Překvapivý smysl hněvu

2.1 Hněv a NVC¶

Co se týče zvládání hněvu, NVC nám ukazuje, jak hněv chápat jako výstrahu, že přemýšlíme způsoby, které nám nejspíš nepomohou naše potřeby naplnit — a spíš nás zapletou do interakcí, které nebudou konstruktivní pro nikoho. V našem tréninku zdůrazňujeme, že je nebezpečné považovat hněv za něco špatného, nebo co bychom měli potlačit. Pokud máme sklon brát hněv jako výsledek toho, že jsme nějak v nepořádku, pak ho budeme také chtít potlačit a nezaobírat se jím. Takový přístup k hněvu, potlačení a popření, často vede k tomu, že ho vyjádříme způsobem, který může být pro nás i druhé velmi nebezpečný.

Vzpomeňte si, kolikrát jste četli v novinách o masových vrazích a jak o nich hovořili ti, kteří je znali. Typicky to vypadá takto: „Byl vždycky hodný. Nikdy jsem ho neslyšel zvýšit hlas. Vypadalo to, že se na nikoho nikdy nehněvá.“

V NVC nám jde o využití hněvu tak, aby nám pomohl dostat se k našim vnitřním nenaplněným potřebám, které jsou kořenem hněvu.

Mnoho skupin po celém světě, se kterými pracuji, zažilo důsledky učení toho, že hněv by se měl potlačovat. Tyto skupiny zažily, že když se mluví o vyhýbání se hněvu, dá se to snadno zneužít k utlačování lidí tím, že je nutíme snášet, cokoliv se jim děje. Mám nicméně také výhrady k tomu, když se v reakci na možnost takového zneužití doporučuje kultivace či „ventilování“ hněvu, bez porozumění pro jeho příčiny a jeho transformaci. Některé studie naznačují, že programy zvládání hněvu (anger management), které jednoduše povzbuzují účastníky k tomu, aby dali hněvu průchod a ventilovali ho např. mlácením do polštářů, pouze posouvají hněv blíže k povrchu, takže dotyční jsou pak náchylnější k vyjadřování hněvu způsoby, které jsou pro ně samé i druhé nebezpečné.

Když využíváme NVC ke zvládání hněvu, jdeme do něj hlouběji, abychom viděli, co se v nás děje, když se hněváme, abychom se dokázali dostat k té potřebě — které je kořenem hněvu — a tuto potřebu naplnit. Pro pedagogické účely někdy přirovnávám hněv ke kontrolce na panelu auta — dává vám užitečnou informaci o tom, co motor potřebuje. Nebyl by dobrý nápad tu kontrolku schovat, vypojit či ignorovat. Spíš byste zpomalili a snažili se přijít na to, co vám ta kontrolka vlastně říká.

2.2 Funguje to i v jednom¶

Moje zkušenost je taková, že pokud dokážu udržet pozornost na hněvu jako varování, pak bez ohledu na to, jak komunikuje druhý, zůstaneme propojení. Jinak řečeno, NVC funguje, i když ji aplikuje jen jeden.

Udržet pozornost v tomto směru není tak úplně těžké. Může to být děsivé, protože to po nás vždy chce vnímat svou zranitelnost, abychom bez okolků řekli, jak se cítíme a co bychom rádi. Tento proces může běžet celkem dobře, pokud jsou v něm obě strany trénované; ale skoro všichni, s kým pracuji, se snaží o takovou komunikaci s někým, kdo patrně nikdy nepřišel na kurz, kde by se to učil. Proto je důležité, aby tento proces fungoval s každým, ať už nějaký trénink měl či ne.

Při intenzivním tréninku se stále zaměřujeme na to, jak se v tom procesu udržet, bez ohledu na to, jak komunikují druzí. V určitém smyslu je hněv celkem zábavný způsob, jak se ponořit do NVC hlouběji, a to i pokud si to budete zkoušet úplně poprvé. Když jste rozhněvaní, je mnoho aspektů procesu NVC jako na dlani, takže lépe vidíte rozdíl mezi NVC a jinými způsoby komunikace.

Přístup NVC má několik kroků. Projdu je pomocí příkladu mladého muže ve švédském vězení. Pracoval jsem s ním v rámci programu tréninku vězňů, kdy jsem jim ukazoval, jak můžou používat NVC na zvládání hněvu.

3.1 První a druhý krok¶

První krok při setkání s hněvem při NVC je být si vědomý toho, že stimul, čili spouštěč našeho hněvu není příčina toho hněvu. Ne to, co druzí dělají, nás rozzlobí, ale je to něco v nás, co reaguje na to, co dělají, co je skutečná příčina hněvu. Je tedy třeba, abychom dokázali oddělit spouštěč a příčinu.

Se švédským vězněm to bylo tak, že právě v den, kdy jsme se zaměřovali na hněv, se ukázalo, že má spoustu hněvu na personál věznice. Byl proto velmi rád, že mu ho můžeme pomoci zvládnout.

Zeptal jsem se ho, co personál udělal, co bylo spouštěčem jeho hněvu. Řekl, „Už před třemi týdny jsem je o něco požádal, a oni mi doteď neodpověděli.“ Odpověděl na tu otázku, jak jsem chtěl. Jednoduše mi řekl, co udělali. Nezamíchal do toho žádné hodnocení, a to je první krok ve zvládání hněvu nenásilným způsobem: mít jednoduše jasno v tom, co je spouštěč, ale nesmíchat ho s posuzováním či hodnocením. To je samo o sobě značný úspěch. Často na tuto otázku dostanu odpověď jako např. „byli bezohlední“, což je morální hodnocení toho, jací „jsou“, ale neříká to nic o tom, co skutečně udělali.

