Překvapivý smysl hněvu

1 Předmluva

Překvapivý smysl hněvu ukazuje jedinečný pohled Marshalla Rosenberga na roli, kterou může hněv hrát v našich životech. Vyzývá nás k opuštění pohledu, že hněv bychom měli potlačit. Ne, hněv je dar, který nás chce napojit na nenaplňované potřeby, které tuto reakci vyvolaly. Rosenberg odhaluje rozšířené mylné představy o hněvu a zdůrazňuje, že hněv je výsledkem myšlení. Tento přístup k hněvu nám pomáhá lépe pochopit nenásilnou komunikaci (NVC, non-violent communication), protože se dotýká tolika klíčových bodů NVC. Žít ze srdce, pozorovat bez hodnocení, jasně poznávat své pocity a potřeby, vznášet jasné požadavky a podporovat obohacující vztahy: to vše souvisí s tím, jak reagujeme na hněv.

2 Stručný úvod do Nenásilné komunikace

Nenásilná komunikace (NVC) se vyvinula z mého zájmu pro dvě otázky. Zaprvé, chtěl jsem lépe rozumět, co se děje některým z nás, že se pak chováme násilně a ostatní využíváme. Zadruhé, chtěl jsem pochopit, jaký typ vzdělávání nám poslouží k tomu, abychom zůstali soucitní — věřím, že to je naše přirozenost — i pokud se ostatní chovají násilně a druhé využívají.

Při zkoumání těchto dvou otázek jsem našel tři prvky důležité pro pochopení, proč v podobných situacích reagují někteří z nás násilně — a někteří soucitně. Tyto tři jsou:

  • Zaprvé: způsob řeči, který jsme se naučili používat.

  • Zadruhé: jak jsme byli učeni myslet a komunikovat

  • Zatřetí: strategie, které jsme si osvojili k ovlivňování sebe a druhých.

Zjistil jsem, že tyto tři prvky důležitým způsobem ovlivňují, zda budeme v příslušných situacích reagovat soucitně nebo násilně. Do procesu, kterému říkám nenásilná komunikace (NVC) jsem začlenil právě podoby řeči, myšlení a komunikace, které posilují naši schopnost záměrně přispívat k blahu svému i druhých.

NVC zaměřuje pozornost na to, zda jsou potřeby lidí naplňované, a pokud ne, co se dá udělat, aby se naplnily. Ukazuje nám způsoby vyjadřování, které zvyšují pravděpodobnost, že ostatní záměrně přispějí k našemu blahu. I nám ukazuje, jak rozumět zprávám od druhých, aby se zvýšila pravděpodobnost, že my záměrně přispějeme k jejich blahu.

2.1 Hněv a NVC

Co se týče zvládání hněvu, NVC nám ukazuje, jak hněv chápat jako výstrahu, že přemýšlíme způsoby, které nám nejspíš nepomohou naše potřeby naplnit — a spíš nás zapletou do interakcí, které nebudou konstruktivní pro nikoho. V našem tréninku zdůrazňujeme, že je nebezpečné považovat hněv za něco špatného, nebo co bychom měli potlačit. Pokud máme sklon brát hněv jako výsledek toho, že jsme nějak v nepořádku, pak ho budeme také chtít potlačit a nezaobírat se jím. Takový přístup k hněvu, potlačení a popření, často vede k tomu, že ho vyjádříme způsobem, který může být pro nás i druhé velmi nebezpečný.

Vzpomeňte si, kolikrát jste četli v novinách o masových vrazích a jak o nich hovořili ti, kteří je znali. Typicky to vypadá takto: „Byl vždycky hodný. Nikdy jsem ho neslyšel zvýšit hlas. Vypadalo to, že se na nikoho nikdy nehněvá.“

V NVC nám jde o využití hněvu tak, aby nám pomohl dostat se k našim vnitřním nenaplněným potřebám, které jsou kořenem hněvu.

Mnoho skupin po celém světě, se kterými pracuji, zažilo důsledky učení toho, že hněv by se měl potlačovat. Tyto skupiny zažily, že když se mluví o vyhýbání se hněvu, dá se to snadno zneužít k utlačování lidí tím, že je nutíme snášet, cokoliv se jim děje. Mám nicméně také výhrady k tomu, když se v reakci na možnost takového zneužití doporučuje kultivace či „ventilování“ hněvu, bez porozumění pro jeho příčiny a jeho transformaci. Některé studie naznačují, že programy zvládání hněvu (anger management), které jednoduše povzbuzují účastníky k tomu, aby dali hněvu průchod a ventilovali ho např. mlácením do polštářů, pouze posouvají hněv blíže k povrchu, takže dotyční jsou pak náchylnější k vyjadřování hněvu způsoby, které jsou pro ně samé i druhé nebezpečné.

Když využíváme NVC ke zvládání hněvu, jdeme do něj hlouběji, abychom viděli, co se v nás děje, když se hněváme, abychom se dokázali dostat k té potřebě — které je kořenem hněvu — a tuto potřebu naplnit. Pro pedagogické účely někdy přirovnávám hněv ke kontrolce na panelu auta — dává vám užitečnou informaci o tom, co motor potřebuje. Nebyl by dobrý nápad tu kontrolku schovat, vypojit či ignorovat. Spíš byste zpomalili a snažili se přijít na to, co vám ta kontrolka vlastně říká.

2.2 Funguje to i v jednom

Moje zkušenost je taková, že pokud dokážu udržet pozornost na hněvu jako varování, pak bez ohledu na to, jak komunikuje druhý, zůstaneme propojení. Jinak řečeno, NVC funguje, i když ji aplikuje jen jeden.

Udržet pozornost v tomto směru není tak úplně těžké. Může to být děsivé, protože to po nás vždy chce vnímat svou zranitelnost, abychom bez okolků řekli, jak se cítíme a co bychom rádi. Tento proces může běžet celkem dobře, pokud jsou v něm obě strany trénované; ale skoro všichni, s kým pracuji, se snaží o takovou komunikaci s někým, kdo patrně nikdy nepřišel na kurz, kde by se to učil. Proto je důležité, aby tento proces fungoval s každým, ať už nějaký trénink měl či ne.

Při intenzivním tréninku se stále zaměřujeme na to, jak se v tom procesu udržet, bez ohledu na to, jak komunikují druzí. V určitém smyslu je hněv celkem zábavný způsob, jak se ponořit do NVC hlouběji, a to i pokud si to budete zkoušet úplně poprvé. Když jste rozhněvaní, je mnoho aspektů procesu NVC jako na dlani, takže lépe vidíte rozdíl mezi NVC a jinými způsoby komunikace.

Přístup NVC má několik kroků. Projdu je pomocí příkladu mladého muže ve švédském vězení. Pracoval jsem s ním v rámci programu tréninku vězňů, kdy jsem jim ukazoval, jak můžou používat NVC na zvládání hněvu.

3 Kroky zvládání hněvu

3.1 První a druhý krok

První krok při setkání s hněvem při NVC je být si vědomý toho, že stimul, čili spouštěč našeho hněvu není příčina toho hněvu. Ne to, co druzí dělají, nás rozzlobí, ale je to něco v nás, co reaguje na to, co dělají, co je skutečná příčina hněvu. Je tedy třeba, abychom dokázali oddělit spouštěč a příčinu.

Se švédským vězněm to bylo tak, že právě v den, kdy jsme se zaměřovali na hněv, se ukázalo, že má spoustu hněvu na personál věznice. Byl proto velmi rád, že mu ho můžeme pomoci zvládnout.

Zeptal jsem se ho, co personál udělal, co bylo spouštěčem jeho hněvu. Řekl, „Už před třemi týdny jsem je o něco požádal, a oni mi doteď neodpověděli.“ Odpověděl na tu otázku, jak jsem chtěl. Jednoduše mi řekl, co udělali. Nezamíchal do toho žádné hodnocení, a to je první krok ve zvládání hněvu nenásilným způsobem: mít jednoduše jasno v tom, co je spouštěč, ale nesmíchat ho s posuzováním či hodnocením. To je samo o sobě značný úspěch. Často na tuto otázku dostanu odpověď jako např. „byli bezohlední“, což je morální hodnocení toho, jací „jsou“, ale neříká to nic o tom, co skutečně udělali.

V druhém kroku bychom si měli uvědomit, že spouštěč není nikdy příčinou hněvu. Tedy, že to co někdo udělá není jednoduše ten důvod, proč se hněváme. Naše hodnocení toho, co někdo udělal, je příčinou hněvu. A jde tu o určitý zvláštní způsob hodnocení.

NVC stojí na předpokladu, že hněv je výsledkem hodnocení, které je odcizené od života; a to v tom smyslu, že není napojené na to, co potřebujeme my nebo co potřebují druzí. Jde naopak o hodnocení, které stojí na myšlení přisuzující ostatním nesprávnost či špatnost za to, co udělali.

Hodnocení spouštěčů vedoucí ke hněvu

Spouštěče hněvu můžeme vyhodnotit čtyřmi způsoby. V případě personálu věznice, který tři týdny neodpověděl na žádost, si to dotyčný vězeň mohl vzít osobně, jako odmítnutí. Kdyby to udělal, nebyl by vzteklý. Možná by se cítil zraněný či sklíčený, ale nebyl by vzteklý.

Druhá možnost by byla, že by se podíval do sebe a zjistil, jaké jsou jeho potřeby. Při zaměření se přímo na naše potřeby máme největší šanci, že budou naplněné, pokud je rozpoznáme. Takže, kdyby byl zaměřený na svoje potřeby, jak si řekneme později, nebyl by vzteklý. Mohl by se cítil vystrašený, což se také ukázalo později, když se se svými potřebami spojil.

Nebo jiná možnost: mohli bychom po té události změřit pozornost na potřeby té druhé strany, které ji asi vedly k tomu, že udělala, co udělala. Ani v tomto případě nebudeme cítit hněv. Dokonce, pokud jsme opravdu přímo spojeni s potřebami druhého — tak, že skutečně rozumíme jeho potřebám — nevnímáme žádný vlastní pocit, protože je naše pozornost plně na druhém.

