky neodmítáme. Musíme přijmout všechny okamžiky, kdy odmítají spolupracovat, vycházet nám vstříc nebo pro nás něco udělat, aniž by čekaly na oplátku něco od nás. Ovšem přijetí je něco, co musíme provést i sami u sebe, kdykoliv nejsme dokonalým rodičem, v situacích, kdy nám dojde trpělivost a kdy chceme naplnit svá očekávání.
Trpělivost má co do činění s naším smyslem pro správné načasování i s vědomím, že všechno chce svůj čas — než se narodí, vyroste, zahojí nebo vynoří. Nelze to urychlit. Trpělivost se netýká času, který uběhl, ale toho správného okamžiku. Čas od času našemu dítěti může pomoct postrčení správným směrem, ale stejně tak i naše trpělivost housenky, která ví, že z ní jednou bude motýl. Tyhle housenky to vždy zvládnou, aniž by se o to nějak zvlášť snažily. Stačí, když mají dost času, aby příroda udělala postupně své dílo, a všechno je v pořádku. I naši dospívající potřebují k růstu svůj čas.
Důvěra znamená prožít základní pocit bezpečí, očekávat, že všechno bude, jak má být, přestože momentální situace tomu vůbec nenasvědčuje. Důvěra nám dává sílu přijmout věci, nad kterými nemáme žádnou moc, smířit se s faktem, že naše dospívající dítě potřebuje čas, a pak jen čekat, až se karta obrátí. A ona se vždycky obrátí, stačí být trpělivý. Housenka se vždy promění v motýla — na to se můžete spolehnout — za předpokladu, že kukla nepraskne příliš brzy.
Umět věcem nechat volný průběh je schopnost nenechat se ovládnout potřebou manipulace nebo potřebou urychlit nějaký proces. Pustíme-li otěže, uvědomíme si, že změna nenastane vždy proto, že chceme něco změnit, ale proto, že víme, že změna nastane. Získáme tak svobodu zvolit si vlastní přístup k nevyhnutelným vzestupům a pádům, které v životě nastanou. V tuto chvíli by možná stálo zato zkusit si vybavit, co všechno se vám v životě změnilo. Něčeho jste si možná ani nevšimli. Následující meditace vám pomůže lépe si tyto změny uvědomovat. Mohl by vám ji třeba někdo předčítat, zatímco vy ji budete nacvičovat, nebo si ji můžete číst sami a sem tam si udělat přestávku, během které se pokusíte vybavit si vzpomínku na něco, po čem jste kdysi silně toužili.
Domácí oddechový čas
Změny ve vašem životě
Pohodlně se usaďte na křeslo či gauč a zavřete oči. Svoji pozornost nasměrujte ke známým pohybům břicha a hrudníku při dýchání. Kde vnímáte svůj dech? A jaký je to pocit? Sledujte pohyb svého dechu takový, jaký je právě v tom okamžiku, aniž byste ho museli nějak měnit. Jen se nadechněte a vydechněte a pak znovu. Chvíli sledujte, jak vypadají vaše nádechy i výdechy, máte tolik času, kolik chcete. Buďte v přítomném okamžiku se svým dechem a vnímejte, že dýcháte.
Jakmile budete připraveni, můžete se ponořit do svých vzpomínek. Vyberte si okamžik, kdy jste silně toužili po nějaké změně. Nemusíte takovou chvíli nijak urputně vyhledávat, vypluje sama. Co se vám vybavuje? Může to být nějaká stará vzpomínka, vzpomínka na něco, co se událo před pár lety, nebo naopak zcela nedávno. Možná si ji pamatujete tak jasně, jako by se to stalo včera. Teď se na tuto vzpomínku zaměřte. O jakou šlo situaci? Co jste chtěli, aby bylo jinak? A když na ni myslíte, jaký to ve vás vyvolává pocit? A jaké myšlenky? Možná, že si všímáte něčeho jiného. Všechny obrazy a představy, které tato vzpomínka vyvolala, si dobře prohlédněte, ale nenechte se jimi unést. Jen se na ně dívejte zpovzdáli. Potom se znovu zaměřte na svůj dech, což vás pomalu vrátí zpět do přítomnosti. A zatímco vnímáte tady a teď, můžete zároveň uvažovat, jak to s vámi vypadá v současnosti. Co se od té doby změnilo? Co se proměnilo v souvislosti s touhou, na niž jste vzpomínali? Jakou roli jste v tom sehráli vy sami? A jakou sám život? Existuje ještě něco dalšího, čeho jste si všimli ve spojení s vaším přáním a změnami, které od té doby nastaly?
Deirdre je mámou dvou dětí. Poté, co si vyzkoušela tuto meditaci, se mi se slzami v očích svěřila, že před deseti lety ji naprosto pohltilo jediné přání— vyléčit se z rakoviny prsu. Jejím nejtoužebnějším přáním bylo vidět své děti vyrůstat. A stalo se. Po deseti letech je stále naživu a žije plným životem. Neuvěřitelná změna ve srovnání s dobou před deseti lety. S vděkem přemítala o svojí silné vůli přežít, svojí vitalitě a sebejistotě, která roste každým dnem. To je pozoruhodná věc k přemýšlení.
Trpělivost, důvěra a schopnost dát věcem volný průběh: Strom přání
Cvičení 13 pro rodiče a dospívající
Sladké sny
Meditace Strom přání na CD vám pomůže vyrovnat se s touhami, k jejichž naplnění nestačí silná vůle nebo aktivní přístup. Prastará meditace Strom přání pečuje o naše srdce, umí skoncovat s pocity bezmoci a nabízí zásadní a velice uklidňující poznání, že proměnlivost je základem naší existence.
Všechno se mění. Změna může přijít sama o sobě už jen díky tomu, že naše nejhlubší přání vizualizujeme, vyjádříme slovy, poznáme zblízka a pak se ho vzdáme. Právě tohle prožívají rodiče v našem tréninkovém programu.