V druhém kroku bychom si měli uvědomit, že spouštěč není nikdy příčinou hněvu. Tedy, že to co někdo udělá není jednoduše ten důvod, proč se hněváme. Naše hodnocení toho, co někdo udělal, je příčinou hněvu. A jde tu o určitý zvláštní způsob hodnocení.

NVC stojí na předpokladu, že hněv je výsledkem hodnocení, které je odcizené od života; a to v tom smyslu, že není napojené na to, co potřebujeme my nebo co potřebují druzí. Jde naopak o hodnocení, které stojí na myšlení přisuzující ostatním nesprávnost či špatnost za to, co udělali.

3.2 Třetí krok¶

Ve třetím kroku hledáme potřebu, která je u kořene hněvu. Předpokládáme přitom, že se hněváme, protože naše potřeby nejsou naplňovány. Problémem je, že na své potřeby nejsme napojeni. Místo přímého spojení s potřebami jdeme hned do hlavy a začneme přemýšlet nad tím, co druzí dělají špatně, že naše potřeby nenaplňují. Jak druhé hodnotíme, čímž vzniká hněv, jsou ve skutečnosti odcizená vyjádření nenaplněných potřeb.

3.3 Čtvrtý krok¶

Ve čtvrtém kroku jde o to, co řekneme druhému poté, co jsme přeměnili náš hněv na jiný pocit tím, že jsme se propojili s potřebou za hodnocením.

Ve čtvrtém kroku dáme druhé straně čtyři sdělení. Zaprvé, prozradíme jí spouštěč: co udělala, co je v rozporu s naplňováním našich potřeb. Zadruhé, vyjádříme, jak se cítíme. Všimněte si, že nepotlačujeme hněv. Hněv už je přeměněn na pocit jako např. smutek, zranění, strach, frustrace a podobně. Po vyjádření našeho pocitu následuje vyjádření našich potřeb, které nejsou naplňované.

A konečně, k těmto třem sělením připadáme jasnou, nynější prosbu, co bychom od druhého chtěli ve vztahu k našim pocitům a nenaplňovaným potřebám.

V situaci toho vězně by čtvrtý krok byl, že půjde za personálem věznice a řekne něco jako: „Před třemi týdny jsem podal žádost. Stále jsem od vás nedostal odpověď a mám teď strach. Mám totiž potřebu se uživit, až z vězení odejdu, a obávám se, že bez školení, o které jsem žádal, to pro mě bude velmi těžké. Takže bych rád, abyste mi řekli, proč na mou žádost nemůžete odpovědět.“

Všimněte si, že do takového sdělení musel vězeň vložit hodně práce. Musel si uvědomit, co se v něm děje. Potřeboval trochu pomoci, aby se spojil se svými potřebami. V té situaci jsem mu pomohl já, ale v našem tréninku učíme lidi, jak si takto mohou pomoci sami.

Pokud nás někdo dráždí a všimneme si, že se začínáme vytáčet, jak tedy hněv zvládneme?

Pokud jsme dostatečně trénovaní v tom, jak se spojit s potřebami za hodnocením, můžeme se zhluboka nadechnout a velmi rychle si projít ten proces, kterým jsem prováděl vězně. Jinak řečeno, jakmile zachytíme počínající hněv, zhluboka se nadechneme, zastavíme se, podíváme se dovnitř a zeptáme se sami sebe: „Co si právě teď říkám, co mě tak vytáčí?“ A rychle se spojím s potřebou, která je za tím hodnocením. Když se s tou potřebou spojíme, ucítíme v těle posun od hněvu k jinému druhu pocitů; a v tu chvíli můžeme otevřít pusu a druhému říci, co pozorujeme, cítíme, potřebujeme a přednést svou prosbu.

Chce to cvik. S dostatkem cviku se to dá zvládnou za pár sekund. Možná máme štěstí, že kolem sebe máme přátele, kteří nám pomohou si uvědomit, co se v nás děje. Pokud ne, nebo dokud nebudeme mít dostatečný trénink, si můžeme vždycky dát přestávku. Řekneme druhému: „Přestávka. Potřebuju si teď sám něco ujasnit, protože se obávám, že cokoliv bych teď řekl, by se stalo překážkou v tom, abychom oba naplňovali své potřeby.“ Pak můžeme jít pryč, sami, spojit se s potřebami za hodnocením, které nám působí hněv. A pak se do situace vrátíme.

Když jsme cvičili dost na to, abychom svůj hněv zvládli, je pro nás velmi často výhodné ukázat i empatii a porozumění pro to, co se dělo v druhém, co ho přimělo se chovat tak, jak se choval. Pokud se s tím dokážeme spojit dříve než začneme hovořit, je to ještě lepší.

Při zvládání hněvu, jak o tom teď hovořím, jsou klíčové dvě dovednosti: rozpoznat hodnocení, které působí hněv, a rychle ho přeměnit do potřeby, která je za tím hodnocením. To se můžeme naučit provádět dostatečně rychle, když rozpoznávání hodnocení a jejich překlad do potřeb cvičíme.