Čtvrtý způsob, jak se na to podívat, který vždycky najdeme u kořene hněvu, je ten, že druzí jsou špatní, protože se nějak zachovali. V NVC doporučujeme, kdykoliv cítíme hněv, si říci: „Cítím hněv, protože si říkám, že … … …“ a pak se podívat právě na to myšlení odcizené od života, které nám běží v hlavě a je příčinou hněvu.

Zpět k vězni. Když mi řekl, že prožívá hněv a spouštěčem hněvu bylo, že mu personál tři týdny neodpověděl na žádost, požádal jsem ho, aby se podíval dovnitř a řekl mi, co je příčinou toho hněvu. Vypadal zmateně a řekl: „Právě jsem Vám řekl, jaká je příčina. Podal jsem žádost před třemi týdny a doteď na ní neodpověděli.“

Říkám mu: „Dobrá, co teď říkáte, je spouštěč toho hněvu. V předchozích setkáních jsem se vám snažil vyjasnit, že ten spouštěč není nikdy příčinou, která ten hněv vytvoří. A tu příčinu teď hledáme. Zkuste mi tedy říct, jak si vykládáte to jejich chování, jak se na něj díváte, co Vám působí hněv.“

V tuto chvíli byl už zmatený úplně. Byl na tom jako mnoho z nás: nikdy se netrénoval v tom, aby si uvědomoval, co se v něm děje, když je vzteklý. Musel jsem mu dát malou nápovědu, aby rozuměl, co jsem myslel tím zastavit se a vnímat myšlenky, které se honí hlavou, které jsou vždy v jádru hněvu.

Za chvíli řekl: „Aha, rozumím. Jsem vzteklý, protože si říkám, že to není fér, že takto se nezachází s lidmi. Chovají se tak, jako by oni byli důležití a já nebyl nic.“ Přidal ještě několik dalších hodnocení, které mu rychle vířily v hlavě. Všimněte si, že nejdřív řekl, že to bylo jejich chování, které ho rozčílilo. Ve skutečnosti to ale byly všechny tyto myšlenky, které v sobě měl, které ho vztekaly; i jen jedna z nich mohla vytvořit hněv. A on měl takových hodnocení celou řadu, „nejsou fér; nejednají se mnou dobře.“ Všechna tato hodnocení jsou příčinou hněvu.

Když jsme tohle odhalili, řekl mi: „No, a co je na těch myšlenkách špatného?“ Odpověděl jsem: „Neříkám, že je s nimi něco špatně. Jen bych chtěl, abyste si byl vědom, že to je toto myšlení, které je příčinou tvého hněvu. Nechtěli bychom smíchat co druzí udělali — spouštěč — s příčinou hněvu.“

Spouštěč vs. příčina

Pro mnoho z nás je velmi těžké se v tom neztratit: nesplést si spouštěč, či podnět, stimul, našeho hněvu s jeho příčinou. Není to pro nás snadné proto, že jsme možná byli vychováváni lidmi, kteří používali vinu jako hlavní způsob motivace. Pokud chcete používat vinu jako způsob manipulace lidmi, potřebujete je zmást, aby si mysleli, že spouštěč je příčinou pocitu. Jinak řečeno: pokud chcete využívat vinu, musíte svou komunikací naznačovat, že vaše bolest je způsobená právě tím, co dělají. Ještě jinak: že jejich chování není pouze spouštěčem vašeho pocitu, ale že je jeho příčinou.

Pokud vyvoláváte vinu jako rodič, řeknete svému dítěti: „Opravdu mě bolí, že sis neuklidil v pokoji.“ Pokud vinu vyvoláváte jako partner, řeknete svému partnerovi například: „zlobí mě, že jsi každý večer venku.“ Povšimněte si, že v obou těch případech naznačujete, že spouštěč je příčinou pocitu. Kvůli tobě se cítím …. Kvůli tomu se cítím …. Cítím se …, protože ty ….

Abychom zvládali hněv v souladu s principy NVC, je důležité si být vědom tohoto základního rozdílu: Cítím se … protože si říkám myšlenky o tom, co druhý udělal, které to hodnotí jako jeho špatnost. Jde o hodnotící myšlenky jako: „Myslím, že je sobecký/á; myslím, že je drzý/á, líný/á; myslím si, že manipuluje lidmi a to by neměl(a)“. Mohou to být přímé hodnotící myšlenky, nebo nepřímá hodnocení vyjádření jako např. „Připadá mi, že si myslí, že je jediný, kdo k tomu má co říct.“ V tom je schované, že to, co dotyčný/á dělá, nepovažuji za správné.

Toto je důležité, protože pokud si myslím, že druhý způsobuje můj pocit, bude pro mě těžké nechtít ho potrestat. Ukazujeme tedy lidem, že nikdy nejde o to, co druhý dělá, ale jak to vidíme, vnímáme, interpretujeme. Pokud by mě někdo doprovázel všude při mojí práci, mnoho by se o tom naučil.

Hodně jsem pracoval ve Rwandě. Často jsem pracoval s lidmi, kterým zabili členy rodiny, a někteří jsou tak vzteklí, že pouze čekají na pomstu. Jsou zuřiví. Jiným lidem v téže místnosti zabili stejné členy rodiny, možná i víc, ale nejsou vzteklí. Pocity mají silné, ale ne hněv. Mají pocity, které je vedou k tomu, že chtějí, aby se nic takového nestalo ostatním, ale nechtějí trestat. Chceme proto, aby lidé viděli, že je to opravdu náš pohled na situaci, který vytváří hněv, ne ten spouštěč.

Snažíme se ukázat lidem, že hněv vychází z vědomí pod vlivem řeči, kterou jsme se všichni naučili: že ten druhý je v něčem zlý či špatný. Toto myšlení je příčinou hněvu. Když je takové myšlení přítomné, neučíme ho potlačovat, popírat hněv nebo to myšlení, nýbrž jako ho přetvořit do řeči života, do řeči, která nám může pomoci nastolit mír mezi námi a tím, kdo se choval tak, že to spustilo náš hněv.

Nejprve tedy hovoříme o tom, jak si uvědomit tyto vnitřní myšlenkové pochody, které nám působí hněv; jak je přeměnit do pochopení toho, které naše potřeby nejsou chováním druhého naplněny; a konečně, jak s tímto pochopením nastolit mír mezi mnou a druhým.

První krok ve vyjádření hněvu, jeho zvládnutí v souladu s NVC, je rozeznat spouštěč hněvu, aniž bychom ho smísili s naším hodnocením. Druhý krok je uvědomit si, že je to naše hodnocení druhých — v podobě přisuzování nesprávnosti — , které vytváří hněv.

Příklad spouštěče a příčiny hněvu

Pracoval jsem jednou ve výchovném ústavu (correctional school for delinquents) a měl jsem zážitek, který mi pomohl opravdu pochopit, že spouštěč hněv nikdy nezapříčiňuje. Vždycky tam, mezi spouštěčem a hněvem, běží nějaký myšlenkový proces.

Ve dvou po sobě jdoucích dne jsem měl pozoruhodně podobný zážitek, ale pokaždé ve mě vyvolal značně rozdílné pocity. V obou případech jsem dostal ránu do nosu, protože jsem se dvakrát snažil ukončit potyčku mezi dvěma různými žáky, a v obou případech jsem přitom dostal ránu do nosu.

První den jsem byl zuřivý. Druhý den, přestože mě nos bolel ještě víc než den předtím, jsem se nehněval. Jaký je tedy důvod toho, že jeden den spouštěč vyvolal hněv, zatímco druhý den ne?

Musím ještě předeslat, že kdybyste se mě v té první situaci po ráně do nosu zeptali, proč se hněvám, asi bych ani nedokázal nají myšlenku, která hněv způsobovala. Nejspíš bych řekl: „Jasně že se hněvám, protože támhle ten mě praštil do nosu.“ Ale to nebyla ta příčina. Když jsem si tu situaci procházel později, bylo mi zcela jasné, že jsem o žákovi, jehož loket mě zasáhl do nosu první den, měl předtím velmi hodnotící myšlenky. Měl jsem v hlavě hodnocení toho žáka jako rozmazleného spratka. Takže jakmile mě jeho loket zasáhl, přišel hněv — a vypadalo to, že hned po zásahu tu byl hněv —, ale mezi spouštěčem a hněvem ve mně mihla představa toho žáka jako rozmazleného spratka. To se všechno stalo velmi rychle, ale byla to ta představa „rozmazleného spratka“, která mě vytočila.

Při potyčce na druhý den jsem měl v hlavě úplně jinou představu. Toho žáka jsem vnímal spíš jako ubožátko, ne jako spratka, a když se jeho loket potkal s mým nosem, nebyl jsem vzteklý. Cítil jsem samozřejmě fyzickou bolest, ale nebyl jsem vzteklý, protože mi myslí probleskla představa žáka, který velmi potřebuje podporu, a ne představa „rozmazleného spratka“, která mě vytočila.

Tyto představy se mihnou velmi rychle a tím nás snadno oklamou v tom, že spouštěč vypadá jako příčina hněvu.

3.2 Třetí krok

Ve třetím kroku hledáme potřebu, která je u kořene hněvu. Předpokládáme přitom, že se hněváme, protože naše potřeby nejsou naplňovány. Problémem je, že na své potřeby nejsme napojeni. Místo přímého spojení s potřebami jdeme hned do hlavy a začneme přemýšlet nad tím, co druzí dělají špatně, že naše potřeby nenaplňují. Jak druhé hodnotíme, čímž vzniká hněv, jsou ve skutečnosti odcizená vyjádření nenaplněných potřeb.

Hodnocení

Během let jsem viděl, že toto hodnocení druhých, které působí hněv, nejsou jen odcizená vyjádření našich potřeb; často mi připadají přímo jako sebevražedná, tragická vyjádření potřeb. Místo toho, abychom se v srdci spojili s tím, co potřebujeme a nedostáváme, přesuneme pozornost do hlavy, na hodnocení toho, co je s druhými v nepořádku, že naše potřeby nenaplňují. Když tohle uděláme, bude to mít nejspíš několik následků.