Většina dospívajících v našich kurzech o svých touhách nikdy s nikým nemluvila. Ani tady, ve své skupině tréninku mindfulness. Když ale zvonek oznámí konec meditace, jejich tváře vypadají měkce, uvolněně a plné sebejistoty.
„To bylo příjemné,“ pochvalují si potom. „Můžeme to dělat častěji?“
Nácvik mindfulness jim přináší krátkodobý pocit jistoty, že se svými přáními možná můžou něco dělat, a dlouhodobou jistotu, že všechno bude v pořádku, i když oni sami nebudou moct udělat nic.
Mezi nahrávky bylo na žádost mnoha rodičů i dětí zařazeno i cvičení s názvem Sladké sny. Kvalitní spánek má hodně co do činění s posilováním takového druhu jistoty. Je to přání, které lze realizovat — a to dříve, než si myslíte. Stačí trénovat nicnedělání a naučit se, jak neposlouchat svoje myšlenky.
Jakmile se oddáme svému životu a tuto dovednost předáme i svým dětem, naučí se, že je v pořádku dělat chyby a že je úplně normální někdy narazit na zeď odmítnutí. Vyberete si špatnou odbočku, a tak se prostě vrátíte a vydáte se tou správnou cestou. Vždycky se vám dostane druhé šance. Nikdy nevíte, co vás čeká za rohem. Trpělivost a důvěru najdete hned vedle stresu, strachu, nejistoty, odmítnutí či sil osudu. A přesto představují dvě silná křídla, díky kterým můžete vzlétnout.
Neslučitelná přání#
Když jsou děti v pubertě, mohou být jejich touhy v rozporu s přáními jejich rodičů. Jakmile to přijmete jako něco normálního, vyhnete se tím nekonečným diskusím. Věci se můžou zkomplikovat pouze tehdy, když vy coby rodiče očekáváte, že bude vaše dítě někým jiným, než ve skutečnosti je, když ho nenecháte, aby samo zjistilo, kým je, nebo když chcete, aby se stalo někým, kým jste chtěli být vy sami.
Ve všech uvedených případech začnou rodiče svoje děti do něčeho nutit a tlačit je do nelítostného světa „nikdy to není dost dobré“. „Víc, líp, rychleji!“ křičí otec na svého syna od postranní čáry. Takže on si myslí, že ví, o čem sní jeho syn? Nepovedlo se mu zrealizovat svoje vlastní sny?
Z rozhovoru s mentorem jedné z předních basketbalových akademií, zveřejněného v celostátních novinách, jasně vyplynula bolestná pravda, že řada rodičů trpí ve vztahu se svým dítětem syndromem „nátlakové hry“. Otec jednoho z žáků byl přesvědčený, že jeho dítě jednou zazáří na olympijských hrách. On sám tu šanci nikdy nedostal, takže teď to musí do konce dotáhnout jeho syn. Jenže chlapec měl úplně jiné ambice. Sport měl rád, protože rád cvičil a užíval si i samotnou hru, ale byl i velice dobrý v kreslení. Ve skutečnosti měl asi kreslení raději. Ale otec neustoupil ani o krok a svoje dítě nutil jít proti jeho přirozenosti. Vnucoval mu postoj budoucích vítězů „všechno, nebo nic“ a od postranní čáry hřiště na něj křičel: „Dělej! Nenech je takhle po sobě šlapat! Umíš to mnohem líp!“
Slovní nájezdy pak pokračovaly i doma: „Musíš do toho jít naplno! Vrcholový sport není pro padavky. Nezvládneš to, jestli budeš takhle pokračovat! Bude z tebe zoufalec! To bys chtěl?“
Chlapec se cítil hůř a hůř a jeho výkony šly dolů. Jeho otec si toho ale nevšiml. A pak hoch onemocněl z vyčerpání. Byl na něj vyvíjen příliš velký tlak a bolestně se mu nedostávalo žádné důvěry. A k takovým věcem nedochází pouze ve světě sportu.
Důvěra nás naplňuje pocitem naděje a posiluje i víru, že všechno bude v pořádku, přestože to tak možná v daný okamžik nevypadá. Posilujete-li vlastní důvěru ve svoje dítě, rozvíjíte tím i jeho sebedůvěru. Chceme, aby byly naše děti úspěšné. A chceme od nich, aby už v raném věku, dlouho před tím, než vůbec zjistí, kým jsou, věděly, čím jednou chtějí být, až vyrostou. Škola i společnost od nich vyžaduje velice brzy, aby si vybraly svoji dráhu. A protože záleží hlavně na dobrých známkách a výsledcích zkoušek, vaše děti se učí, že z davu vystoupí a budou něco znamenat jedině tehdy, když v tomto ohledu excelují. Porovnávají se s ostatními podle toho, kolik informací jsou schopní si zapamatovat. S rozumovými schopnostmi to v našem světě dotáhnete daleko. Ale co jiné druhy inteligence? Třeba ta vnitřní, intrapersonální?
Tlak na výkon je v naší kultuře obrovský — a je nakažlivý. Pohltí to každého, pokud se nerozhodne jinak — přestane mít tak velká očekávání a udělá si čas na objevování jiného druhu inteligence u svého dítěte. Tahle malá pauza stačí, abyste uvěřili, že v každém dítěti je malé umělecké dílo, které čeká na svoje objevení.