Doporučuji na to cvičení, kdy si napíšete seznam hodnocení, které se vás často objevují, když prožíváte hněv. Zkuste si třeba představit poslední situaci, kdy jste se vytočili, zeptat se sebe a napsat si, co jste si v hlavě říkali, co hněv způsobovalo.

Až budete mít takový soupis toho, co si říkáte v situacích, kdy se vytáčíte, projděte si ho a zeptejte se sebe: „Co jsem potřeboval, co se vyjadřovalo skrz tohle hodnocení?“ Čím víc času věnujeme překladům hodnocení do potřeb, tím více nám ta dovednost pomůže v situacích v běžném životě pohotově vyjadřovat hněv podle uvedených kroků.

3.4 Trest a hněv¶

Chtěl bych k této promluvě o hněvu přidat ještě pár slov o trestu. Způsob myšlení, který nás vede ke hněvu, je myšlení, podle kterého si lidé zaslouží trpět za to, co udělali. Jinak řečeno, jde o morální hodnocení ostatních, ve kterých jde o špatnost, nezodpovědnost či nemístnost. Kořenem všech těch hodnotících myšlenek je, že někdo neměl udělat to, co udělal, a zaslouží si nějakou podobu odsouzení či trestu za to, že to udělal.

Jsem přesvědčen, že přijdeme na to, že trest nám nikdy nepomůže konstruktivně naplnit naše potřeby, pokud sami sobě položíme tyto dvě otázky. První otázka je: co od toho druhého chceme, aby dělal jinak, než to, co právě dělá? Pokud si položíme pouze tuto otázku, bude trest zdánlivě někdy fungovat; například zabráníme dítěti, aby bilo svou sestru, když ho potrestáme za to, že to udělalo. Říkám zdánlivě, protože často už samotné trestání lidí za to, co dělají, způsobí takový odpor, že v tom pokračují jen kvůli nenávisti či hněvu. Pokračují v tom déle, než by v tom pokračovali, kdyby žádný trest nebyl.

Přidáme-li však ještě jednu otázku, jsem si jist, že uvidíme, že trest nikdy nezpůsobí naplnění našich potřeb, kterého později nebudeme litovat. Druhá otázka je: jaké důvody bychom chtěli, aby druhý měl pro udělání toho, co chceme?

Když si položíme tuto otázku, podle mě hned vidíme, že nikdy nechceme, aby druzí dělali něco kvůli strachu z trestu. Nechceme, aby lidé dělali věci kvůli povinnosti či závazku, z viny či studu, nebo aby si koupili lásku. Jsem si jist, že s určitou mírou uvědomění můžeme každý za sebe vidět, že chceme, aby lidé něco dělali jen tehdy, když to udělají ochotně, protože jasně vidí, jak to obohatí jejich život. Jakýkoliv jiný důvod k činnosti nejspíš vytvoří stav, který bude v budoucnu bránit tomu, aby se k sobě lidé chovali soucitně.

4.1 Otázky z publika¶

Opakuji znovu první krok: musíme se ztotožnit s tím, že co ostatní dělají není nikdy příčina toho, jak se cítíme. Co je tedy příčina toho, jak se cítíme? Věřím tomu, že jak se cítíme, je v každém okamžiku důsledkem našeho výkladu chování druhých. Pokud vás požádám, abyste mě vyzvedli v šest, a vyzvednete mě o půl sedmé, jak se cítím? To záleží, jak se na to dívám. Že jste přišli o půl hodiny později, než jste řekli, žádný můj pocit nezpůsobuje; jde o to, jak si to rozhodnu vyložit. Takže, pokud se rozhodnu nasadit si „hodnotící uši“, jak jim říkám, mám skvělý nástroj pro hraní hry na to, kdo je v právu, kdo se zachoval špatně, kdo za to může. Když si tyhle uši nasadíte, najdete někoho, kdo za to může.

(otázka z publika)

Posluchač: Říkáte tedy, že jak si vykládáme jejich chování, jaký význam mu připíšeme, způsobuje naše pocity?

MBR: Přesně tak, to je ono. Jak si vykládáme to chování je jedna z příčin pocitů.

Existuje jiný typ napojení na pocity, to je ta druhá volba. Můžeme si nasadit jiné uši, uši nenásilné komunikace; když máme tyto uši, nezačneme přemýšlet, kdo za to může. Nejdeme do hlavy, abychom v mysli analyzovali špatnost svou či toho druhého.

Tyto uši nám pomáhají spojit se se životem, který v nás žije. Pro mě ten život uvnitř vidíme či uchopujeme nejjasněji, když se podíváme, jaké jsou naše potřeby. Jaké jsou moje potřeby v této situaci? Pokud jsem spojený se svými potřebami, mohu mít silné pocity, ale nikdy ne hněv, nikdy ne hněv. Hněv je výsledek životu odcizeného myšlení, myšlení odpojeného od mých potřeb. Hněv mi říká, že jsem šel do hlavy a vybral jsem si analyzovat špatnost druhého a jsem odpojený od svých potřeb. Mé potřeby jsou tím skutečným důvodem toho, co se právě děje. Nejsem si však svých potřeb vědom, moje pozornost je na tom, co je špatně s tím druhým, že nenaplňuje moje potřeby.