Zaprvé, své potřeby nejspíš nenaplníme, protože když druhé slovně hodnotíme jako nějak špatné, obvykle tím vnitřně vytvoříme spíš obrannou pozici než poučení a napojení se. Minimálně to nepovede ke spolupráci. I kdyby se stalo, že druzí udělají to, co po nich chceme — poté co jsme je ohodnotili jako zlé, líné či nezodpovědné — udělají to s energií, za kterou zaplatíme. Zaplatíme za ni, protože když máme hněv vyplývající z hodnocení lidí, a toto hodnocení vyjádříme slovně či neverbálně, oni zachytí, že je hodnotíme jako nějak špatné. A pokud pak udělají, co bychom chtěli, bude je motivovat spíš strach z trestu nebo strach z hodnocení, či provinilost a hanba, místo soucitu s našimi potřebami.

Při používání NVC si stále uvědomujeme, že proč lidé dělají, co bychom rádi, je stejně tak důležité, jako jestli to vůbec dělají. Uvědomujeme si, že chceme, aby to udělali pouze tehdy, když to udělají ochotně; ne proto, že si myslí, že je potrestáme, obviníme či zahanbíme, pokud to neudělají.

Rozvíjení gramotnosti pocitů

Tento přístup vyžaduje, abychom rozvinuli gramotnost a uvědomění si našich potřeb. Když máme bohatší slovník pro potřeby, usnadní nám to spojení se s potřebami za těmi hodnotícími myšlenkami, které nám způsobují hněv. A pokud umíme jasněji vyjádřit své potřeby, mají ostatní větší šanci na soucitnou reakci na to, co bychom rádi.

Vraťme se teď k tomu švédskému vězni. Poté, co jsme rozpoznali hodnocení, která měl a která vytvářela hněv, jsem ho požádal, aby se podíval za tato hodnocení a řekl mi, které jeho potřeby nejsou naplňované. Tyto nenaplňované potřeby se vyjadřovaly skrz jeho hodnocení personálu věznice.

Nebylo to pro něj snadné, protože když je někdo vycvičený na přemýšlení o špatnosti druhých, je pro vlastní potřeby často zcela slepý. Často má velmi chudý slovník pro popsání svých potřeb. Je třeba přesunout pozornost z hodnocení směrem ven, na pohled směrem dovnitř, na tu potřebu. S trochou pomoci se nakonec dokázal se svou potřebou spojit a řekl: „No, moje potřeba je dokázat se o sebe postarat, až mě propustí, najít si práci. Podával jsem žádost o školení, které by mi v tom pomohlo. Pokud na tom školení nebudu, nezvládnu se o sebe ekonomicky postarat, až mě propustí, a skončím zase tady.“

Zeptal jsem se pak toho vězně: „Když jste teď v kontaktu se svou potřebou, jak se cítíte?“ Řekl: „Mám strach.“ Když se spojíme napřímo se svou potřebou, nikdy nemáme hněv. Ten hněv nebyl potlačený; přeměnil se do pocitu, který slouží naší potřebě.

Základní funkce pocitů je sloužit našim potřebám. Slovo emoce v podstatě znamená hýbat námi, mobilizovat nás, abychom naplnili své potřeby. Když třeba máme potřebu stravy, máme pocit, který nazýváme hlad, a tento vjem nás podněcuje, abychom někam šli a postarali se o tu potřebu stravy. Pokud bychom při potřebě stravy vždy zažívali pohodu, mohli bychom vyhladovět, protože by nás nic nemobilizovalo k naplnění té potřeby.

Přirozená funkce pocitů je nás podnítit, abychom naplnili své potřeby. Hněv je však podnícený přes odbočkus. Nejsme spojeni s potřebami, které by nás přirozeně podněcovaly, abychom je naplnili. Hněv je vytvořen, jak už jsem říkal, myšlenkami o špatnosti druhých; tím se energie k naplnění potřeb přemění na energii k obviňování a trestání druhých.

Když jsem tomu vězni ukázal, jak jiné je být ve spojení s potřebami a pocity, které měl, byl si pak svého strachu vědom. Viděl, že hněv vznikal z myšlenek o špatnosti druhých. Zeptal jsem se ho potom: „Myslíte si, že své potřeby při komunikaci s personálem věznice mluvit naplníte lépe, když budete spojen se svými potřebami a strachem, nebo když budete ve své hlavě, budete je hodnotit a vztekat se?“

Bylo mu úplně jasné, že má větší šanci své potřeby naplnit, když bude komunikovat s napojením na své potřeby, než když bude od svých potřeb oddělený a bude přemýšlet o tom, v čem jsou druzí špatní. Ve chvíli, kdy měl ten vhled, v jak odlišném světě by žil, kdyby byl místo hodnocení druhých v kontaktu se svými potřebami, se podíval do země a měl ten nejsmutnější pohled, jaký jsem kdy viděl. Zeptal jsem se ho: „Co se děje?“

Řekl: „Teď o tom nemůžu hovořit.“ Později v ten den mi pomohl pochopit, co se v něm dělo. Přišel za mnou a povídá: „Marshalle, přeji si, abych se od Vás už před dvěma lety byl mohl naučit o hněvu to, co jsem se naučil dnes. Nemusel bych býval zabít svého nejlepšího přítele.“

Bohužel, dva roky předtím, jeho nejlepší přítel něco udělal a on pak cítil velký hněv v reakci na to, co ten jeho přítel udělal. Ale místo uvědomění si svých potřeb za tím hněvem byl přesvědčený, že ho vytočil jeho přítel, a ta tragická situace skončila jeho zabitím.

Nechci tím říct, že pod vlivem hněvu vždycky někoho zraníme či zabijeme. Chci ale říct, že kdykoliv je v nás hněv, jsme odpojeni od svých potřeb. Jsme ve své hlavě a přemýšlíme o situaci takovým způsobem, který nám velmi ztěžuje naplnění našich potřeb.

Načrtli jsme tedy krok, který je velmi důležitý: být si vědom myšlenek, které hněv vytvářejí. Jak jsem řekl, ten vězeň zprvu neměl ani tušení o myšlenkách, které se mu honily hlavou a hněv vytvářely. To je proto, že myšlenky jsou velmi rychlé. Spousta myšlenek nám proletí hlavou tak rychle, že si jich vůbec nejsme vědomi, a opravdu to pak vypadá, že hněv vytvořil ten spouštěč.

Celkem tedy máme 3 kroky, jak zvládat hněv pomocí NVC.

  1. Rozpoznat spouštěč hněvu a nezaměňovat ho s hodnocením.

  2. Rozpoznat vnitřní obraz či hodnocení, které vytváří hněv.

  3. Přeměnit tento hodnotící obraz do potřeby, kterou vyjadřuje; jinak řečeno, dát plnou pozornost potřebě, která je za tím hodnocením.

Tyto tři kroky se dějí uvnitř — neříkáme nic nahlas. Jednoduše si uvědomujeme, že hněv není způsobený tím, co někdo udělal, ale naším hodnocením, a pak hledáme potřebu za tím hodnocením.

3.3 Čtvrtý krok

Ve čtvrtém kroku jde o to, co řekneme druhému poté, co jsme přeměnili náš hněv na jiný pocit tím, že jsme se propojili s potřebou za hodnocením.

Ve čtvrtém kroku dáme druhé straně čtyři sdělení. Zaprvé, prozradíme jí spouštěč: co udělala, co je v rozporu s naplňováním našich potřeb. Zadruhé, vyjádříme, jak se cítíme. Všimněte si, že nepotlačujeme hněv. Hněv už je přeměněn na pocit jako např. smutek, zranění, strach, frustrace a podobně. Po vyjádření našeho pocitu následuje vyjádření našich potřeb, které nejsou naplňované.

A konečně, k těmto třem sělením připadáme jasnou, nynější prosbu, co bychom od druhého chtěli ve vztahu k našim pocitům a nenaplňovaným potřebám.

V situaci toho vězně by čtvrtý krok byl, že půjde za personálem věznice a řekne něco jako: „Před třemi týdny jsem podal žádost. Stále jsem od vás nedostal odpověď a mám teď strach. Mám totiž potřebu se uživit, až z vězení odejdu, a obávám se, že bez školení, o které jsem žádal, to pro mě bude velmi těžké. Takže bych rád, abyste mi řekli, proč na mou žádost nemůžete odpovědět.“

Všimněte si, že do takového sdělení musel vězeň vložit hodně práce. Musel si uvědomit, co se v něm děje. Potřeboval trochu pomoci, aby se spojil se svými potřebami. V té situaci jsem mu pomohl já, ale v našem tréninku učíme lidi, jak si takto mohou pomoci sami.

Pokud nás někdo dráždí a všimneme si, že se začínáme vytáčet, jak tedy hněv zvládneme?

Pokud jsme dostatečně trénovaní v tom, jak se spojit s potřebami za hodnocením, můžeme se zhluboka nadechnout a velmi rychle si projít ten proces, kterým jsem prováděl vězně. Jinak řečeno, jakmile zachytíme počínající hněv, zhluboka se nadechneme, zastavíme se, podíváme se dovnitř a zeptáme se sami sebe: „Co si právě teď říkám, co mě tak vytáčí?“ A rychle se spojím s potřebou, která je za tím hodnocením. Když se s tou potřebou spojíme, ucítíme v těle posun od hněvu k jinému druhu pocitů; a v tu chvíli můžeme otevřít pusu a druhému říci, co pozorujeme, cítíme, potřebujeme a přednést svou prosbu.

Chce to cvik. S dostatkem cviku se to dá zvládnou za pár sekund. Možná máme štěstí, že kolem sebe máme přátele, kteří nám pomohou si uvědomit, co se v nás děje. Pokud ne, nebo dokud nebudeme mít dostatečný trénink, si můžeme vždycky dát přestávku. Řekneme druhému: „Přestávka. Potřebuju si teď sám něco ujasnit, protože se obávám, že cokoliv bych teď řekl, by se stalo překážkou v tom, abychom oba naplňovali své potřeby.“ Pak můžeme jít pryč, sami, spojit se s potřebami za hodnocením, které nám působí hněv. A pak se do situace vrátíme.

Když jsme cvičili dost na to, abychom svůj hněv zvládli, je pro nás velmi často výhodné ukázat i empatii a porozumění pro to, co se dělo v druhém, co ho přimělo se chovat tak, jak se choval. Pokud se s tím dokážeme spojit dříve než začneme hovořit, je to ještě lepší.