Vzniká malé umělecké dílo#
Bohatá žena promlouvala s velkým umělcem Michelangelem. Zeptala se ho: „Mistře, jak to děláte, že jsou vaše díla tak úžasná?“ Michelangelo odvětil: „Madam, v mysli člověka nenajdete nic, co by už předtím nebylo ukryté v kusu kamene. Mým úkolem je to s trpělivostí, láskou a umem osvobodit. Vidět, co chce být objeveno.“
Jaké by to bylo, kdybychom dokázali jeden ke druhému i ke svým dětem přistupovat s vědomím, že hluboko uvnitř každého z nás se ukrývá překrásný celek, který lze s láskou, trpělivostí a zručností ukázat světu? Každý z nás má talent na různé věci, které můžou na povrch vyplout tisícem různých způsobů. Budeme-li s velkou trpělivostí a láskou k materiálu dlátem otesávat hrubý kámen na povrchu, rozhodnutí dostat se k tomu, co je uvnitř, objeví se čirá a nefalšovaná krása — zářivá, čistá a nečekaně velkolepá. Jen ji vyleštit k dokonalosti.
Jaká nedokončená umělecká díla se skrývají pod povrchem u vašich dětí? Co se ukrývá pod cool zevnějškem, drsným vystupováním nebo za tichým, poslušným našlapováním ve stopách ostatních? Jakou image se snaží udržet, i když neví, co si počít se svým životem? Nebo když se ukáže, že lhali ohledně toho, kde byli? Co tam uvnitř dál vidíte, i když vašemu dítěti právě museli po požití velkého množství alkoholu vypumpovat žaludek? Co dál jasně prosvítá pod vrstvou užívání drog, různých tetování, zdánlivé poslušnosti, hádek nebo zklamání? Co zůstává dál naživu, dobře prospívá a nemění se uvnitř každého dítěte?
Srdcem každé výchovy a osvěty je uvolnit plný potenciál dítěte. To je podstata rozvoje. Každé ptáče se dřív nebo později musí naučit létat; je to jeho přirozenost. A stylem pokusomyl a dalším opakováním to nakonec zvládne. To ovšem neznamená, že všechny lety budou bezchybné.
Cesta vašeho dítěte#
Jen málokdy v životě se nám poštěstí dostat se přímo do cíle. Po cestě se toho může hodně stát, dobrého i špatného. Někdy máme situaci pod kontrolou, ale často spíš ne. Cesta může být překvapivě křivolaká, plná dobře ukrytých překážek, které nám ji ještě více komplikují. Můžeme se z toho ale hodně poučit. Spolehlivé a dobře promyšlené plány může zastínit cokoliv, co pro nás má život přichystané. Když svoje děti učíme, jak se mít rád a jak se nekrčit za vysokými zdmi vystavěnými strachem nebo odporem, přestože je jejich srdce ještě hodně citlivé, možná zahlédnou záblesk hojnosti, jakou život nabízí. Život lze žít naplno; ta možnost tu je a vždycky je na dosah. Ať je naše role jakákoliv, ať už naše děti dosáhnou na akademické tituly či ne a ať jim jejich zdravotní stav dovolí cokoliv — existují tisíce různých způsobů, jak uvolnit všechen jejich potenciál. Ale to, jestli svoje křídla roztáhnou nebo ne, už je jen na našich dětech.
Naše dcera Anna po mnoha oklikách, zajížďkách a s pomocí velké vytrvalosti zvládla v sedmnácti dokončit školu. Hrdě vystavovala svoje vysvědčení, na kterém se skvělo i několik jedniček. Když jsme přišli domů po slavnostním obědě, mrskla sebou na gauč a zpoza svých dlouhých řas po mně střelila varovným pohledem. Na rozdíl od svých bratrů neměla v úmyslu pokračovat ve studiu, což mi ale nezabránilo posté se pokusit ji přesvědčit, aby šla na vysokou.
„Ale ne, už zase!“ stěžovala si. „Ne, já nechci! Chci se učit od života, ne od nějakého profesora, který si myslí, že ví, co se chci učit“
Když jsme s mým mužem, oba umanutí na nejvyšší míru, začali znovu mluvit o tom, co si myslíme, že je důležité, užitečné, nebo dokonce nezbytné pro to, aby naše dcera měla alespoň minimální šanci najít si dobrou práci, která by ji bavila, zoufale obrátila svoje velké zelené oči v sloup: „Kdy už za mě, lidi, přestanete rozhodovat, co mám dělat se svým životem? Dělám to já vám?“
A tehdy nám to konečně došlo. Má pravdu! Co jsme před sebou viděli od malička vyrůstat? Bylo to tohle: pozoruhodná kombinace ohromné nezávislosti, břitké sebereflexe, dynamičnosti a smyslu pro zodpovědnost, smíchaná s velkou schopností lásky i empatie. Upustili jsme od svého přání, aby šla na dobrou školu, která se nám líbila — nechali jsme to být. Ale trvali jsme dál na naší představě, že svému životu dá smysl.
Většina dětí má svůj vlastní rozum. Od raného věku vám tvrdohlavě a bez zábran předvádí, co všechno znají a jaký poklad se v nich skrývá; poklad, který touží být objeven. Je tam všechno, od menšího, téměř neviditelného nadání až po obrovský, jasně zřetelný talent.
Nechte to být#
Puberta je vzrušující období jak pro děti, tak pro rodiče. Rodiče se nedokážou vzdát představ o svém bezbranném dítěti, které to ve světě plném bezedných propastí a neočekávaných eventualit nemůže samo zvládnout. Komentáře typu „Jako bys ty věděl, co je dobré!“ nebo „Nejdřív dodělej školu a pak si můžeme promluvit“ v nás i v našich dětech tuto představu jen podporují. Dokážeme-li se udržet na uzdě, můžeme děti naučit, jak důvěřovat pocitům. A tím nemyslím, aby se nechávaly smést svými emocemi, ale spíš to, aby se naučily vnímat, co se děje hluboko v srdci, a těmto pocitům důvěřovaly. To je velmi cenná dovednost, už když je dítě ještě v plenkách.