Ještě jednou, pokud se napojím na potřeby toho druhého, nebudu nikdy mít hněv. Nebudu ho potlačovat, jednoduše ho nebudu cítit. Říkám tedy, že jak se cítíme je v každém okamžiku výsledek toho, kterou z těch možností zvolíme: Vybereme si jít do hlavy a hodnotit druhého? Vybereme si jít do hlavy a hodnotit sebe? Vybereme si napojit se soucitně na potřeby druhého? Vybereme si napojit se soucitně na naše potřeby?

Tato volba určí naše pocity. Proto je v nenásilné komunikaci třeba, aby za slovem „protože“ následovalo: „já“, ne „ty“. Například, „Cítím hněv, protože já … … ….“ To nám připomíná, že se nějak cítíme ne kvůli tomu, co druhý udělal, ale kvůli vlastní volbě.

Znovu, všechen hněv považuji za myšlení odcizené životu a podněcující násilí. Myslím si, že veškerý hněv je oprávněný v tomto smyslu: plně vyjádřit hněv znamená dát naši plnou pozornost potřebě, která není naplňována. Někde tam uvnitř je potřeba, která není naplňována. To je oprávněné; myslím tím, že máme právo na ten pocit v tom smyslu, že potřeba není naplňována. Musíme tu potřebu naplnit. Potřebujeme energii, která nás rozpohybuje k naplnění té potřeby. Řekl bych, že hněv tu energii překrucuje, od naplňování potřeb k trestání, a v tomto smyslu jde o energii ničivou.

4.2 Od filosofie k taktice a praxi¶

Ukážu vám teď, že o čem hovořím je víc taktika než filosofie. Abych vysvětlil, co myslím taktikou, vraťme se k tomu vězni, kterého jsem si prve vzal jako příklad. Nesnažil jsem se mu prodat proces nenásilné komunikace jako filosofii, ale jako taktiku.

Takže když řekl, že mu neodpověděli na žádost a já mu na to řekl „Dobře, a co tedy způsobilo ten hněv?“ A on: „No vždyť to říkám. Neodpověděli mi na žádost.“ Já: „Zastavte. Neříkejte, že jste cítil hněv kvůli tomu, že oni … Zastavte a uvědomte si, co uvnitř sám sobě říkáte a co Vás tak vytáčí.“ Neměl ale filosofické či psychologické vzdělání, aby byl zvyklý ujasnit si, co se v děje v něm uvnitř.

Takže jsem řekl: „Zastavte. Zpomalte. Jen poslouchejte. Co se uvnitř děje?“ A pak to z něj vyšlo: „Říkám si, že nemají žádný respekt pro lidské bytosti. Že je to banda studených a anonymních byrokratů.“ Chtěl ještě pokračovat, tak jsem mu řekl: „Zastavte, to stačí, to už stačí. To je příčina toho hněvu.“ Řekl jsem tomu vězni: „Tohle myšlení, které ve Vás běží, Vám působí velký hněv. Zkuste teď zaměřit pozornost na své potřeby. Jaké potřeby máte v této situaci?“ Chvíli přemýšlel a pak mi řekl: „Marshalle, opravdu potřebuji to školení, o které jsem žádal. Pokud tím školením neprojdu, tak úplně stoprocentně skončím brzy zase zavřený.“

Posluchačka: Co říkáte, mi dává smysl, ale mám pocit, že bych musela být nadčlověk, abych to zvládla. Přijde mi, že hněv přichází bleskově, a se svými schopnostmi nemůžu zvládnout si v hlavě tyto kroky projít.

MBR: Jediné, co je k tomu třeba, je sklapnout. To mi nepřijde až tak nadlidské. Je třeba jen držet jazyk za zuby a neříct nic, co by toho druhého obviňovalo, ani neudělat něco, abych ho potrestal. Takže stačí zastavit a nedělat nic, kromě dýchání a projití si těch kroků. Ze všeho nejdřív — a to je obrovský krok — prostě sklapněte.

Posluchačka: Ovšem v tom příkladu, kdy čekám půl hodiny, až někdo přijde, tak on tam ještě ani není a já už jsem úplně divá, plná takových myšlenek jako „To je neuvěřitelné, že nepřišel!“ „Nikdy si nezapamatuje nic, o co ho požádám!“ a tak dále a tak dále.

MBR: Mluvím o tom, že během té doby byste mohla dělat něco, co by vám ulevilo a zároveň zvýšilo šanci, že budou naplněné Vaše potřeby. Pokud si budete procházet ty kroky, o kterých hovoříme, budete mít při jeho či jejím příchodu připraveno něco příhodného, co říct, s lepší vyhlídkou, že on či ona příště přijdou včas. Doufám, že to dokážu vysvětlit tak, aby to nevypadalo jako nadlidský úkol. Nadlidské je snažit se potlačit hněv.

Snažíme se tu zůstávat pozorností spojení se životem, okamžik za okamžikem. Spojíme se s životem, který se v nás odehrává, s našimi potřebami toho okamžiku, a zaměříme pozornost na život, který se odehrává v druhých.

4.3 Příklad hněvu posluchačky¶

Posluchačka č. 2: Byla jsem v situaci, kdy jsem s někým hovořila, přidal se k nám třetí člověk a hovořil na toho druhého, beze mě. A měl takovou poznámku, že by v jejich komunitě radši měli bělochy.

MBR: Ano.

Posluchačka č. 2: Takže jsem se hněvala, protože se nenaplňovala moje potřeba užívat si rozhovor, který jsem do té doby vedla.