Při zvládání hněvu, jak o tom teď hovořím, jsou klíčové dvě dovednosti: rozpoznat hodnocení, které působí hněv, a rychle ho přeměnit do potřeby, která je za tím hodnocením. To se můžeme naučit provádět dostatečně rychle, když rozpoznávání hodnocení a jejich překlad do potřeb cvičíme.

Doporučuji na to cvičení, kdy si napíšete seznam hodnocení, které se vás často objevují, když prožíváte hněv. Zkuste si třeba představit poslední situaci, kdy jste se vytočili, zeptat se sebe a napsat si, co jste si v hlavě říkali, co hněv způsobovalo.

Až budete mít takový soupis toho, co si říkáte v situacích, kdy se vytáčíte, projděte si ho a zeptejte se sebe: „Co jsem potřeboval, co se vyjadřovalo skrz tohle hodnocení?“ Čím víc času věnujeme překladům hodnocení do potřeb, tím více nám ta dovednost pomůže v situacích v běžném životě pohotově vyjadřovat hněv podle uvedených kroků.

3.4 Trest a hněv

Chtěl bych k této promluvě o hněvu přidat ještě pár slov o trestu. Způsob myšlení, který nás vede ke hněvu, je myšlení, podle kterého si lidé zaslouží trpět za to, co udělali. Jinak řečeno, jde o morální hodnocení ostatních, ve kterých jde o špatnost, nezodpovědnost či nemístnost. Kořenem všech těch hodnotících myšlenek je, že někdo neměl udělat to, co udělal, a zaslouží si nějakou podobu odsouzení či trestu za to, že to udělal.

Jsem přesvědčen, že přijdeme na to, že trest nám nikdy nepomůže konstruktivně naplnit naše potřeby, pokud sami sobě položíme tyto dvě otázky. První otázka je: co od toho druhého chceme, aby dělal jinak, než to, co právě dělá? Pokud si položíme pouze tuto otázku, bude trest zdánlivě někdy fungovat; například zabráníme dítěti, aby bilo svou sestru, když ho potrestáme za to, že to udělalo. Říkám zdánlivě, protože často už samotné trestání lidí za to, co dělají, způsobí takový odpor, že v tom pokračují jen kvůli nenávisti či hněvu. Pokračují v tom déle, než by v tom pokračovali, kdyby žádný trest nebyl.

Přidáme-li však ještě jednu otázku, jsem si jist, že uvidíme, že trest nikdy nezpůsobí naplnění našich potřeb, kterého později nebudeme litovat. Druhá otázka je: jaké důvody bychom chtěli, aby druhý měl pro udělání toho, co chceme?

Když si položíme tuto otázku, podle mě hned vidíme, že nikdy nechceme, aby druzí dělali něco kvůli strachu z trestu. Nechceme, aby lidé dělali věci kvůli povinnosti či závazku, z viny či studu, nebo aby si koupili lásku. Jsem si jist, že s určitou mírou uvědomění můžeme každý za sebe vidět, že chceme, aby lidé něco dělali jen tehdy, když to udělají ochotně, protože jasně vidí, jak to obohatí jejich život. Jakýkoliv jiný důvod k činnosti nejspíš vytvoří stav, který bude v budoucnu bránit tomu, aby se k sobě lidé chovali soucitně.

4 Zabíjet lidi je moc povrchní

Část mého dnešního záměru je ukázat, jak nám proces nenásilné komunikace pomáhá plně vyjadřovat hněv. U mnoha skupin, se kterými pracuji, je důležité to zdůraznit; většinou, když mě zvou do zahraničí, je to kvůli práci se skupinami, které byly velmi utlačované, diskriminované a chtějí mít více síly, aby mohly situaci změnit. Velmi často je v těchto skupinách obava, když slyší označení nenásilná komunikace, protože často už za sebou mají kontakt s různými náboženskými či jinými školeními, kde se učili, jak strach utlumit, uklidnit se a přijmout, cokoliv se děje. V důsledku toho mají značné obavy z čehokoliv, co by jim říkalo, že hněv je špatný či něco, čeho by se měli zbavit. Když se pak setkáme, je pro ně velká úleva si tento proces vyzkoušet a mít důvěru v to, že nejde v žádném smyslu o utlumení či potlačení hněvu. Naopak, NVC je opravdu způsob, jak hněv vyjádřit plně.

Jak už jsem párkrát řekl: zabíjet lidi je pro mě moc povrchní.

Pro mě je jakékoliv zabíjení, obviňování druhých, trestání či zraňování velmi povrchní vyjádření našeho hněvu. Potřebujeme něco mnohem mocnějšího než zabíjení či zraňování ostatních, fyzicky či psychicky. To je moc slabé. Potřebujeme něco mnohem mocnějšího, abychom se plně vyjádřili. První krok, který pro plné vyjádření hněvu pomocí nenásilné komunikace navrhuji, je úplné oddělení druhých od odpovědnosti za náš hněv. Jak už jsem říkal, znamená to opustit rámec, že on/ona/oni způsobili můj hněv tím, že něco udělali. Uvažovat v tomto rámci považuji za velmi nebezpečné. Vedle toho nevyjádříme náš hněv plně. Naopak, nejspíš vyjádříme hněv povrchně tím, že obviníme či potrestáme toho druhého.

Ukazuji vězňům, kteří chtějí trestat druhé za to, co udělali, že pomsta je pokřivené volání po soucitu. Že pokud si myslíme, že musíme druhé zranit, ve skutečnosti potřebujeme, aby ti druzí viděli, jak jsme byli zraněni, a jak jejich chování přispělo k naší bolesti. Většina vězňů, s kterými jsme pracoval, však sami tento soucit od někoho, kdo jim udělal něco zlého, nikdy nezažili. Způsobit utrpení druhým je to nejlepší, co je napadá, aby našli úlevu od vlastní bolesti.

Jednou jsem to předváděl vězni, který mi řekl, že chce nějakého chlápka zabít. Říkám: „Vsadím se, že Vám ukážu něco sladšího, než je pomsta.“

Ten vězeň řekl: „Tak to ani náhodou, říkám Vám, že jediné, co mě poslední dva roky ve vězení drželo při životě byla představa, jak budu venku a toho chlápka dostanu, za to, co mi udělal. To je jediná věc na světě, kterou chci. Pak mě sem zase zavřou, ale to je v pořádku. Chci se jednou dostat ven a domu chlápkovi pořádně ublížit.“

Říkám: „I tak se vsadím, že Vám ukážu něco ještě lahodnějšího.“

„Nemáte šanci.“

„Dáte mi chvilku?“ (Měl jsem rád jeho humor. Odpověděl, „já mám plno času,“ protože měl být ve vězení ještě dlouho. Rád proto s vězni pracuji: neutíkají mi na další schůzku.) Takže, říkám: „Chtěl bych Vám teď ukázat, jaká je jiná možnost, než ubližovat ostatním. Mohl byste prosím hrát roli toho chlápka?“

Vězeň: Jasně.

Marshall B. Rosenberg (MBR) (v roli vězně): Dneska je první den, co jsem z vězení. Našel jsem tě. Takže, nejdřív tě popadnu.

Vězeň: Dobrý začátek.

MBR: Posadím si tě na židli a teď ti budu něco říkat a chci, abys zopakoval, co jsi slyšel. Rozuměl jsi?

Vězeň (v roli chlápka): Ale já ti to vysvětlím!

MBR: Sklapni. Slyšel jsi, co jsem říkal? Chci, abys opakoval, co uslyšíš.

Vězeň: Dobrá.

MBR: Vzal jsem si tě domů a staral jsem se o tebe jako o bratra, osm měsíců jsem ti dával všechno, a pak jsi udělal, co jsi udělal. Zranilo mě to tak moc, že jsem to skoro nevydržel. (Slyšel jsem toho vězně, jak o svém příběhu několikrát mluvil, takže být v té roli pro mě nebylo obtížné.)

Vězeň: Ale já ti to vysvětlím!

MBR: Sklapni. A řekni mi, cos slyšel.

Vězeň: Po tom všem, co jsi pro mě udělal, jsi se cítil velmi zraněný. Byl bys radši, aby se to seběhlo jinak.

MBR: A pak, umíš si představit, jaké to bylo další dva roky, být vzteklý ve dne v noci, a nic mě nedokázalo upokojit, kromě myšlenek, jak ti ublížím?

Vězeň: Takže ti to fakt zkazilo život a další dva roky tě stravoval vztek.

Dalších pár minut jsme takhle pokračovali, a ten vězeň byl pak velmi rozrušený a řekl: „Stačí, stačí. Máte pravdu. Přesně tohle potřebuju.“

Když jsem šel do té věznice příště, asi za měsíc, za bránou na mě už čekal jiný muž. Přecházel tam a zpátky a řekl: „Marshalle, dobrý den, vzpomínáte si, jak jste posledně říkal, že když si opravdu myslíme, že se nám líbí ubližovat nebo někomu chceme ubílížit, je zatím skutečná potřeba mít pochopení pro to, jak jsme sami trpěli?“

Já na to: „Ano, vzpomínám si.“

„Mohli bychom si to dneska znova, velmi pomalu, projít? Za tři dny mě propustí a pokud v tom nebudu mít jasno, asi to někdo odskáče.“

Předpovídám tedy, že kdokoliv si libuje v ubližování druhým, byl sám vystaven spoustě násilí, psychologickému či jinému. A potřebuje soucit pro tu obrovskou bolest, kterou cítí.

4.1 Otázky z publika

Opakuji znovu první krok: musíme se ztotožnit s tím, že co ostatní dělají není nikdy příčina toho, jak se cítíme. Co je tedy příčina toho, jak se cítíme? Věřím tomu, že jak se cítíme, je v každém okamžiku důsledkem našeho výkladu chování druhých. Pokud vás požádám, abyste mě vyzvedli v šest, a vyzvednete mě o půl sedmé, jak se cítím? To záleží, jak se na to dívám. Že jste přišli o půl hodiny později, než jste řekli, žádný můj pocit nezpůsobuje; jde o to, jak si to rozhodnu vyložit. Takže, pokud se rozhodnu nasadit si „hodnotící uši“, jak jim říkám, mám skvělý nástroj pro hraní hry na to, kdo je v právu, kdo se zachoval špatně, kdo za to může. Když si tyhle uši nasadíte, najdete někoho, kdo za to může.