Dospívající děti obzvlášť potřebují vaši trpělivost a důvěru. Všechna mláďata vylétávají z hnízda ještě předtím, než jsou úplně připravená. V učení pokračují dole na zemi. Učí se spoléhat na vlastní křídla, zatímco se kolébají a zuřivě jimi mávají obklopení svými rodiči a nespočtem možných nebezpečí. S dospívajícími dětmi je to stejné. Jejich formální výchova už je možná u konce, ale hledání vlastního já pokračuje. Naším krásným úkolem coby rodičů je být při tom, učit se toleranci a trpělivosti, mít víru, ale především umět dát věcem volný průběh: Nechte to být a nechtějte všechno vyřešit. Důvěřujte všemu, co vás čeká. Buďte chápaví, ohleduplní a zvědaví na všechno, co stojí před vámi.
Mít křídla a vzlétnout#
Kufr byl sbalený a čekal dole v chodbě. Žabky, spodní prádlo, kartáček na zuby, jedny džíny, pár triček a mikina. „Cestujte nalehko“ — takové dostala instrukce. Ale na mě je to až příliš minimalistické. Můj mateřský instinkt se nemůže od kufru odtrhnout. „Nemyslíš, že budeš potřebovat víc…,“ zkusila jsem to opatrně. Než jsem ale mohla větu dokončit, zamávala mi ukazováčkem před obličejem.
„Přestaň, mami, ano? Už nejsem dítě. Umím létat sama.“ Jedním rozhodným pohybem si nahodila batoh na záda. V něm, jak jsem věděla, měla sbaleno malé album s fotografiemi nás všech a malý talisman na cesty, který jsem jí vybrala. Pro všechny případy.
Na letišti kolem ní stála celá rodina v kruhu, a další kruh tvořili její přátelé. Sbohem. Dotkli jsme se. Naše křehká srdce se otevřela, směrem dovnitř i ven. Ještě jeden krátký pohled a byla pryč. Sotva sedmnáctiletá a už na cestě do Jižní Afriky. Její hluboká touha pracovat s dětmi nakaženými virem HIV a nemocnými AIDS dala její cestě směr a smysl, i když ještě ne zcela zřejmý. Byla připravená žít svůj život naplno, ať to přinese, co chce.
„Kapské město je skvělé“ poslala nám o čtyřiadvacet hodin později esemesku. Na můj vystrašený dotaz, proč jí to trvalo tak dlouho, odpověděla jen tak mimochodem, že jí uletělo navazující letadlo. „S někým jsem se zapovídala.“ A od té chvíle nabrala její dobrodružství téměř omračující rychlost. Žila na hraně, překračovala hranice a riskovala. Zároveň v sobě ale objevila velkou lásku k dětem po celém světě, které na tom nejsou tak dobře jako ona.
V Africe její cesta nekončila. Přišla cestování na chuť. Neustále měnila své plány, nedočkavě se vydávala spojovat vzdálené body daleko za horizontem. A tam někde, daleko odsud, chtěla hledat svoje štěstí. Bylo tam tepleji, bylo to tam hezčí, lidé byli milejší a šance najít štěstí větší. Aniž by si uvědomovala svůj sklon hledat štěstí mimo sebe sama, dál cestovala po světě… Dál a dál od sebe.
Její hledání ráje trvalo pět let. Následující dva roky byla v New Yorku, pak odjela na Ambergris Caye. Na tomto malém ostrově u pobřeží Belize a jedněch z nejkrásnějších korálových útesů na světě velmi tvrdě pracovala ve vlastní malé restauraci. Když jsme ji jeli navštívit, řekla jen: „Nemám moc času si to tu užít.“
Její zaměstnanci ji uctívali. Stejně tak děti, které na ostrově žily. Za spropitné kupovala knihy dětem, jejichž rodiče si to nemohli dovolit. Navázala blízká a vřelá přátelství s lidmi různého věku, pocházejícími ze všech koutů světa.
Na tom překrásném ostrově se ale také dařilo korupci, lidem, co mají hodně peněz a denně se zpíjí do němoty, a kvetl tam i obchod s drogami. Během jednoho z nejnádhernějších výletů lodí po azurových vodách Karibiku se najednou zjevila pravda: Ráj není místo na zemi; ráj se skládá z jednotlivých okamžiků. Byl to Její životní objev.
Důvěra díky laskavosti#
Markovi je pětačtyřicet a je velice přátelský. V období dospívání zažíval těžkou šikanu a dodnes, když vidí na ulici postávat společně skupinu lidí, mívá úzkosti. Většinou se s bušícím srdcem vydá opačným směrem s pomyšlením: Nepůjdou za mnou, že ne? Nebudou mi nadávat do chudáků nebo do něčeho horšího? Na večírcích se bojí postávat a konverzovat s ostatními, protože má strach, že řekne něco špatně a stane se terčem posměchu.
Laskavost je jednou z našich nejmocnějších vlastností. Je jako jemný déšť, jehož kapky dopadnou úplně všude, nevynechají jediné místo. Déšť se snáší na zem a nevybírá si, kam dopadne. Laskavost zahrnuje všechno a všechny, neodsuzuje a dotýká se vašeho srdce. Díky ní můžete růst a naučit se důvěřovat sami sobě i ostatním lidem.
Schopnost být laskavý je součástí přirozenosti každého z nás. Pokud tomu tak je, jak to, že je tedy ve světě stále tolik nenávisti, konfliktů a nepřátelství? Prakticky veškeré násilí vzniká jako reakce na pocit nebo myšlenku, že jsme nějakým způsobem v ohrožení. Naši předkové byli před miliony let vystaveni nebezpečí. Nemoci, klimatické změny a boj o jídlo, kterého byl nedostatek, stály za duševním postojem „buď my, nebo oni“. V těžkých časech nám pomáhá přežít spolupráce s vlastní skupinou a vymezení se vůči ostatním. Tato prastará znalost hraje v našem mozku stále svoji roli. Proto máme sklony odstrkovat lidi, kteří nejsou takoví, jací by podle nás měli být, mimo náš kruh. My proti nim.