MBR: Zastavte prosím na chvíli, pochybuji o tom; pochybuji, že to byla příčina hněvu. Nemyslím si, že se hněváme proto, že naše potřeby nejsou naplňované. Vsadím se, že jste se hněvala proto, že jste o tom třetím měla v tu chvíli nějaké myšlenky. Zkuste se teď podívat, co jste si v duchu o tom třetím člověku říkala, co vás rozhněvalo. Někdo tam přijde, řekne, že by tam radši měl jen bělochy, a pak hovoří s někým jiným, ne s Vámi; proč jste se tedy hněvala? Co jste si v duchu říkala?

Posluchačka č. 2: No… říkala jsem si: co to dělá? takhle nám vlézt do rozhovoru.

MBR: Podívejte se za tu otázku „Co to dělá?“ Co si myslíte o člověku, která to dělá?

Posluchačka č. 2: Co si o něm myslím?

MBR: Ano.

Posluchačka č. 2: No… nic pěkného to není.

MBR: Ale myslím si, že se tam něco schovává. Nechci Vám vkládat do hlavy nějaké myšlenky. Jen abyste si byla vědoma toho, co předpokládám, že tam je. Děje se to pravděpodobně velmi rychle.

Posluchačka č. 2: Během okamžiku jsem se cítila vyloučená.

MBR: To už jsme blíž. Takže co udělal vykládáte tak, že Vás vyloučil. Povšimněte si, že představa „být vyloučená“ není pocit.

Posluchačka č. 2: Rozumím.

MBR: Je to výklad. Něco jako „opuštěná“. „Cítím se opuštěná.“ „Cítím se, že si mě nikdo nevšímá.“ Takže to je spíš představa, obraz; máte tu představu, že jste vyloučená. Co se tam ještě dělo?

Posluchačka č. 2: Přijde mi, že to bylo víc než jen představa, protože oni dva měli oční kontakt, povídali si spolu, ale ne se mnou.

MBR: Na to bychom se mohli dívat dvaceti různými způsoby, jen jeden z nich je, že Vás vyloučili. To se dá vyložit i mnoha jinými způsoby. A každý z těch způsobů bude mít velký vliv na to, jak se cítíte. Zkusme ještě trochu zpomalit. Jaké myšlenky jste měla, které vás rozhněvaly?

Posluchačka č. 2: … Měla jsem taky myšlenky v souvislosti s tím, když někdo řekne „běloši“.

MBR: Výborně, myslím, že se přibližujeme. Jakou představu tedy máte, když někdo řekne „běloši“ v tomto významu? Zejména když se přitom nedívají na vás, ale jen na ostatní?

Posluchačka č. 2: Říkala jsem si, že když říkají „běloši“, tak tím nemyslí mě.

MBR: Aha, takže vás tím jakoby vylučují.

Posluchačka č. 2: Celé jejich chování, neverbální projevy i všechno další vyjadřovalo právě to.

MBR: Přišlo Vám tedy, že vás vylučovali kvůli rase? Vážou se na to u Vás nějaké myšlenky?

Posluchačka č. 2: To samozřejmě, spousta…

MBR: K tomu se chci dostat, vidíte. Myslím si, že tyhle myšlenky byly v tu chvíli podnícené jejích chováním a spustily hněv.

Posluchačka č. 2: Ano, souhlasím s tím, co říkáte. Myslím, že to byly jak ty myšlenky, tak i to, jsem jimi byla skutečně vyloučená.

MBR: Ne, nebyla jste skutečně vyloučená. Že jste vyloučená je výklad. Nazvěme Vaše pozorování faktem; a fakt je, že ti druzí spolu měli oční kontakt. Vidíte, to je fakt. Ať už si to vykládáte jako vylučování někoho, jako rasistické, nebo že se Vás ti ostatní báli, to jsou všechno výklady. Fakt je ten, že se na Vás nedíval. Fakt je, že řekl něco o běloších. To jsou fakta. Pokud si je vykládáte jako vyloučení, podněcujete tím určité pocity, a ty budou jiné, když se na to budete dívat jinak.

Posluchačka č. 3: Jak to tedy měla (posluchačka č. 2) udělat? Vylučovali ji neverbálně i tím, že hovořili jen spolu. Jak se může dostat ke svým potřebám?

MBR: Je-li záměrem plně vyjádřit svůj hněv, tak bych navrhoval, aby si uvědomila to, s čím se právě potýkáme; aby si uvědomila, co si v duchu říká, co si rozhněvává. V tomto případě to vypadá asi nějak takto: rozhněvala se, protože si okamžitě vyložila situaci jako vyloučení na základě rasy. To v ní vyvolá spoustu myšlenek, třeba že to není správné, že by se lidé neměli podle rasy vylučovat — je to tak? Dotýkáme se něčeho?

Posluchačka č. 2: Přijde mi, že to přišlo až později. Ale ano, moje zkušenost v tom okamžiku byla, že si připadám neviditelná, zmatená, popletená. Že nerozumím tomu, proč se to děje.

MBR: Aha, takže okamžitá reakce nebylo hodnocení toho druhého člověka. Ta první bylo zmatení, popletenost. Má potřebu porozumění, proč se to děje? Pak se rozběhne myšlení.

Posluchačka č. 2: A v tu chvíli přijde i hněv.