(otázka z publika)

Posluchač: Říkáte tedy, že jak si vykládáme jejich chování, jaký význam mu připíšeme, způsobuje naše pocity?

MBR: Přesně tak, to je ono. Jak si vykládáme to chování je jedna z příčin pocitů.

Existuje jiný typ napojení na pocity, to je ta druhá volba. Můžeme si nasadit jiné uši, uši nenásilné komunikace; když máme tyto uši, nezačneme přemýšlet, kdo za to může. Nejdeme do hlavy, abychom v mysli analyzovali špatnost svou či toho druhého.

Tyto uši nám pomáhají spojit se se životem, který v nás žije. Pro mě ten život uvnitř vidíme či uchopujeme nejjasněji, když se podíváme, jaké jsou naše potřeby. Jaké jsou moje potřeby v této situaci? Pokud jsem spojený se svými potřebami, mohu mít silné pocity, ale nikdy ne hněv, nikdy ne hněv. Hněv je výsledek životu odcizeného myšlení, myšlení odpojeného od mých potřeb. Hněv mi říká, že jsem šel do hlavy a vybral jsem si analyzovat špatnost druhého a jsem odpojený od svých potřeb. Mé potřeby jsou tím skutečným důvodem toho, co se právě děje. Nejsem si však svých potřeb vědom, moje pozornost je na tom, co je špatně s tím druhým, že nenaplňuje moje potřeby.

Ještě jednou, pokud se napojím na potřeby toho druhého, nebudu nikdy mít hněv. Nebudu ho potlačovat, jednoduše ho nebudu cítit. Říkám tedy, že jak se cítíme je v každém okamžiku výsledek toho, kterou z těch možností zvolíme: Vybereme si jít do hlavy a hodnotit druhého? Vybereme si jít do hlavy a hodnotit sebe? Vybereme si napojit se soucitně na potřeby druhého? Vybereme si napojit se soucitně na naše potřeby?

Tato volba určí naše pocity. Proto je v nenásilné komunikaci třeba, aby za slovem „protože“ následovalo: „já“, ne „ty“. Například, „Cítím hněv, protože … … ….“ To nám připomíná, že se nějak cítíme ne kvůli tomu, co druhý udělal, ale kvůli vlastní volbě.

Znovu, všechen hněv považuji za myšlení odcizené životu a podněcující násilí. Myslím si, že veškerý hněv je oprávněný v tomto smyslu: plně vyjádřit hněv znamená dát naši plnou pozornost potřebě, která není naplňována. Někde tam uvnitř je potřeba, která není naplňována. To je oprávněné; myslím tím, že máme právo na ten pocit v tom smyslu, že potřeba není naplňována. Musíme tu potřebu naplnit. Potřebujeme energii, která nás rozpohybuje k naplnění té potřeby. Řekl bych, že hněv tu energii překrucuje, od naplňování potřeb k trestání, a v tomto smyslu jde o energii ničivou.

4.2 Od filosofie k taktice a praxi

Ukážu vám teď, že o čem hovořím je víc taktika než filosofie. Abych vysvětlil, co myslím taktikou, vraťme se k tomu vězni, kterého jsem si prve vzal jako příklad. Nesnažil jsem se mu prodat proces nenásilné komunikace jako filosofii, ale jako taktiku.

Takže když řekl, že mu neodpověděli na žádost a já mu na to řekl „Dobře, a co tedy způsobilo ten hněv?“ A on: „No vždyť to říkám. Neodpověděli mi na žádost.“ Já: „Zastavte. Neříkejte, že jste cítil hněv kvůli tomu, že oni … Zastavte a uvědomte si, co uvnitř sám sobě říkáte a co Vás tak vytáčí.“ Neměl ale filosofické či psychologické vzdělání, aby byl zvyklý ujasnit si, co se v děje v něm uvnitř.

Takže jsem řekl: „Zastavte. Zpomalte. Jen poslouchejte. Co se uvnitř děje?“ A pak to z něj vyšlo: „Říkám si, že nemají žádný respekt pro lidské bytosti. Že je to banda studených a anonymních byrokratů.“ Chtěl ještě pokračovat, tak jsem mu řekl: „Zastavte, to stačí, to už stačí. To je příčina toho hněvu.“ Řekl jsem tomu vězni: „Tohle myšlení, které ve Vás běží, Vám působí velký hněv. Zkuste teď zaměřit pozornost na své potřeby. Jaké potřeby máte v této situaci?“ Chvíli přemýšlel a pak mi řekl: „Marshalle, opravdu potřebuji to školení, o které jsem žádal. Pokud tím školením neprojdu, tak úplně stoprocentně skončím brzy zase zavřený.“

Posluchačka: Co říkáte, mi dává smysl, ale mám pocit, že bych musela být nadčlověk, abych to zvládla. Přijde mi, že hněv přichází bleskově, a se svými schopnostmi nemůžu zvládnout si v hlavě tyto kroky projít.

MBR: Jediné, co je k tomu třeba, je sklapnout. To mi nepřijde až tak nadlidské. Je třeba jen držet jazyk za zuby a neříct nic, co by toho druhého obviňovalo, ani neudělat něco, abych ho potrestal. Takže stačí zastavit a nedělat nic, kromě dýchání a projití si těch kroků. Ze všeho nejdřív — a to je obrovský krok — prostě sklapněte.

Posluchačka: Ovšem v tom příkladu, kdy čekám půl hodiny, až někdo přijde, tak on tam ještě ani není a já už jsem úplně divá, plná takových myšlenek jako „To je neuvěřitelné, že nepřišel!“ „Nikdy si nezapamatuje nic, o co ho požádám!“ a tak dále a tak dále.

MBR: Mluvím o tom, že během té doby byste mohla dělat něco, co by vám ulevilo a zároveň zvýšilo šanci, že budou naplněné Vaše potřeby. Pokud si budete procházet ty kroky, o kterých hovoříme, budete mít při jeho či jejím příchodu připraveno něco příhodného, co říct, s lepší vyhlídkou, že on či ona příště přijdou včas. Doufám, že to dokážu vysvětlit tak, aby to nevypadalo jako nadlidský úkol. Nadlidské je snažit se potlačit hněv.

Snažíme se tu zůstávat pozorností spojení se životem, okamžik za okamžikem. Spojíme se s životem, který se v nás odehrává, s našimi potřebami toho okamžiku, a zaměříme pozornost na život, který se odehrává v druhých.

4.3 Příklad hněvu posluchačky

Posluchačka č. 2: Byla jsem v situaci, kdy jsem s někým hovořila, přidal se k nám třetí člověk a hovořil na toho druhého, beze mě. A měl takovou poznámku, že by v jejich komunitě radši měli bělochy.

MBR: Ano.

Posluchačka č. 2: Takže jsem se hněvala, protože se nenaplňovala moje potřeba užívat si rozhovor, který jsem do té doby vedla.

MBR: Zastavte prosím na chvíli, pochybuji o tom; pochybuji, že to byla příčina hněvu. Nemyslím si, že se hněváme proto, že naše potřeby nejsou naplňované. Vsadím se, že jste se hněvala proto, že jste o tom třetím měla v tu chvíli nějaké myšlenky. Zkuste se teď podívat, co jste si v duchu o tom třetím člověku říkala, co vás rozhněvalo. Někdo tam přijde, řekne, že by tam radši měl jen bělochy, a pak hovoří s někým jiným, ne s Vámi; proč jste se tedy hněvala? Co jste si v duchu říkala?

Posluchačka č. 2: No… říkala jsem si: co to dělá? takhle nám vlézt do rozhovoru.

MBR: Podívejte se za tu otázku „Co to dělá?“ Co si myslíte o člověku, která to dělá?

Posluchačka č. 2: Co si o něm myslím?

MBR: Ano.

Posluchačka č. 2: No… nic pěkného to není.

MBR: Ale myslím si, že se tam něco schovává. Nechci Vám vkládat do hlavy nějaké myšlenky. Jen abyste si byla vědoma toho, co předpokládám, že tam je. Děje se to pravděpodobně velmi rychle.

Posluchačka č. 2: Během okamžiku jsem se cítila vyloučená.

MBR: To už jsme blíž. Takže co udělal vykládáte tak, že Vás vyloučil. Povšimněte si, že představa „být vyloučená“ není pocit.

Posluchačka č. 2: Rozumím.

MBR: Je to výklad. Něco jako „opuštěná“. „Cítím se opuštěná.“ „Cítím se, že si mě nikdo nevšímá.“ Takže to je spíš představa, obraz; máte tu představu, že jste vyloučená. Co se tam ještě dělo?

Posluchačka č. 2: Přijde mi, že to bylo víc než jen představa, protože oni dva měli oční kontakt, povídali si spolu, ale ne se mnou.

MBR: Na to bychom se mohli dívat dvaceti různými způsoby, jen jeden z nich je, že Vás vyloučili. To se dá vyložit i mnoha jinými způsoby. A každý z těch způsobů bude mít velký vliv na to, jak se cítíte. Zkusme ještě trochu zpomalit. Jaké myšlenky jste měla, které vás rozhněvaly?

Posluchačka č. 2: … Měla jsem taky myšlenky v souvislosti s tím, když někdo řekne „běloši“.

MBR: Výborně, myslím, že se přibližujeme. Jakou představu tedy máte, když někdo řekne „běloši“ v tomto významu? Zejména když se přitom nedívají na vás, ale jen na ostatní?

Posluchačka č. 2: Říkala jsem si, že když říkají „běloši“, tak tím nemyslí mě.

MBR: Aha, takže vás tím jakoby vylučují.

Posluchačka č. 2: Celé jejich chování, neverbální projevy i všechno další vyjadřovalo právě to.

MBR: Přišlo Vám tedy, že vás vylučovali kvůli rase? Vážou se na to u Vás nějaké myšlenky?