Po miliony let jsme ale také obdařeni opačnými vlastnostmi: laskavostí, soucitem, vděkem a empatií. Zlo na světě nezastavíme, ale můžeme podporovat dobro. Jak to ale udělat? Stejně jako u všeho ostatního, začněte u sebe. Trénujte laskavost a všímejte si, co se děje kolem vás, když vlídní nejste.
Nácvik vlídného chování#
„Nepřetržitá laskavost toho hodně dokáže,“ řekl jednou Albert Schweitzer. Stejně jako dokážou sluneční paprsky rozpustit led, vlivem přátelství mizí nedorozumění, nedůvěra a nepřátelství. Zdálo by se, že vlídné jednání se sebou samým je naprosto normální a dává smysl, přesto s touto myšlenkou spousta lidí zápasí, zdá se jim divná a nevhodná a považují ji za známku arogance či rozmazlenosti. Všechny děti a téměř všichni rodiče, které jsem požádala o názor na následující myšlenku, odpověděli stejným způsobem: „Vlídné chování k sobě samému? Nebuďte směšná.“ Nácvik laskavosti i pozornost věnovaná všem okamžikům, ve kterých někomu ublížíme, nevědomky někoho zesměšníme nebo ho nebereme dostatečně vážně, a jejich laskavé přijetí vyžaduje odvahu.
V jednom z našich workshopů jsme všem účastníkům ve skupině rozdali náramky s nápisem „Být laskavý je cool“. Mělo jim to pomoct s jejich úkolem — všimnout si, kdy se nechovají vlídně, a toho, jaký to má vliv na ně samotné i ty druhé.
Čas od času umíme být všichni nevlídní. Prostě to tak je. Někdy se za to stydíme, někdy to děláme proto, abychom přibrali spojence a ostatní vyloučili. Někdy může mít člověk pocit, že je silný, když ostatním ubližuje, ponižuje je nebo nad nimi má slovně navrch. Jenže co se stane, když to zkusí někdo jiný na vás? Jaký je to pocit? Jak dlouho pak ve vás přetrvá? A jak jsou na tom ostatní, když s nimi nejednáte laskavě?
Tuto svoji stránku se můžete pokusit objevovat pomocí zmíněného náramku. Kdykoliv si uvědomíte, že jste nevlídní, obrátíte ho textem dovnitř. Až si někdy znovu všimnete, že se nechováte laskavě, obrátíte náramek znovu naruby, aby byl text vidět. Toto cvičení vám nemá připomínat, že nesmíte být nikdy nevlídní — někdy jsme takoví všichni —, ale máte si to díky němu uvědomovat. Toto uvědomění může přinést změnu, a to pěkně velkou.
Když se dokážete pozorovat a neodsuzovat každý den po dobu dvou týdnů a zjistíte, že občas řeknete něco nevlídného a hrubého a neexistuje pro to žádný zjevný důvod, otevře se vám nový svět. Spousta lidí si všimla, že jsou obzvlášť hrubí sami na sebe, bez ustání se kritizují, nadávají si, myslí si, že jsou hloupí nebo nejsou dost dobří. Jiní objevili, že jakmile tomu začali věnovat pozornost, přestali být nevlídní jen tak ze zvyku, a to i sami na sebe.
Když dostalo dvacet talentovaných mladých sportovců za úkol složit od srdce nějaký kompliment každému v místnosti, všechno ztichlo. Au! Nebylo to tak snadné, jak to znělo. Na soutěžení byli zvyklí, ale obvykle se soustředili na výkony, ne na skládání komplimentů.
Přemýšleli nad svými úkoly a přitom okusovali tužky. Nešlo o nejlepší tenisky ani nejhezčí účes a netýkalo se to ani nejlepších loňských výkonů. Šlo o to, co skutečně oceňujete na druhém člověku, co se vám na něm líbí a co obdivujete, něco, čeho jste si všimli, ale nikdy nezmínili nahlas. Poté lektor, který se cvičení také účastnil, sesbíral papíry s komplimenty a rozdal je těm, jichž se týkaly.
Všichni byli překvapení, dojatí a možná i trochu zaskočení tolika krásnými a upřímnými slovy — včetně lektora kurzu.
Laskavost a přátelské chování není něco, co by vám mohlo jednoho dne dojít — jsou to obnovitelné zdroje, které lze vždy znovu oživit vlídným jednáním s ostatními. Můžete to nacvičovat se svými dospívajícími dětmi — obzvlášť během těžkých období. Nicméně laskavost není to samé, jako když svoje děti vychválíte do nebes pokaždé, když něčeho dosáhnou. Chvála z nich lepší lidi neudělá, když je jí přespříliš, budou spíš ještě víc nejistí. Budou pochybovat, zda dokážou být příště stejně tak chytří a skvělí.
Dospělí, kteří na vlastní kůži v minulosti prožili šikanu nebo zneužívání, můžou mít problém s představou, že jsou sami k sobě nebo k ostatním laskaví tak, jak by si zasloužili a jak potřebují. Někteří dospělí trvají na tom, že nejlepší odpovědí je odveta, jejich vlastní šikana a nadávky. Já s tím nesouhlasím. Násilí, slovní urážky a pomsta nakonec vedou jen k další agresi a vzdoru, čímž se jen opakuje celý cyklus od znova. Alegorie níže pojednává o hadovi, který našel způsob, jak se otevřít laskavosti a úctě k ostatním — ale zároveň přitom nastavil svoje hranice a nehrozilo mu nebezpečí.
Stařec a had#
Bylo nebylo, kdesi na této planetě žil jeden had. A ten měl plné zuby lidí, kteří jen co ho uviděli, začali křičet a utíkat pryč. Vydal se za moudrým mužem, který žil hluboko v lesích.