MBR: Pak začne přicházet hněv, protože začne mít nějakou hypotézu o tom, proč se tohle děje. To je přesně to, co chceme plně vyjádřit, tento hněv, který přichází z výkladu situace: „Moment! Přijde mi, že mě vylučuje kvůli rase a to se mi nelíbí. Přijde mi to rasistické. Neměl by lidi vylučovat kvůli rase.“ Takové nějaké myšlenky.

Posluchačka č. 2: Ano.

MBR: Dobře, a teď přijde ten druhý krok. První krok je být zticha a rozpoznat myšlenky, který nás rozhněvávají. A potom, spojit se s potřebami za těmito myšlenkami. Takže když si říkáte: „neměli by vylučovat lidi kvůli rase, přijde mi to nefér, je to rasistické,“ tak podle mě všechna tato hodnocení — a „rasistické“ je dobrý příklad — jsou tragická vyjádření nenaplňované potřeby. A teď, jaká potřeba je za hodnocením rasistický? Pokud někoho hodnotím jako rasistu, jaká je ta moje potřeba?

Chtěl bych být součástí toho, co se děje, chtěl bych si být rovný s ostatními. Chtěl bych, aby mi prokazovali stejný respekt a ohledy jako všem ostatním. Abych teď plně vyjádřil svůj hněv, otevřu pusu a řeknu to, protože teď už je hněv přeměněný v moje potřeby a pocity okolo nich. Ale vyjádřit pocity okolo potřeb mi nahání víc strachu, než vyjádřit hněv.

„To bylo pěkně rasistické.“ Tohle říct není vůbec těžké. Vlastně to řeknu celkem rád. Ale děsí mě, když mám pohlédnout na to, co je za tím, protože pocity týkající se rasismu jsou ve mně tak hluboko, že mě děsí; ale tím plně vyjádřím ten hněv. Takže pak můžu otevřít pusu a říct tomu dotyčnému: „Když jste teď přišel mezi nás a začal mluvit s ostatními a ne se mnou, a když jsem slyšela tu poznámku o běloších, zabolelo mě to hluboko a dostala jsem opravdu strach. Probudilo to ve mně potřebu, aby se ke mně lidé chovali stejně jako k ostatním; a ráda bych slyšela od Vás, jak se cítíte, když Vám tohle říkám.“

Posluchačka č. 2: Já jsem podobný rozhovor s tím člověkem potom opravdu vedla. Nesu si z něj ale pořád část té frustrace a hněvu, protože jsme se dostali jen do určitého bodu. A pak mi už přišlo, že ta moje zkušenost není ve své plnosti pochopená.

MBR: Takže pokud dobře rozumím, máte obavu, že ten druhý člověk se na Vás nenapojí tak dobře, aby pochopil všechno, co se ve Vás děje, celé Vaše prožívání té situace?

Posluchačka č. 2: Přesně. A navíc se na to celé roky nabaluje, co bych nazvala vztek z té rasové propasti. To si asi umíte představit.

5.1 Užívat si cirkus hodnocení ve své hlavě¶

Řeknu vám, co se ve mě děje. Nedávno jsem byl v jedné zemi a jedna žena mě celkem příkře odsuzovala a já jsem jí odpovídal. Ta dotyčná mlela bla bla bla bla a říkala spoustu hodnotících věcí o mě; a já pak na to: (MBR chvíli mlčí) „Takže se cítíte opravdu otrávená a líbilo by se vám to a to.“ Ta dotyčná: „Ano, a bla bla bla.“ A já reaguji: (MBR opět chvíli mlčí) „Hm, a vypadá to, že se v tom cítíte zraněná, protože byste ráda bla bla bla“ „Ano, a bla bla bla.“

Proběhlo ještě několik takových výměn a když jsme skončili, jiná žena mi řekla: „Marshalle, nikdy jsem nepotkala nikoho soucitnějšího, než jste Vy. Kdyby mi někdo říkal to, co tamta, tak bych ji praštila. Jak jste to udělal?“

Říkám: „Povím Vám, co se ve mně dělo. Pamatujete si, s čím přišla na začátku?“ „Ano.“ „Tohle byla moje první reakce: Když nezavřeš hubu, narvu ti hlavu do #@$@. Narvu ti jí tam tak hluboko, že kdybys měla v pupku okénko, tak ji uvidím.“

A říkám té ženě dál: „Pak to bylo ještě mnohem horší. Měl jsem k tomu velmi živý obrazový doprovod ve fantazii a začalo mi docházet, že co mi říká, mi velmi připomíná zesměšňování, které jsem zažil jako dítě. Uvědomil jsem si, že za tím je spousta strachu a dalšího. Od zuřivosti a chtění dotyčnou otřást jsem přešel k uvědomění si ponížení, které bylo za tím. Zastavil jsem se a jen jsem poslouchal. A když jsem se dostal k tomu ponížení, ke strachu z ponížení, cítil jsem v těle uvolnění. Až pak jsem mohl říct, co jste slyšela, kdy jsem svou pozornost přesunul na její pocity a potřeby.

Pamatujete si ještě druhou větu, kterou na mě udeřila?“ „Ano.“ Řekl jsem: „Tak tohle byla moje okamžitá reakce.“ Když jsem ji tu reakci popsal, vyvalila na mě oči a řekla: „Nikdy bych nevěřila, že jste tak násilný!“ Takže během pár vět jsem se změnil z nejsoucitnějšího člověka na násilníka.