Posluchačka č. 2: To samozřejmě, spousta…

MBR: K tomu se chci dostat, vidíte. Myslím si, že tyhle myšlenky byly v tu chvíli podnícené jejích chováním a spustily hněv.

Posluchačka č. 2: Ano, souhlasím s tím, co říkáte. Myslím, že to byly jak ty myšlenky, tak i to, jsem jimi byla skutečně vyloučená.

MBR: Ne, nebyla jste skutečně vyloučená. Že jste vyloučená je výklad. Nazvěme Vaše pozorování faktem; a fakt je, že ti druzí spolu měli oční kontakt. Vidíte, to je fakt. Ať už si to vykládáte jako vylučování někoho, jako rasistické, nebo že se Vás ti ostatní báli, to jsou všechno výklady. Fakt je ten, že se na Vás nedíval. Fakt je, že řekl něco o běloších. To jsou fakta. Pokud si je vykládáte jako vyloučení, podněcujete tím určité pocity, a ty budou jiné, když se na to budete dívat jinak.

Posluchačka č. 3: Jak to tedy měla (posluchačka č. 2) udělat? Vylučovali ji neverbálně i tím, že hovořili jen spolu. Jak se může dostat ke svým potřebám?

MBR: Je-li záměrem plně vyjádřit svůj hněv, tak bych navrhoval, aby si uvědomila to, s čím se právě potýkáme; aby si uvědomila, co si v duchu říká, co si rozhněvává. V tomto případě to vypadá asi nějak takto: rozhněvala se, protože si okamžitě vyložila situaci jako vyloučení na základě rasy. To v ní vyvolá spoustu myšlenek, třeba že to není správné, že by se lidé neměli podle rasy vylučovat — je to tak? Dotýkáme se něčeho?

Posluchačka č. 2: Přijde mi, že to přišlo až později. Ale ano, moje zkušenost v tom okamžiku byla, že si připadám neviditelná, zmatená, popletená. Že nerozumím tomu, proč se to děje.

MBR: Aha, takže okamžitá reakce nebylo hodnocení toho druhého člověka. Ta první bylo zmatení, popletenost. Má potřebu porozumění, proč se to děje? Pak se rozběhne myšlení.

Posluchačka č. 2: A v tu chvíli přijde i hněv.

MBR: Pak začne přicházet hněv, protože začne mít nějakou hypotézu o tom, proč se tohle děje. To je přesně to, co chceme plně vyjádřit, tento hněv, který přichází z výkladu situace: „Moment! Přijde mi, že mě vylučuje kvůli rase a to se mi nelíbí. Přijde mi to rasistické. Neměl by lidi vylučovat kvůli rase.“ Takové nějaké myšlenky.

Posluchačka č. 2: Ano.

MBR: Dobře, a teď přijde ten druhý krok. První krok je být zticha a rozpoznat myšlenky, který nás rozhněvávají. A potom, spojit se s potřebami za těmito myšlenkami. Takže když si říkáte: „neměli by vylučovat lidi kvůli rase, přijde mi to nefér, je to rasistické,“ tak podle mě všechna tato hodnocení — a „rasistické“ je dobrý příklad — jsou tragická vyjádření nenaplňované potřeby. A teď, jaká potřeba je za hodnocením rasistický? Pokud někoho hodnotím jako rasistu, jaká je ta moje potřeba?

Chtěl bych být součástí toho, co se děje, chtěl bych si být rovný s ostatními. Chtěl bych, aby mi prokazovali stejný respekt a ohledy jako všem ostatním. Abych teď plně vyjádřil svůj hněv, otevřu pusu a řeknu to, protože teď už je hněv přeměněný v moje potřeby a pocity okolo nich. Ale vyjádřit pocity okolo potřeb mi nahání víc strachu, než vyjádřit hněv.

„To bylo pěkně rasistické.“ Tohle říct není vůbec těžké. Vlastně to řeknu celkem rád. Ale děsí mě, když mám pohlédnout na to, co je za tím, protože pocity týkající se rasismu jsou ve mně tak hluboko, že mě děsí; ale tím plně vyjádřím ten hněv. Takže pak můžu otevřít pusu a říct tomu dotyčnému: „Když jste teď přišel mezi nás a začal mluvit s ostatními a ne se mnou, a když jsem slyšela tu poznámku o běloších, zabolelo mě to hluboko a dostala jsem opravdu strach. Probudilo to ve mně potřebu, aby se ke mně lidé chovali stejně jako k ostatním; a ráda bych slyšela od Vás, jak se cítíte, když Vám tohle říkám.“

Posluchačka č. 2: Já jsem podobný rozhovor s tím člověkem potom opravdu vedla. Nesu si z něj ale pořád část té frustrace a hněvu, protože jsme se dostali jen do určitého bodu. A pak mi už přišlo, že ta moje zkušenost není ve své plnosti pochopená.

MBR: Takže pokud dobře rozumím, máte obavu, že ten druhý člověk se na Vás nenapojí tak dobře, aby pochopil všechno, co se ve Vás děje, celé Vaše prožívání té situace?

Posluchačka č. 2: Přesně. A navíc se na to celé roky nabaluje, co bych nazvala vztek z té rasové propasti. To si asi umíte představit.

5 Aby druzí rozuměli našim pocitům a potřebám

MBR: Chceme, aby nám ten druhý rozuměl. Takže plně vyjádřit hněv neznamená jen to, že já vyjádřím tyto své hluboké pocity, ale že to ten druhý i pochopí.

K tomu budeme muset rozvinout určité dovednosti. Musíme je rozvinout, protože si všimnete, že chci-li od druhého porozumění tomu, co říkám já, je nejlepší cestou dát nejdřív moje porozumění jemu. Takže, čím více soucítím s tím, co dotyčného vedlo k takovému chování, tím větší je pravděpodobnost, že on se potom revanšuje tím, že uslyší celou hloubku mé zkušenosti, kterou s ním mám. Slyšet to je pro ně dost těžké. Takže chci-li, aby to slyšeli, musím nejprve soucítit. Zkusím vám ukázat, jak to v podobné situaci může probíhat.

Za posledních třicet let jsem měl dost zážitků s rasismem, protože na začátku jsem NVC používal s lidmi, které měli silné rasové názory. Bohužel je to dodnes v mnoha zemích, kde pracuji, pro obyvatelstvo téma číslo jedna. V mnoha zemích není kvůli skinheadům a neo-fašistům vůbec bezpečné cestovat. Je to obrovské téma, takže musíme být velmi dobří v tom, jak tyto lidi dovést k porozumění.

Jednou jsem jel taxíkem. Bylo to brzy ráno, byl jsem tam já a ještě jeden pasažér. Taxi nás oba nabralo na letišti a vezlo do města. Z řidičovy vysílačky jsme slyšeli: vyzvedni pana Fishmana u synagogy v té a té ulici. Ten muž vedle mě řekl, že tihle židáci vstávají brzy ráno, aby mohli všechny obírat o peníze.

Z uší mi šel dým, nepřeháním, protože mi stačí o mnoho méně, abych byl nepříčetný. Mnoho let by moje první reakce byla tomu muži fyzicky ublížit. Takže asi dvacet sekund jsem musel zhluboka dýchat a dát si soucit za všechnu tu ublíženost, strach, vztek a další, co se ve mně dělo. Ano, naslouchám tomu. Jsem si vědom toho, že můj hněv není z něj; nevzniká z toho, co řekl. Můj hněv či hluboký strach nemohl být vyvolaný takovou poznámkou. Jsou z mnohem větší hloubky.

Vím, že to nemělo nic do činění s jeho poznámkou; ta jen spustila, že jsem chtěl vybuchnout jako sopka. Takže sedím a jen si užívám ten cirkus různých hodnocení, která mi běží v hlavě. Užil jsem si představy toho, jak ho vezmu za hlavu a rozmlátím ji. První slova, která jsem pak vyřkl, byla: cítíte se … a potřebujete …? Chtěl jsem s ním soucítit. Proč? Chtěl jsem, aby mu to došlo. Aby pochopil, co se dělo ve mně, když to řekl. Naučil jsem se však, že když chci, aby taková věc někomu došla, nemá smysl se o to pokoušet, když v nich samých to bouří; prostě by mě neslyšel.

Chci se na něj tedy napojit a ukázat uctivý soucit pro jeho životní energii, která byla za tou poznámkou; protože má zkušenost mi říká, že když to udělám, dokáže mě pak uslyšet. Nebude to snadné, ale bude s to mě slyšet. Takže, říkám: Vypadá to, že máte nějakou špatnou zkušenosti se Židy. ­— Podívá se na mě. Jo, říká. ­Víte, ti lidé jsou nechutní, pro peníze udělají všechno. — Vypadá to, že v ně máte hodně nedůvěry a potřebujete se chránit, když s nimi máte co do činění s penězmi. — Jo. A tak pokračoval. A já jsem dál poslouchal jeho pocity a potřeby.

Když svou pozornost zaměříte na pocity a potřeby druhého, nevzniká konflikt. Protože, co byly jeho pocity a potřeby? Když slyším, že má strach a chce se chránit, znám to. Mám potřebu se chránit. Vím, jaké je mít strach. Když jsem pozorností v pocitech a potřebách druhého, vidím všeobecnou platnost našeho prožívání. Jsem ve velkém konfliktu s tím, co mu běží hlavou, s jeho uvažováním. Naučil jsem se však, že se těším z lidí mnohem víc, když neposlouchám, co si myslí. Naučil jsem se, a zejména s lidmi, co mají takovéto myšlenky, že se z života těším o mnoho víc, když slyším, co se jim děje v srdci, a nezamotám se do cirkusu, který vychází z hlavy. Za chvíli z toho muže skutečně proudily smutek a frustrace. Než jsem se vzpamatoval, přešel od Židů na černochy a další skupiny. Měl v sobě spoustu bolesti ze všeho možného.