Zeptal se ho, co by měl udělat, aby se ho lidé tolik nebáli. Stařec se zamyslel a řekl: „Mohl bys zkusit nesyčet, neukazovat své jedovaté zuby a předstírat, že jsi úplně neškodný.“
Had se rozhodl, že to zkusí. Celý nápad se ale obrátil proti němu. Jen co si vesničané uvědomili, že jim nehrozí žádné nebezpečí, zasypali chudáka hada sprškou kamení. Ubohý tvor jen o chlup unikl smrti a odplazil se zpět ke starému muži. Co teď?
Stařec poslal hada zpět. Řekl mu, že má předvést své mocné jedové zuby a napnout všechny svaly, ale nestříkat na lidi jed ani jim jinak neubližovat. Když se had pomalu připlazil do vesnice tentokrát, drželi se od něj lidé v uctivé vzdálenosti, protože si všimli, jak mocný tvor to je. Nic se nestalo, ale všichni věděli, že by klidně mohlo.
Domácí oddechový čas
Nácvik vlídného jednání
Jděte dnes ven a udělejte pro sebe, pro svoje dítě a/nebo pro někoho jiného nějakou laskavost: pomozte mu s taškou, podržte dveře, nabídněte pomoc s něčím složitým, prohoďte pár přátelských slov nebo prostě jakýkoliv dobrý skutek. Všímejte si, co se stane.
Na všechny, s kým se dnes potkáte, se usmějte, včetně sebe sama: v nákupním centru, na křižovatce v zácpě, v práci u kávovaru, nebo i když čekáte hodinu v čekárně u doktora. Nejen že takový úsměv dělá zázraky pro lidi, kterým jste ho věnovali, ale má vliv i na váš mozek. Když se usmíváte, cítíte se šťastní, a to na oplátku zase přitahuje víc štěstí k vám.
Ve chvílích, kdy se cítíte ublížení nebo frustrovaní, vnímejte svoji náladu i jakým způsobem v takových okamžicích většinou reagujete. Sledujte svoji zášť i to, jak rádi byste to tomu druhému oplatili. Se sklony k takovým reakcím není třeba nic dělat. Jen chvíli sledujte svoje myšlenky na pomstu. A kdyby se zdálo, že vás přece jen dostanou, buďte jako ten had. Trocha zuřivého zasyčení nikomu neuškodí. Rozhlédněte se kolem sebe, doma, v práci nebo v sousedství, sledujte někoho, kdo vás často něčím rozčiluje, někoho, koho nemáte moc rádi nebo komu se většinou snažíte vyhnout. Ten den věnujte objevování velkorysosti, laskavosti a něčeho milého u tohoto člověka a svoje zjištění si zapisujte. Jen to dělejte tiše, aby o tom nevěděl.
Jak uvěřit ve štěstí#
Štěstí a láska patří k základním lidským potřebám. Bez lásky nepřežije nic. Lidé, kteří byli v dětství zanedbávaní po stránce emoční, tělesné nebo duševní, budou muset v dospělosti vynaložit velké úsilí, aby byli šťastní. Štěstí je jako jazyk, kterému jste se naučili, když jste byli malí, a kterým teď plynule mluvíte. Ale i když toto není právě váš případ, pořád máte šanci naučit se pocit štěstí kultivovat.
„Mám tě moc rád,“ řekl mi můj dvouletý syn a pověsil se mi přitom na krk jak opička. Mám vás moc ráda, pomyslím si, když se dívám na svoje dospělé děti o třicet let později. Jsou z nich opravdu šťastní lidé; a postupně, velice vyčerpávající cestou plnou neplánovaných překvapení (to přinejmenším) se stali sami sebou a plní si svoje sny.
Nepřestaneme-li se otevírat možnosti být šťastný, zázraky se budou dít dál. To samé platí tehdy, když si dokážeme uvědomovat okamžiky štěstí, které průběžně prožíváme. Jen co zakotvíte v tady a teď, štěstí si vás najde. Díky mindfulness dokážete být přítomní v pocitu štěstí — nebudete ho hledat, ale jednoduše ho prožívat v každém okamžiku a naplno si ho užívat, dokud trvá. Někdy můžou tyto chvíle být velmi krátké nebo je zastíní něco povrchního.
„Toho večera bylo moje štěstí hluboké, pronikavé, ale především to byl úplně nový pocit. Moje dcera rodila a já jsem byla pozvaná společně s jejím přítelem k porodu.
Tma se snesla docela brzy. Na obloze zářily hvězdy. Byl leden a mrzlo, až praštělo. Zazvonil telefon. Volal John, Annin partner, a poprosil mě, ať přijedu do nemocnice, už to přišlo. V tlumeně osvětleném pokoji porodnice byl klid a pohoda. Mezi námi fungovalo napojení. Všichni tři jsme se současně nadechovali a vydechovali. Pak nastal ten čas. Nešlo o budoucnost, o minulost, jen o všudypřítomné teď. Dech se náhle zrychlil a vzedmula se vlna bolesti a pak se zase vytratila v hlubinách zatím nevědomého života. A pak přišla znovu, s výkřikem starým jako lidstvo samo. Byla z tebe máma. Byla jsem tam s tebou. Byly jsme si blíž než kdy předtím. Poslední vlna bolesti ho přivedla k nám. Nového člověka. Jeho první pohled patřil nám. Díval se na nás jasnýma očima. Byla to láska na první pohled, nekonečně něžná a hluboká. Bylo to dokonalé štěstí.
„S pocitem štěstí zároveň vdechujeme částice věčnosti,“ říká francouzský psychiatr Christophe André. Čas se zastaví a na krátkou chvíli se cítíme nesmrtelní. Meditace má stejné účinky. Jak pocit štěstí, tak meditace vám umožní žít tady a teď, namísto neustálého zaobírání se něčím, co se nikdy nestalo, co v budoucnu nikdy nepřijde nebo co by se brzo vážně mělo stát. Být šťastný je stejné jako naučit se hrát na hudební nástroj. Budete-li se cvičení věnovat alespoň chvilku každý den, zlepšíte se, aniž byste nad svými zlepšeními museli moc dumat.