Ve skutečnosti jsou uvnitř mě oba. Mám v sobě velkou spoustu násilí, což je podmíněné kulturním prostředím a dalšími věcmi. Takže, užívám si to. Když se vytočím, tak se posadím a dívám se na ten násilný cirkus, co se mi v hlavě odehrává. Slyším všechny tyhle násilné věci, které bych rád řekl, vidím všechno, co bych tomu člověku nejradši udělal, a pak poslouchám tu bolest, která je za tím. A když se dostanu k té bolesti vzadu, přijde vždycky uvolnění.

Pak můžu pozorností přejít k lidství toho druhého. Nic přitom nepotlačuji, docela naopak. Užívám si to, ten cirkus, násilný cirkus, co mi běží v hlavě.

Posluchačka č. 4: Ale nereagujete na něj.

MBR: Nereaguji na něj, protože by to bylo příliš povrchní. Když do toho skočím a začnu toho druhého obviňovat, nikdy se nedostaneme k bolesti za tím vším. Nebudu pak moci tomu druhému plně vyjádřit své potřeby, aby je pochopil. Jen se budeme hádat, a vím dobře, jak to skončí: i když vyhraju, nebudu se cítit dobře. Takže, nereaguji, protože chci plně vyjádřit, co se ve mě děje.

5.2 Dej si na čas¶

Posluchačka č. 5: Zmínil jste prve, že to je pomalý proces. Říkáte, že potřebujete čas; že si dáte čas na soucit pro sebe. Ale když by to bylo během rozhovoru, aby se to dalo celé zvládnout, tak bych možná musela říct tomu druhému: počkej minutku. Musím se zamyslet, než odpovím. Abych měla čas pomalu si to rozmyslet a pak odpovědět.

MBR: Ano. Nosím s sebou fotografii syna mého kamaráda. Je to jeho poslední fotografie, než zahynul v bitvě o Libanon. Tu jeho poslední fotografii s sebou nosím proto, že na sobě má tričko, na kterém je napsáno: Take Your Time („Dej si na čas“). Je to pro mě silný symbol. Je to pro mě asi nejdůležitější část učení se, jak podle tohoto procesu žít. Dej si na čas. Ano, někdy si připadám neohrabaně, protože se nechovám podle automatických reakcí, jak jsem naučený; ale chci si dát na čas, abych svůj život žil v souladu se svými hodnotami, ne jako robot, který jen vykonává to, k čemu byl naprogramován kulturou, ve které vyrůstal. Takže, ano, dej si na čas. Možná to je neohrabané, ale tohle je pro mě můj život. Dám si na čas, abych ho žil tak, jak chci. I když pak možná vypadám jako blbeček.

Můj kamarád, Sam Williams, nakreslil tento proces na papírovou kartičku velikosti fotografie (10×15 cm), které teď prodáváme; byl to Samův nápad. Používá tuhle kartičku v práci jako tahák. Přijde za ním jeho šéf s nějakým odsuzováním — a on si dá na čas. Zastaví se, podívá se na tu kartičku a vzpomene si, jak má odpovídat. Ptám se ho: Same, nemyslí si o tobě ostatní, že jsi trochu divný, když se díváš do ruky na kartičku a dáváš si na čas? Řekl, ono to ani netrvá tak dlouho. A stejně, je mi to jedno. Záleží mi na tom, abych odpovídal, jak chci. Doma o tom mluvil úplně otevřeně. Vysvětlil svým dětem a své manželce, na co tu kartičku má, a dodal: může působit zvláštně a může mi to pokaždé chvíli trvat, ale dělám to z tohoto důvodu. Takže když doma měly takové ty normální spory, dal si na čas, ale po nějakém měsíci to pohodlně zvládal i bez kartičky. Jeden večer se pak on a Scotty, kterému jsou čtyři roky, hádali kvůli televizi, nemělo to dobrý vývoj, a Scotty řekl: tati, dojdi si pro kartičku.

Posluchačka č. 7.: A tyto kartičky prodáváte?

MBR: Já ne, prodává je Centrum pro nenásilnou komunikaci.

6.1 Pozvání¶

V tomto přepisu chybí zkušenost sdílení času a prostoru s Marshallem Rosenbergem, či některými z certifikovaných lektorů z Centra pro nenásilnou komunikaci (CNVC). Síla, vřelost a preciznost sdělení NVC jsou zesílené, když jste v tréninku osobně. Interakce s publikem přidává procesu učení rozměr, který je písmem těžko zachytitelný. Pokud byste se chtěli potkat s Marshallem či jiným CNVC lektorem osobně, na www.CNVC.org najdete rozpis školení a přednášek NVC, a seznam lektorů NVC a podporovatelů po celém světě.

6.2 Střípky o hněvu¶

• Jak si zvolím se dívat na situaci bude mít velký vliv na to, zda budu mít moc ji změnit nebo jen zhoršit.

• Nic z toho, co někdo druhý dělá, nám nepůsobí hněv.

• Jakékoliv myšlení v hlavě, které zahrnuje slovo „měl by“ („měla by“, „mělo by se“, …) podněcuje násilí.

• Nemyslím si, že se hněváme proto, že nejsou naplňované naše potřeby. Myslím si, že se hněváme, protože v sobě máme hodnocení / souzení / odsuzování druhých.

• Hněv je přirozený pocit vytvořený nepřirozeným myšlením.