Potom, možná po deseti minutách, přestal. Cítil se pochopený. Potom jsem mu řekl, co se dělo ve mně. Říkám: víte, když jste předtím začal mluvit, cítil jsem hodně frustrace a sklíčenosti, protože sám mám s Židy úplně jinou zkušenost než Vy a opravdu jsem si přál, abyste takovou zkušenost měl taky. Mohl byste mi říci, co jste teď slyšel? — No, víte, podívejte, přece neříkám, že jsou všichni…. — A já: Promiňte, vydržte ještě. Mohl byste mi říci, co jste slyšel, že říkám? Jako o čem teď mluvíte? Zkusím to říct ještě jednou. Je pro mě opravdu důležité, abyste to slyšel. Říkal jsem, že jsem cítil opravdový smutek, protože jsem měl s Židy úplně jinou zkušenost a přál jsem si, abyste se mnou tu mou zkušenost sdílel. Můžete prosím říci, co jste slyšel? —

No, říkáte, že nemám právo o Židech takhle mluvit. —

Odpověděl jsem: Ne, opravdu vás nechci obviňovat. Nemám žádnou touho vás obviňovat.

Vidíte, že nakolik slyší obviňování, natolik mu to nedochází. Neslyší to. Moc snadné. Kdyby řekl: Co jsem řekl, byla pitomost; bylo to rasistické; to jsem neměl říkat — tak mu to nedochází. Pokud slyší, že udělal něco špatně, nedochází mu to. Chci, aby slyšel bolest, která se odehrává mém srdci, když to říká. Chci, aby pochopil, která moje potřeba není naplňována, když to říká. Nechci ho obviňovat. To je moc snadné.

Musíme tedy trochu zapracovat — vytahat toho hodnotícího člověka za uši. Důvod je ten, že lidi, kteří hodnotí, nejsou velmi zvyklí na poslouchání pocitů a potřeb. Jsou zvyklí na poslouchání obvinění; a pak s vámi buď souhlasí a nenávidí sami sebe, což jejich chování nezmění, nebo nenávidí vás, protože je nazýváte rasistou, což jejich chování nezmění. To myslím tím, že potřebujeme, aby to tomu druhému došlo. Možná, že budete muset chvíli poslouchat jejich bolest. Můžu vám říct, že jsem na sobě musel roky hodně pracovat, než jsem dokázal slyšet bolest takovýchto lidí. Hodně pracovat!

Posluchačka č. 2: Stále mám ale pocit, že bych se ráda nějak chránila. Jinak řečeno, kdybych měla na výběr, tak bych s tím člověkem vůbec žádnou interakci neměla; ale oni mě do toho zatáhli tím, že vstoupili do mého prostoru. Takže si nejsem jistá, co se snažíte říct.

MBR: Snažím se říct, že pokud chceme svůj hněv na tu osobu vyjádřit plně, já bych to udělal právě takto. Neříkám však, že bych vždycky chtěl plně vyjádřit svůj hněv na tu osobu. Velmi často můžu mít potřebu o tom hovořit s někým jiným a tu osobu ignorovat. Pokud však k chci svůj hněv plně vyjádřit k ní, dal bych jí soucit, který potřebuje, aby mohla uslyšet hlubinu pocitů a potřeb, které se odehrávají ve mě, když se tak chová.

To je nejlepší cesta, kterou jsem objevil, jak plně vyjádřit svůj hněv, jak té osobě skutečně sdělit hloubku toho, co se ve mě odehrává. Jak sama říkáte, nestačí to jen tak ze sebe vychrlit. Potřebuju, aby to pochopili; potřebuju, aby to slyšeli, se soucitem. Neznamená to, že musí souhlasit, dokonce ani své chování nemusí změnit; potřebuji jen, aby slyšeli, co se ve mě děje. Takže, dvacet vteřin jsem měl ohromnou spoustu věcí, co moji myslí propoluly, a já jsem jen seděl a užíval si to.

Posluchačka č. 3: Jak to děláte?

5.1 Užívat si cirkus hodnocení ve své hlavě

Řeknu vám, co se ve mě děje. Nedávno jsem byl v jedné zemi a jedna žena mě celkem příkře odsuzovala a já jsem jí odpovídal. Ta dotyčná mlela bla bla bla bla a říkala spoustu hodnotících věcí o mě; a já pak na to: (MBR chvíli mlčí) „Takže se cítíte opravdu otrávená a líbilo by se vám to a to.“ Ta dotyčná: „Ano, a bla bla bla.“ A já reaguji: (MBR opět chvíli mlčí) „Hm, a vypadá to, že se v tom cítíte zraněná, protože byste ráda bla bla bla“ „Ano, a bla bla bla.“

Proběhlo ještě několik takových výměn a když jsme skončili, jiná žena mi řekla: „Marshalle, nikdy jsem nepotkala nikoho soucitnějšího, než jste Vy. Kdyby mi někdo říkal to, co tamta, tak bych ji praštila. Jak jste to udělal?“

Říkám: „Povím Vám, co se ve mně dělo. Pamatujete si, s čím přišla na začátku?“ „Ano.“ „Tohle byla moje první reakce: Když nezavřeš hubu, narvu ti hlavu do #@$@. Narvu ti jí tam tak hluboko, že kdybys měla v pupku okénko, tak ji uvidím.“

A říkám té ženě dál: „Pak to bylo ještě mnohem horší. Měl jsem k tomu velmi živý obrazový doprovod ve fantazii a začalo mi docházet, že co mi říká, mi velmi připomíná zesměšňování, které jsem zažil jako dítě. Uvědomil jsem si, že za tím je spousta strachu a dalšího. Od zuřivosti a chtění dotyčnou otřást jsem přešel k uvědomění si ponížení, které bylo za tím. Zastavil jsem se a jen jsem poslouchal. A když jsem se dostal k tomu ponížení, ke strachu z ponížení, cítil jsem v těle uvolnění. Až pak jsem mohl říct, co jste slyšela, kdy jsem svou pozornost přesunul na její pocity a potřeby.

Pamatujete si ještě druhou větu, kterou na mě udeřila?“ „Ano.“ Řekl jsem: „Tak tohle byla moje okamžitá reakce.“ Když jsem ji tu reakci popsal, vyvalila na mě oči a řekla: „Nikdy bych nevěřila, že jste tak násilný!“ Takže během pár vět jsem se změnil z nejsoucitnějšího člověka na násilníka.

Ve skutečnosti jsou uvnitř mě oba. Mám v sobě velkou spoustu násilí, což je podmíněné kulturním prostředím a dalšími věcmi. Takže, užívám si to. Když se vytočím, tak se posadím a dívám se na ten násilný cirkus, co se mi v hlavě odehrává. Slyším všechny tyhle násilné věci, které bych rád řekl, vidím všechno, co bych tomu člověku nejradši udělal, a pak poslouchám tu bolest, která je za tím. A když se dostanu k té bolesti vzadu, přijde vždycky uvolnění.

Pak můžu pozorností přejít k lidství toho druhého. Nic přitom nepotlačuji, docela naopak. Užívám si to, ten cirkus, násilný cirkus, co mi běží v hlavě.

Posluchačka č. 4: Ale nereagujete na něj.

MBR: Nereaguji na něj, protože by to bylo příliš povrchní. Když do toho skočím a začnu toho druhého obviňovat, nikdy se nedostaneme k bolesti za tím vším. Nebudu pak moci tomu druhému plně vyjádřit své potřeby, aby je pochopil. Jen se budeme hádat, a vím dobře, jak to skončí: i když vyhraju, nebudu se cítit dobře. Takže, nereaguji, protože chci plně vyjádřit, co se ve mě děje.

5.2 Dej si na čas

Posluchačka č. 5: Zmínil jste prve, že to je pomalý proces. Říkáte, že potřebujete čas; že si dáte čas na soucit pro sebe. Ale když by to bylo během rozhovoru, aby se to dalo celé zvládnout, tak bych možná musela říct tomu druhému: počkej minutku. Musím se zamyslet, než odpovím. Abych měla čas pomalu si to rozmyslet a pak odpovědět.

MBR: Ano. Nosím s sebou fotografii syna mého kamaráda. Je to jeho poslední fotografie, než zahynul v bitvě o Libanon. Tu jeho poslední fotografii s sebou nosím proto, že na sobě má tričko, na kterém je napsáno: Take Your Time („Dej si na čas“). Je to pro mě silný symbol. Je to pro mě asi nejdůležitější část učení se, jak podle tohoto procesu žít. Dej si na čas. Ano, někdy si připadám neohrabaně, protože se nechovám podle automatických reakcí, jak jsem naučený; ale chci si dát na čas, abych svůj život žil v souladu se svými hodnotami, ne jako robot, který jen vykonává to, k čemu byl naprogramován kulturou, ve které vyrůstal. Takže, ano, dej si na čas. Možná to je neohrabané, ale tohle je pro mě můj život. Dám si na čas, abych ho žil tak, jak chci. I když pak možná vypadám jako blbeček.

Můj kamarád, Sam Williams, nakreslil tento proces na papírovou kartičku velikosti fotografie (10×15 cm), které teď prodáváme; byl to Samův nápad. Používá tuhle kartičku v práci jako tahák. Přijde za ním jeho šéf s nějakým odsuzováním — a on si dá na čas. Zastaví se, podívá se na tu kartičku a vzpomene si, jak má odpovídat. Ptám se ho: Same, nemyslí si o tobě ostatní, že jsi trochu divný, když se díváš do ruky na kartičku a dáváš si na čas? Řekl, ono to ani netrvá tak dlouho. A stejně, je mi to jedno. Záleží mi na tom, abych odpovídal, jak chci. Doma o tom mluvil úplně otevřeně. Vysvětlil svým dětem a své manželce, na co tu kartičku má, a dodal: může působit zvláštně a může mi to pokaždé chvíli trvat, ale dělám to z tohoto důvodu. Takže když doma měly takové ty normální spory, dal si na čas, ale po nějakém měsíci to pohodlně zvládal i bez kartičky. Jeden večer se pak on a Scotty, kterému jsou čtyři roky, hádali kvůli televizi, nemělo to dobrý vývoj, a Scotty řekl: tati, dojdi si pro kartičku.

Posluchačka č. 7.: A tyto kartičky prodáváte?

MBR: Já ne, prodává je Centrum pro nenásilnou komunikaci.