Co je štěstí? Skládá se z velice jednoduchých, krátkých okamžiků, ve kterých cítíme, že všechno je přesně tak, jak má být. Přichází z ničeho nic, aniž bychom o ně jakkoliv usilovali. Setkáváme se s ním nečekaně a v plné kráse. Bylo tam celou dobu, jenže my jsme mu prostě nevěnovali žádnou pozornost. Často se stává, že jsme příliš zaneprázdnění, někam spěcháme nebo si těch mnoha okamžiků štěstí jednoduše dost nevšímáme. Nebo kolem nich jen tak proběhneme. Dokonce pak cestujeme velké vzdálenosti, abychom našli svoje štěstí, a když hrozí, že nám proklouzne mezi prsty, zoufale se ho snažíme udržet. Nebo jsme smutní už jen při pouhé myšlence, že naše okamžiky štěstí jednou pominou. Samozřejmě, že štěstí pomine, ale právě z toho důvodu je důležité si tu chvíli užít. A takových okamžiků máme kolem sebe víc, než si myslíme.
Bylo půl čtvrté ráno. Nesta, náš jedenáctiměsíční vnuk, se vzbudil. Měla jsem hlavu ještě zamlženou po dlouhém letu z Hong Kongu, ale můj mozek se snažil udržet krok s jeho neutuchajícím nadšením. Nesta si naplno užíval svoji chvilku, bez ohledu na brzkou ranní hodinu. Hlavou mi letěly myšlenky jako „Ale ne, ještě ne!“, ovšem něžná slůvka jako „Nesto, miláčku, ještě spinkej, je moc brzy“ měla přesně opačný účinek. Nesta přímo řičel nadšením. Chvilku mi trvalo, než se mlha v mé mysli rozestoupila. Ale pak jsem to uviděla. Spatřila jsem důvod jeho nadšení. On stál! Nejistě se pohupoval na oplácaných nožkách, smál se a přitom vystavoval svoje dva zuby. Postavil se! Bylo to poprvé a hned ráno po probuzení. Kdo by to byl čekal?
Otevřel se mu nový svět a on neměl v úmyslu si znovu lehat. Stání se pomalu proměnilo v divoký tanec kolem dokola postýlky. Postýlka si to taky užívala, jak se krátké plastové nohy snažily udržet rytmus a společně poskakovaly po pokoji. Celé představení trvalo hodinu a půl a my s Henkem jsme to se zatajeným dechem sledovali z první řady. Takové štěstí a tak brzy po ránu!
Když najdete odvahu být v každém okamžiku plně přítomní, pomůže vám to objevit a využít stovky šancí na šťastné okamžiky, jaké vás denně potkávají. Zároveň vám to pomůže překonat těžké časy, kdy vás sužuje stres, bolest, strach či nejistota. Pocit štěstí i zármutku jdou ruku v ruce, tvoří jeden nedělitelný celek, jednu realitu, jako světlo a tma. To pravé tajemství štěstí se ukrývá ve schopnosti všimnout si, že jsem šťastný, když ta chvíle nastane. Štěstí není třeba nijak vyhledávat, není to nic, čeho byste se měli zuby nehty držet nebo o co byste mohli přijít, a není důvod si myslet, že už nikdy šťastní nebudete. Stačí, když si uvědomíte, že jste šťastní ve chvíli, kdy to opravdu cítíte.
Přeji vám i vašim dospívajícím dětem mnoho plně prožitých okamžiků štěstí, i uprostřed dnů plných starostí a nesnází, dnů, kdy jste zavalení hromadou špinavého prádla a nevyřešených problémů. Hřejivý úsměv, podaná ruka nebo vaše neuvěřitelně vysoké dospívající dítě, co vás z ničeho nic zdvihne do vzduchu, dělají zázraky. To platí pro nás pro všechny. Štěstí se vždycky zjeví zčista jasna, a to znamená, že je tu stále s námi. Teď už to víte, není to úžasné?
6. Doslov#
Je mi velkou ctí, že můžu na žádost mé mámy napsat závěrečná slova této krásné knihy. Jak jste si jistě všimli, moje dospívání nebylo jednoduché, ani pro mě, ani pro moje rodiče. Když na ta léta vzpomínám, největším problémem bylo moje sebevědomí. Neuměla jsem být sama sebou. Častým námětem k rozhovorům bývala důvěra v sebe sama i v ostatní. Jak můžete vkládat důvěru v ostatní, když nevíte, kde ji hledat sami v sobě? A jak můžete sami sobě věřit, když stále děláte chyby a špatná rozhodnutí?
To byly některé z mnoha otázek, které jsem sama sobě kladla. Důvěra byla tehdy pro mě něčím vzdáleným, co se mě vůbec netýká. Občas jsem se chovala, jako by ze mě sebevědomí prýštilo všemi póry, ale necítila jsem se tak. Zároveň jsem nevěřila ani spoustě lidí, které jsem měla kolem sebe. Můj otec Henk i moje matka mi věřili. I když se věci ubíraly naprosto špatným směrem, viděli ve mně sílu, která pro mě osobně byla zcela neviditelná. Důvěra, kterou do mě vložili, mě inspirovala k mým cestám i k hledání sebe sama, toho, co mám ráda a co bych jednou ráda dělala. Díky jejich důvěře jsem vyrostla v člověka, na kterého můžu být hrdá. Naučila jsem se, že ne vždy se mi podaří udělat správné rozhodnutí nebo se vydat správnou cestou, ale jako člověk jsem dokonalá taková, jaká jsem. Jejich důvěra byl ten nejlepší dárek, jaký si lze představit. Díky tomu jsem získala svoji sebejistotu. Puberta je pro spoustu mladých lidí velice těžké období, protože prochází (a jejich okolí s nimi) mnoha změnami. Víra mých rodičů, že moje dobré vlastnosti převáží ty špatné, pro mě znamenala hrozně moc. Proto doufám, že tato kniha může být pro rodiče i dospívající děti inspirací a že jim může pomoct v těžkých obdobích či situacích.