• Nevěřím, že je špatné lidi hodnotit / soudit… důležité je uvědomovat si, že hodnocení nás rozhněvává.

• Byť to hodnocení nahlas neříkáte, oči takový způsob myšlení ukazují.

• Používejte větu „cítím …, protože já …“ jako připomínku toho, že pocit není kvůli tomu, co udělal někdo jiný, ale kvůli volbě, kterou jsem udělal já.

• Vnímám to u sebe tak, že nejjasněji lze uchopit život, který se v nás odehrává, díváním se na své potřeby. Zeptejte se sami sebe: „Jaké jsou mé potřeby v této situaci?“

• Jsem-li napojený na své potřeby, mám silné pocity, ale nikdy ne hněv. Veškerý hněv vidím jako výsledek myšlení, které je životu odcizené, násilné, provokativní.

• Zabíjet lidi je moc povrchní. Veškeré zabíjení, obviňování či zraňování ostatních lidí je pro mě velmi povrchní vyjádření našeho hněvu.

• Naším cílem je držet pozornost, okamžik za okamžikem, napojenou na život, na život, který se v nás odehrává. Jaké jsou naše potřeby v tento okamžik, a co je živé v ostatních?

• Smutek je pocit, který nás mobilizuje k naplnění našich potřeb. Hněv je pocit, který nás mobilizuje k obviňování a trestání druhých.

• Plně vyjádřit hněv neznamená jen to, že vyjádřím hluboké pocity za ním, ale že je druhý pochopí.

• Plně vyjádřit hněv znamená dát naši plnou pozornost na potřebu, která není naplňována.

• Nejlepší způsob, jak získat pochopení od druhého… je sám dát i tomu druhému pochopení. Chci-li, aby slyšel mé potřeby a pocity, musím nejprve soucítit.

• Když dám lidem soucit, který potřebují, pak není, podle mé zkušenosti, těžké je přimět k tomu, aby mě slyšeli.

• Hněv je v NVC velmi cenný pocit. Je to budíček. Říká mi, že myslím způsobem, které téměř jistě mé potřeby nenaplní. Proč? Protože má energie není na mé potřeby napojená, dokonce si ani neuvědomuji, jaké potřeby mám, když se hněvám.

6.3 Jak můžete použít proces NVC¶

Jasně vyjadřovat, jak se mám, bez obviňování či kritizování.

Soucitně přijímat jak se máš, bez slyšení obvinění či kritiky.

1. Pozorování:

• Co pozoruji já (vidím, slyším, vzpomínám si, představuju si; bez přidávání hodnocení) co přispívá či nepřispívá k tomu, že mi je dobře: „Když já (vidím, slyším), …“

• Co pozoruješ ty (vidíš, slyšíš, vzpomínáš si, představuješ si; bez přidávání hodnocení) co přispívá či nepřispívá k tomu, že ti je dobře: „Když ty (vidíš, slyšíš), …“ (někdy vynecháno, když nabízíme soucit)

2. Pocity

• Co cítím (pocit či vjem, nikoliv myšlenka) ve vztahu k tomu, co pozoruji: „Cítím …“

• Co cítíš (pocit či vjem, nikoliv myšlenka) ve vztahu k tomu, co pozoruješ: „Cítíš …“

3. Potřeby

• Co potřebuji nebo čeho si cením (nikoliv co bych si vybral či konkrétní čin), co tyto pocity způsobuje: „… protože potřebuji/oceňuji …“

• Co potřebuješ nebo čeho si ceníš (nikoliv co bys si vybral či konkrétní čin), co tyto pocity způsobuje: „… protože potřebuješ/oceňuješ …“

4. Prosby:

• Jasně požádat o to, co by obohatilo můj život, aniž bych to požadoval. Konkrétní čin, který bych rád, aby se stal: „Byl bys ochotný …“

• Soucitně přijímat sdělení o tom, co by obohatilo tvůj život, aniž bych slyšel požadavky. Konkrétní čin, který bys rád, aby se stal: „Chtěl bys, aby …“ (někde vynecháno, když nabízíme soucit)

6.4 Některé základní pocity, které všichni máme¶

6.5 Některé základní potřeby, které všichni máme¶

• autonomie

  • vybírat si sny/cíle/hodnoty

  • vybírat si plány pro naplnění svých snů, cílů, hodnot

• slavení

  • slavení výtvorů života a naplněných snů

  • slavení ztrát: blízkých lidí, snů, … (truchlení)

• integrita

  • autenticita

  • tvořivost, kreativita

  • smysl

  • sebehodnota

• propojenost

  • přijetí

  • ocenění

  • blízkost

  • společenství

  • ohleduplnost

  • přispívat k obohacení života

  • emoční bezpečí

  • soucit, empatie

  • upřímnost (posilující upřímnost, díky které se můžeme učit z vlastních omezení)

  • láska

  • ujištění

  • respekt

  • podpora

  • důvěra

  • porozumění

• péče o tělo

  • vzduch

  • jídlo

  • pohyb, cvičení

  • ochrana před život ohrožujícími organismy: viry, bakteriemi, hmyzem, dravou zvěří

  • odpočinek

  • sexuální vyjádření

  • přístřeší

  • dotyk

  • voda

• hra

  • zábava

  • smích

• duchovní společenství

  • krása

  • soulad, harmonie

  • inspirace

  • řád

  • pokoj, mír

6.6 CNVC a NVC¶