6 Přílohy

6.1 Pozvání

V tomto přepisu chybí zkušenost sdílení času a prostoru s Marshallem Rosenbergem, či některými z certifikovaných lektorů z Centra pro nenásilnou komunikaci (CNVC). Síla, vřelost a preciznost sdělení NVC jsou zesílené, když jste v tréninku osobně. Interakce s publikem přidává procesu učení rozměr, který je písmem těžko zachytitelný. Pokud byste se chtěli potkat s Marshallem či jiným CNVC lektorem osobně, na www.CNVC.org najdete rozpis školení a přednášek NVC, a seznam lektorů NVC a podporovatelů po celém světě.

6.2 Střípky o hněvu

  • Jak si zvolím se dívat na situaci bude mít velký vliv na to, zda budu mít moc ji změnit nebo jen zhoršit.

  • Nic z toho, co někdo druhý dělá, nám nepůsobí hněv.

  • Jakékoliv myšlení v hlavě, které zahrnuje slovo „měl by“ („měla by“, „mělo by se“, …) podněcuje násilí.

  • Nemyslím si, že se hněváme proto, že nejsou naplňované naše potřeby. Myslím si, že se hněváme, protože v sobě máme hodnocení / souzení / odsuzování druhých.

  • Hněv je přirozený pocit vytvořený nepřirozeným myšlením.

  • Nevěřím, že je špatné lidi hodnotit / soudit… důležité je uvědomovat si, že hodnocení nás rozhněvává.

  • Byť to hodnocení nahlas neříkáte, oči takový způsob myšlení ukazují.

  • Používejte větu „cítím …, protože já …“ jako připomínku toho, že pocit není kvůli tomu, co udělal někdo jiný, ale kvůli volbě, kterou jsem udělal já.

  • Vnímám to u sebe tak, že nejjasněji lze uchopit život, který se v nás odehrává, díváním se na své potřeby. Zeptejte se sami sebe: „Jaké jsou mé potřeby v této situaci?“

  • Jsem-li napojený na své potřeby, mám silné pocity, ale nikdy ne hněv. Veškerý hněv vidím jako výsledek myšlení, které je životu odcizené, násilné, provokativní.

  • Zabíjet lidi je moc povrchní. Veškeré zabíjení, obviňování či zraňování ostatních lidí je pro mě velmi povrchní vyjádření našeho hněvu.

  • Naším cílem je držet pozornost, okamžik za okamžikem, napojenou na život, na život, který se v nás odehrává. Jaké jsou naše potřeby v tento okamžik, a co je živé v ostatních?

  • Smutek je pocit, který nás mobilizuje k naplnění našich potřeb. Hněv je pocit, který nás mobilizuje k obviňování a trestání druhých.

  • Plně vyjádřit hněv neznamená jen to, že vyjádřím hluboké pocity za ním, ale že je druhý pochopí.

  • Plně vyjádřit hněv znamená dát naši plnou pozornost na potřebu, která není naplňována.

  • Nejlepší způsob, jak získat pochopení od druhého… je sám dát i tomu druhému pochopení. Chci-li, aby slyšel mé potřeby a pocity, musím nejprve soucítit.

  • Když dám lidem soucit, který potřebují, pak není, podle mé zkušenosti, těžké je přimět k tomu, aby mě slyšeli.

  • Hněv je v NVC velmi cenný pocit. Je to budíček. Říká mi, že myslím způsobem, které téměř jistě mé potřeby nenaplní. Proč? Protože má energie není na mé potřeby napojená, dokonce si ani neuvědomuji, jaké potřeby mám, když se hněvám.

6.3 Jak můžete použít proces NVC

Jasně vyjadřovat, jak se mám, bez obviňování či kritizování.

Soucitně přijímat jak se máš, bez slyšení obvinění či kritiky.

  1. Pozorování:

  • Co pozoruji já (vidím, slyším, vzpomínám si, představuju si; bez přidávání hodnocení) co přispívá či nepřispívá k tomu, že mi je dobře: „Když já (vidím, slyším), …“

  • Co pozoruješ ty (vidíš, slyšíš, vzpomínáš si, představuješ si; bez přidávání hodnocení) co přispívá či nepřispívá k tomu, že ti je dobře: „Když ty (vidíš, slyšíš), …“ (někdy vynecháno, když nabízíme soucit)

  1. Pocity

  • Co cítím (pocit či vjem, nikoliv myšlenka) ve vztahu k tomu, co pozoruji: „Cítím …“

  • Co cítíš (pocit či vjem, nikoliv myšlenka) ve vztahu k tomu, co pozoruješ: „Cítíš …“

  1. Potřeby

  • Co potřebuji nebo čeho si cením (nikoliv co bych si vybral či konkrétní čin), co tyto pocity způsobuje: „… protože potřebuji/oceňuji …“

  • Co potřebuješ nebo čeho si ceníš (nikoliv co bys si vybral či konkrétní čin), co tyto pocity způsobuje: „… protože potřebuješ/oceňuješ …“

  1. Prosby:

  • Jasně požádat o to, co by obohatilo můj život, aniž bych to požadoval. Konkrétní čin, který bych rád, aby se stal: „Byl bys ochotný …“

  • Soucitně přijímat sdělení o tom, co by obohatilo tvůj život, aniž bych slyšel požadavky. Konkrétní čin, který bys rád, aby se stal: „Chtěl bys, aby …“ (někde vynecháno, když nabízíme soucit)

6.4 Některé základní pocity, které všichni máme

Pocity, když „jsou“ potřeby naplněné

  • ohromení

  • sebedůvěra

  • energický

  • potěšený

  • inspirace

  • radost

  • optimistický

  • úleva

  • překvapení

  • dojetí

  • pohodlí

  • horlivý

  • naplněný

  • plný naděje

  • zaujatý

  • pohnutí

  • hrdý

  • povzbuzený, stimulovaný

  • vděčný

  • plný důvěry

Pocity, když „nejsou“ potřeby naplněné

  • hněvaný

  • zmatený

  • zklamaný

  • zoufalý

  • frustrovaný

  • bez naděje

  • podrážděný

  • nervózní

  • zaseknutý (puzzled)

  • smutný

  • otrávený

  • znepokojený

  • odrazený

  • zahambený

  • bezmocný

  • netrpělivý

  • osamělý

  • přemožený

  • neochotný

  • v nepohodě

6.5 Některé základní potřeby, které všichni máme

  • autonomie

    • vybírat si sny/cíle/hodnoty

    • vybírat si plány pro naplnění svých snů, cílů, hodnot

  • slavení

    • slavení výtvorů života a naplněných snů

    • slavení ztrát: blízkých lidí, snů, … (truchlení)

  • integrita

    • autenticita

    • tvořivost, kreativita

    • smysl

    • sebehodnota

  • propojenost

    • přijetí

    • ocenění

    • blízkost

    • společenství

    • ohleduplnost

    • přispívat k obohacení života

    • emoční bezpečí

    • soucit, empatie

    • upřímnost (posilující upřímnost, díky které se můžeme učit z vlastních omezení)

    • láska

    • ujištění

    • respekt

    • podpora

    • důvěra

    • porozumění

  • péče o tělo

    • vzduch

    • jídlo

    • pohyb, cvičení

    • ochrana před život ohrožujícími organismy: viry, bakteriemi, hmyzem, dravou zvěří

    • odpočinek

    • sexuální vyjádření

    • přístřeší

    • dotyk

    • voda

  • hra

    • zábava

    • smích

  • duchovní společenství

    • krása

    • soulad, harmonie

    • inspirace

    • řád

    • pokoj, mír

6.6 CNVCNVC

Centrum pro nenásilnou komunikaci (CNVC)

CNVC, založené Dr. Marshallem B. Rosenbergem v roce 1984, je mezinárodní nezisková usmiřující organizace, jejíž vizí je svět, kde jsou potřeby všech naplňované mírově. CNVC se věnuje podpoře rozšíření Nenásilné komunikace (NVC) po celém světě.

Po celém světě se NVC vyučuje v komunitách/obcích, školách, věznicích, meditačních centrech, církvích, firmách, na profesních konferencních atd. Dr. Rosenberg stráví každý rok více než 250 dní v roce učením NVC v nejubožejších státech rozervaných válkou po celém světě. Přes 200 certfikovaných lektorů a stovky dalších učí NVC ve 35 zemích, jejich publikum přitom čítá asi 250 tisíc lidí ročně.

V CNVC věříme, že cvičení NVC je zásadní krok v dalším vytváření soucitné a mírové společnosti. Váš dar pro CNVC, který lze odečíst z daní, pomůže nabízet trénink ve zubožených a násilím zmítaných koutech planety. Podpoříte tím též rozvoj a pokračování projektů, které se snaží dostat výcvik NVC do těžce zkoušených částí světa k obyvatelům, kteří ho potřebují.

CNVC poskutuje mnoho cenných zdrojů pro pokračující rozvoj NVC ve světě. Více informací o darech odečitatelných z daní, a o zdrojích, které CNVC poskytuje, najdete na www.CNVC.org.

Pro více informací, kontaktujte CNVC na nsáledující adres:

The Center for Nonviolent Communication 2428 Foothill Blvd., Suite E La Crescenta, CA 91214 tel: 818-957-9393 fax: 818-957-1424 e-mail: cnvc@cnvc.org web: www.cnvc.org

Nenásilná komunikace (NVC)

Od ložnic až po paluby lodí, od školních lavic po oblasti stižené válkou, mění nenásilná komunikace (NVC) každý den životy. NVC nabízí snadno pochopitelnou a efektivní metodu, jak se mírově dostat na kořen násilí. Zkoumáním nenaplňovaných potřeba za tím, co říkáme či děláme, nám NVC pomáhá zmírňovat nepřátelství, uzdravovat bolest a posílit pracovní i osobní vztahy.

NVC nám pomáhá dostat se pod povrch a odkrýt, co v nás je živé a životodárné, a jak všechny naše činnosti vycházejí z lidských potřeb, které se snažíme naplňovat. Učíme se rozvíjet slovní zásobu pocitů a potřeb, což nám pomáhá jasně vyjadřovat, co se v nás v kterýkoliv okamžik děje. Když si přiznáváme své potřeby a rozumíme jim, rozvíjíme sdílený základ pro uspokojivější vztahy. Připojte se k tisícům lidí po celém světě, kteří svůj život zlepšili tímto jednoduchým a přitom převratným způsobem.