„Pokud člověk s jistotou vykročí za svými sny a usiluje o život, jaký si představoval, dočká se úspěchů, jaké by ve všedních dobách nikdy nečekal.“
—Henry David Tboreau
Mami, děkuju, že jsi věřila v moje sny i ve chvílích, které pro tebe jako matku musely být hodně složité. Teď, když jsem taky máma, doufám, že tento dar budu moci předat svým vlastním dětem. Hodně jsem se toho od tebe naučila a doufám, že to v mnoha následujících letech nebude jinak.
– Anna
7. Poděkování#
Vytváření i výuka tréninkových programů mindfulness pro dospělé, malé i dospívající děti je celoživotní proces. Důležitou roli v něm hraje celá řada skvělých lidí, kteří mě i kolegy, se kterými pracuji, dokázali inspirovat a vést. Jsem jim vděčná i za to, že udržují na živu a objasňují principy mindfulness v každodenním životě. Považuji za velkou čest moci se podělit o každodenní úsilí rodičů i dětí, o jejich snahu sami sobě porozumět, a pokud je to možné, zbavit se špatných návyků. Vždycky mě dojme, když se mi mladí lidé svěří se svými ideály, vítězstvími i zoufalstvím, a stejně tak, když je vidím, jak si razí svou vlastní jedinečnou cestu k dospělosti, děj se, co děj. Jsem tam pro ně, sdílím s nimi jejich přítomné okamžiky, a mohla jsem tak být svědkem pozoruhodných proměn.
Ráda bych poděkovala všem školám, učitelům, rodičům a jejich dospívajícím dětem, kteří měli odvahu zúčastnit se programu Mindfulness má smysl!, ať už to bylo u nich ve škole nebo v rámci mé vlastní praxe. Bez jejich přítomnosti, humoru a pozitivní zpětné vazby by tato kniha nikdy nevznikla. Stejně tak moje děti a vnoučata jsou pro mě každodenním zdrojem inspirace. Každý den znovu a znovu mě učí, že co se týče dobrodružství zvaného dospívání, nic nelze brát za samozřejmé. Moje zvláštní poděkování patří mé dceři Anně Marlijn za její odvahu i za to, že mi umožnila otevřeně psát o všem, čím jsme si během jejího dospívání prošli.
Můj muž Henk jako obvykle přečetl každé slovo, které jsem napsala. Díky jeho moudrosti a konstruktivní kritice je vše, co napíšu, jasnější, jednodušší a celkově lepší. Navíc mi poskytuje prostor a přitom je stále nablízku. Znamená to pro mě hrozně moc.
Ráda bych poděkovala Marijke a Wichertovi, majitelům krásného kempu v La Montagne, kde vždycky najdu klid na psaní svých knih. Dále svým kolegům Patries Dekkersové, Chris te Rielové a Irene Willemsenové; Yolandě Deksenové a své lektorce psaní Tanny Dobbelaarové za to, že si přečetla první hrubou verzi této knihy. Vlídná slova a profesionální přístup všech jmenovaných mi dodaly odvahu pokračovat. Chtěla bych také poděkovat svojí vydavatelce Regine Dugardynové i všem ostatním v Ten Have, že mi dali šanci pustit se na svoji druhou výpravu za psaním. Na této cestě při mně stáli a podporovali mě s nekonečnou trpělivostí a odhodláním.
Tuto knihu bych nemohla napsat bez podpory nadšeného mezinárodního týmu kolegů z International Academy for Mindful Teaching. Jsou vždy připraveni propojit mindfulness s výchovou a udržovat dětský tréninkový program na vysoké profesionální — i lidské — úrovni.
Ráda bych poděkovala profesoru R. H. J. Sholtemu z katedry Speciální pedagogiky Ústavu behaviorálních věd při Univerzitě Radboud v holandském Nijmegenu za jeho důvěru, stálou podporu výzkumu vlivu programu Pozornost má smysl! (Attention Matters!) na učení a koncentraci. Naše spolupráce vždy byla otevřená, vřelá a inovativní.
Speciální poděkování patří Jonathanu Greenovi, Beth Franklové a Kay Campbellové z nakladatelství Shambhala Publications. Díky jejich odhodlání, kreativitě a entuziasmu vzniklo krásné anglické vydání této knihy.
8. O autorce#
Eline Snelová (nar. 1954) pracuje od roku 1980 jako nezávislá terapeutka. V roce 1990 začala rozvíjet meditační tréninkové programy a programy nácviku techniky mindfulness. Jako kvalifikovaná lektorka mindfulness už mnoho let vyučuje dospělé, děti a dospívající. Eline je zakladatelkou a majitelkou AMT (Academy for Mindful Teaching, Akademie pro vědomou výuku), kde vede tréninkový program Mindfulness má smysl! pro děti, dospívající, pedagogické pracovníky a zdravotníky. Eline tento program vyučuje v Nizozemsku, v různých evropských zemích a v Hong Kongu. Pracuje společně se svojí dcerou a týmem nadšených spolupracovníků.
Eline je autorkou čtyř tréninkových příruček pro děti ve věku od pěti do patnácti let, které jsou rozšířené na základních i středních školách, v dětských psychiatrických odděleních, rehabilitačních centrech i ordinacích samotných terapeutů. Programem Mindfulness má smysl! si prošlo již více než šest tisíc dětí. Její bestseller, kniha Klidně a pozorně jako žabka: Cvičení mindfulness pro děti a jejich rodiče byla přeložena do více než dvanácti jazyků (česky vyšla v nakladatelství BizBooks v roce 2016).
9. Cvičení na CD#
Cvičení pro rodiče#
Cvičení pro dospívající#